Než začneš číst
Toto je prvních deset stran z mé povídky Padlý anděl. Povídka není dokončená, ale rozhodla jsem se ji začít publikovat už teď. Momentálně pracuju na jedenácté straně a další zveřejnění bude, až budu mít dalších deset.
Kdysi dávno se člověk zamiloval do andělské ženy.
Byla to dechberoucí kráska, jenže bůh její lásce nepřál. Zbavil ji křídel a
odvrhl ji od sebe. Ale milující manžel jí byl milejší, než všechno božstvo
světa a ona mu brzy porodila syna. Žel, při porodu sama zemřela. Než naposledy
vydechla, požádala muže, aby jí slíbil, že se malý Cedrik nedozví, kdo je...
Její muž, král tamní země Lerendie, s tím
souhlasil. Nemohl přeci odmítnout poslední přání svého milovaného anděla...
A tak Cedrik rostl v nevědomosti a brzo dosáhl
šestnáctého roku svého věku, čili byl plnoletý.
Ovšem, Bůh se v nebi mračil pokaždé, když mu zrak
na toho zmetka padl. Věděl sice, že kluk neví, co je zač, ale také věděl, že
kdyby se to domákl, mohlo by to znamenat problém...
A tak se rozhodl požádat o pomoc někoho, kdo je
považován za největšího nepřítele nebes... Samotného Lucifera. Neboť co se
škádlívá, to se rádo mívá a Lucifer s Bohem byli vlastně blízcí přátelé. Byť
navenek to vypadalo, že spolu vednou válku.
Vypravil tedy do pekel posla, aby doručil jeho
vzkaz. Rozhodl se, že kluk nesmí zůstat naživu. A nejlepší zabiják na světě,
tedy... pod světem, byla Luciferova pravá ruka – démon Sabriel. A právě tenhle
pekelný zabiják dostal úkol mladého Cedrika zabít. Surově a brutálně.
Anděl s černými křídli pozoroval ze skály smuteční
průvod, v jehož čele jel na černém oři mladík. Oděný byl do černé a jeho
azurové oči zakrývaly prameny neposedných světle hnědých vlasů.
Anděl věděl, kdo to je. Syn jeho nejlepší
kamarádky, Valkýrie. Vzpomínal, jak jí pomáhal uprchnout z nebe za její láskou
a jak jí byla odejmuta křídla, když se to vládce nebes dozvěděl... Potkal ji
horší osud, než jeho. Věděl, že Valkýrie zemřela při porodu toho chlapce a také
jako jediný věděl, proč. Předala mu všechny své zbývající schopnosti anděla.
Chtěla, aby v sobě to dítě nosilo odkaz toho, čím kdysi byla.
„A to dítě se teď má stát králem, protože jeho
fotřík si natáhne bačkory...“ zabručel podrážděne.
Anděl seskočil ze skály a rozevřel křídla.
Doplachtil na místo, kam průvod směřoval a jakmile přistál, křídla zmizela.
Usadil se pohodlně pod strom a čekal, až průvod dorazí.
Pohřby králů znal. Za dobu, co byl vyhnán z nebes,
jich už viděl bezpočet. Byla to vždy jen snůška keců. Všichni přáli pozůstalým
upřímnou soustrast a naoko plakali, zatímco přemýšleli, jak by na tom mohli
vydělat. Ten pravý pohřeb začínal až poté, co všichni ti šlechtici odešli. Ve
chvíli, kdy zůstali jen nejbližší příbuzní zemřelého. V tomto případě pouze
chlapec, který průvod vedl.
Anděl, Azrael, zaslechl dusot kopyt. Průvod se
blížil. Přešel na druhou stranu stromu a usadil se mezi mohutné kořeny tak, aby
ho nebylo vidět. Přeci jenom, Valkýrie říkala „dohlížet z povzdálí“ a on to
hodlal dodržet.
„Hlavně nezasahovat,“ vtloukala mu vždycky do
hlavy, „nechceš přeci skončit jako já...“
Ale Azrael neměl v plánu se do ničeho míchat.
Chtěl se jen dívat. Vidět, co v tom mladíčkovi je.
Pohřeb trval neskutečně dlouho. Až, když se začalo
stmívat, začali se lidé rozcházet. Zůstal jen Cedrik, který poklekl na jedno
koleno před otcův hrob. Neplakal.
Hm..., že by neměl otce rád...? pomyslel si
Azrael. Ale to se pletl. Jakmyle si chlapec myslel, že ho už nikdo nemůže
vidět, prostě se zhroutil a dal průchod pláči...
Na obloze se zablesklo a spustil se déšť. Vzápětí
se ozvala ohlušující rána hromu. Zněla zlověstně a obloha zčernala ještě víc.
Azrael, jako nějáký honící pes, zavětřil a to, co ucítil, se mu vůbec nelíbilo.
Nad chlapcem se vznášel pach smrti.
Nad tím krásným chlapcem, nad kterým se Azrael
mnohdy mlsně olizoval. Ovšem ctil přání své kamarádky, že chlapce nemá
konfrontovat. Bylo to pro něj tedy zakázané ovoce.... Azrael si jenom zlostně
odfrkl.
Znovu se zablesklo a nad plačícím chlapcem se
zjevila postava oděná do krvavě rudé a černé kůže. Azrael ho okamžitě poznal.
Již několikrát ho viděl při práci.
Za chlapcem stál nejlepší zabiják pekelného světa
v podzemí – pravá ruka Lucifera, démon Sabriel...
Azrael viděl, jak Sabriel tasí neslyšně meč a
napřahuje se ke smrtící ráně. Démon byl pověstný svými tichými, rychlými a
hlavně přesnými útoky, které většinou vyřídí oběť hned první ranou.
Ovšem tentokrát démonovi štěstí přát nemělo.
Azrael se jako černý stín mihl přes trávník a když už se zdálo, že Sabrielův
meč najde cíl v chlapci, postavila se mu do cesty černá čepel Azraelova
vlastního meče.
Černé čepele byly ve světě lidí vzácné. Ba, byly
vzácné i na božské poměry. Existovaly všeho všudy tři. Jednu měl Lucifer. Druá
patřila vládci nebes, ale když byl Azrael vyhnán a označen jako Padlý anděl,
povedlo se mu ji ukrást. Od té doby ji střežil jako oko v hlavě.
A co se stalo se třetí černou čepelí? Nikdo to
neví. Jisté je jen to, že se před dávnými věky ztratila. Mnoho dobrodruhů jak z
řad lidí, tak z řad andělů a démonů ji v průběhu věků hledalo. Nikdo ale nikdy
neuspěl a mnozí zaplatili životem. Postupem času se na výpravu za
znovuobjevením třetí Černé čepele vydávalo stále méně dobrodruhů. V dnešní době
už jsou tyto výpravy ojedinělé a jen Bůh vysílá své beránky, neboť stále nemůže
překousnout to, že mu Azrael sebral Černou čepel, co bývala jeho vlastnictvím.
Nemálokrát zkoušel poslat na Azraela své lidi, aby
mu ji vzali, jenže všichni se vraceli jako spráskaní psi. Proti síle černého
meče neměl nikdo šanci. Bůh nakonec pochopil, že jestli chce Azraela přemoci,
musí najít poslední čepel. Ztráta té jeho také znamenala, že byl zranitelný
zespodu – z Pekla. Neboť Luciferova Černá čepel byla stále Luciferova.
Azrael švihl Obsidiánem, jak své Černé čepeli
říkal, a způsobil Sabrielovi nepříjemnou ránu na boku. Nebyla hluboká, ale
démona pálila jako čert. Sabriel na anděla zasyčel, ale trochu se stáhl. Přeci
jenom, Černá čepel je Černá čepel.
Azrael udělal ještě pár výpadů, ale viděl, že
Sabriel se rozhodl stáhnout. Nechal ho jít. Nebyl z těch, co by svoje soupeře
pronásledovali, dokud by se jim nepovedlo je zabít. Místo toho se podíval na
mladého krále, který se krčil u náhrobku svého otce.
Až tehdy si uvědomil, že porušil slib své nejlepší
kamarádce. Kurník! Zaklel a odplivl si naštvaně do trávy. Když ale
viděl, jak se chlapec třese, jen obrátil oči v sloup. Promiň, Valkýrie, ale
budu muset porušit slib, který jsem ti dal... Čuchám krysu. Děje se něco, co se
mi vůbec nelíbí... Potom přešel k tomu uzlíčku neštěstí, který se promočený
krčil v trávě a přehodil přes něj svůj plášť.
Chlapec vůbec nereagoval. Azrael jenom zakroutil
hlavou a klekl si před něj. Chytil ho za bradu a otočil ho k sobě. Vpil se mu
pohledem do očí a čekal, jestli bude nějáká reakce. Nebyla. Azrael si jenom
povzdechl. Pak promluvil: „Víš, kdo to byl?“ Azrael narážel na Sabriela,
kterého se mu naštěstí povedlo zahnat. Byť jediné, čemu za to vděčil, byl
Obsidián.
Cedrik ale mlčel. Jen se schoulil do ještě menšího
klubíčka. Azrael si povzdechl. Zabalil chlapce pořádně do svého pláště a
vyzvedl si ho do náruče. Pak roztáhl křídla, odrazil se a vznesl se na oblohu.
Zamířil i s mladým králem k hradu. Ovšem, musel to vzít oklikou, protože jinak
by ho viděli strážní a na to on nebyl zvědavý...
Když Cedrik zjistil, že je ve vzduchu a že jediné,
co ho v něm drží, jsou dvě ruce, zmocnila se ho panika. A tak udělal jedinou
věc, která ho v tuhle chvíli napadla – křečovitě se chytil té osoby, co ho
držela a zabořil mu hlavu do hrudi.
Azrael si samozřejmě všiml, že ho chlapec svírá.
Usmál se. Aspoň už mě vzal na vědomí... Pomyslel si. Trochu zesílil
stisk, aby chlapci dokázal, že ho opravdu pouštět nehodlá.
Netrvalo dlouho a Azrael přistál na nejvyšší věži
hradu. Byla už docela tma a tahle věž byla v centru hradního komplexu, takže
nebyla hlídaná. Tedy je nikdo neviděl. Což bylo dobře, protože kdo ví, co by
stráže mohly udělat, kdyby uviděly anděla s černými křídly, jak nese v náručí
jejich krále...
Azrael se ušklíbl a postavil jeho veličenstvo na
zem. Když si ale myslel, že tam jeho veličenstvo vyklopí a zase poletí dál,
přepočítal se. Chlapce možná na zem postavil, jenže ten se ho dál držel jako
klíště. Vykroutil se mu a už už chtěl roztáhnout svá černá křídla a odletět,
ale chlapec ho opět chytil.
„Prosím, zůstaň...“ kníknul a schoval obličej do
látky jeho košile. Z nějákého důvodu se s tím mužem cítil v bezpečí.
Anděl se zamračil. Nechtěl tady zůstávat. Ale
nadruhou stranu... Po tom klučíkovi jde samotné peklo. A to po nikom nejde
bezdůvodně. On sám měl ale tušení, že tenhle rozkaz přišel od jinud. Byť je to
peklo, kdo ho vykonává. Nakonec se rozhodl zůstat. Bude tak mít lepší možnost
pozorovat, co ten nahoře zase vymyslí...
Položil chlapci ruku na rameno a nasměroval ho ke
schodům, které vedly dolů. Když sestoupili dolů, Azrael se zarazil. V hradech
se nikdy nevyznal. Naštěstí chlapec převzal iniciativu a dál cestu ukazoval on.
Nicméně anděla chytil za ruku, aby si to přeci jen ještě nerozmyslel a neuletěl
mu.
Cedrik anděla provedl chodbami, až stanuli před
jeho komnatami. Když stráže uviděli vysokou postavu, celou v černém, jak se
jako stín táhne za králem, který ji ještě ke všeckýmu drží za ruku, trochu
zbledli. Chystali se tasit meče, ale Cedrik je zarazil.
„Je se mnou.“ A tím považoval debatu za uzavřenou.
Stráže se jen prkenně uklonily a opět se opřely o zeď na obou stranách dveří.
Mladý král, jehož korunovace ovšem měla teprve
proběhnout, vtáhl Azraela dovnitř a zabouchl dveře. Pak anděla konečně pustil a
přešel ke křeslu, které stálo v rohu místnosti, kam se vyčerpaně svezl, stále
zabalený v plášti toho muže, který si teď zvědavě prohlížel pokoj, kam ho ten
mladíček vtáhl.
Anděl se nakonec posadil na okenní parapet a
pohledem se zabodl do Cedrika. Chlapec uhnul a jen se ještě víc zabořil do
křesla. „Víš, kdo to byl?“ zopakoval Azrael svou otázku, kterou už mladíkovi
položil na hřbitově.
„Kdo?“
„Ten v kůži oděný démon. Ten, co tě chtěl
prošpikovat svým mečem...“ zabručel anděl a pohlédl z okna. Ale když
nepřicházela žádná odpověď, znovu stočil pohled na chlapce. Ten si tisknul
kolena k bradě a jenom koukal do prázdna.
„Ty to vůbec nechápeš, že?“ zeptal se Azrael a
přidřepl si před chlapce. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: „Ten démon
byl Sabriel, pravá ruka samotného Lucifera. Nicméně, nevypadalo to, jako rozkaz
od vládce pekel. Spíš bych si myslel, že to přišlo zhora...“ vyslovil svou
doměnku anděl, „sice mi zatím není jasné, proč přesně tě chce zabít, ale nějáký
důvod asi má... Kdyby šel po mně, byl by důvod jasný, ale takhle to moc smyslu
nedává... Jasně, hraje v tom roli to, co udělala tvá matka, ale pro vládce
nebes bys neměl být žádnou hrozbou... Bude tu ještě něco jiného... jen
ještě...“ Azrael se zarazil, když spatřil v chlapcových azurových očích čirý
strach. Jen zakroutil hlavou, vymotal hocha ze svého pláště, popadl ho a
doslova ho hodil do jeho postele.
Hoch jen vypískl a Azrael se rozesmál. „Spi, nic
ti zatím nehrozí,“ doporučil mu a chystal se jít uvelebit do křesla, kde před tím
jeho veličenstvo sedělo. Jenže mu nebylo přáno a drobná ručka ho chytila za lem
košile, který mu koukal z kalhot. Odevzdaně se tedy svezl na okraj postele.
„Zůstaneš se mnou?“ pípnul chlapec.
Azrael se zamyslel. Když zůstanu, určitě se
jednou neudržím a vrhnu se na něho. Anděl po tom chlapci toužil už dlouho,
ale zakázané ovoce je zakázané ovoce, nciméně, teď, když stejně porušil slib,
vypadalo to, že má dveře otevřené. Tak co mi brání se na něj vrhnout hned?
Sjel chlapce, který už usnul, chtivým pohledem... A pak pochopil. To, co mu
bránilo si chlapce vzít teď hned a tady, byl fakt, že si tak něják přál, aby
to, co k chlapci cítí, bylo oboustranné.
A když si vzpoměl, jak se ten malý krčil u
náhrobku svého otce, uvědomil si ještě jeden fakt – a to, že ho vlastně chce
chránit. A na to budu potřebovat veškerý svůj um... Neboť pokud se Lucifer
rozhodně, že proti mně vytáhne osobně, bude to problém, protože má taky Černou
čepel, a je silnější, než já.
Začal uvažovat, co bude muset všechno udělat, aby
toho chlapce ochránil a taky, co to ten nahoře tedy chystá. Nelíbilo se mu
to... Ale zatím měl moc málo informací. Povzdechl si a pohlédl do spící tváře
toho škvrněte. Vypadal klidně. Anděl se usmál. Pomalu, aby ho nevzbudil, se nad
něj nahnul a ukradl si to, co chtěl už několik let – polibek. Jen lehký, jako
motýlek, ale aspoň něco... pomyslel si Azrael a přesunul se do křesla.
S mečem v ruce, připraveným prošpikovat prvního,
kdo bude dělat něco podezřelého, upadl anděl do lehkého spánku, ze kterého by
ho vytrhl i ten nejtišší zvuk nepřirozeného charakteru.
Mezitím se Sabriel vrátil do pekla. Vypadal jako
spráskaný pes. A taky se tak cítil. Rána na boku se mu sice už, jako každému
démonovi prvního stupně, stihla zahojit, ale pořád pálila jako čert. A navíc
tam mám teď jizvu... Což se mu vůbec nelíbilo. Měl své tělo rád.
Ale co se mu nelíbilo ještě víc, byl fakt, že teď
musel svému pánovi podat špatnou zprávu. Nechtělo se mu tam, neboť mnohokrát
viděl, jak Lucifer trestá ty, co mu nějákou špatnou zprávu přinesli. Tresty
byly tak kruté, že je mnohdy trestaní nepřežili...
Povzdechl si a zabouchal na dveře Luciferova sálu.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Sabriel vstoupil.
Tenhle sál ho vždycky ohromoval. Všude byly samé
plameny a sloupy podpírající strop, byly z leštěného onyxu. Podlaha byla černý
mramor a na druhém konci místnosti, naproti dveřím, seděl samotný kníže pekel
na rubínovém trůně, který olizovaly plameny.
„Takže...?“ nadhodil a propaloval svoji pravou
ruku ostrým pohledem.
„Obávám se, že pro vás mám špatně zprávy...“ začal
opatrně Sabriel, ale jakmile se dostal ke slovu „špatné,“ byl přerušen výbuchem
hnvěu a sražen na zem ohnivou vlnou.
„Vysvětli!“ vyštěkl na něj kníže pekel, když se
aspoň trochu uklidnil.
„Černá čepel...“ vydechl Sabriel, když konečně
popadl dech.
„Nemožné, třetí čepel ještě nebyla nalezena a
zbývající dvě máme já a ten tam nahoře...“ zamumlal Lucifer, spíš pro sebe, než
jako odpověď, „netvrď mi, že to pískle mělo Černou čepel!“
„Pane, vy mě asi nechápete...“ odvážil se přerušit
tok Luciferových myšlenek Sabriel, a když se mu dostalo svolení, pokračoval:
„To ne ten zmetek malej, ale,“ zamyslel se, jak se snažil vybavit si jméno
padlého anděla, „Azrael!“ vykřil s výtězoslavným výrazem ve tváři.
„Cože?“ vyštěkl Lucifer, „Ten, že našel poslední
Čepel?“
„Pane, ta Čepel, byla to čepel vašeho přítele...“
odvážil se pípnout Sabriel a jen se přikrčil, jak očekával další salvu ohně.
„Benjaminova?“ otázal se Lucifer a použil Bohovo
pravé jméno...
„Ano, pane, ale vypadá to, že tomu odpadlíkovi
slouží z vlastní vůle...“
„Takže to by vysvětlovalo, proč najednou Ben začal
vysílat tolik andělů za znovuobjevením poslední čepele...“ pronesl zamyšleně
Lucifer, „nicméně, mám takový pocit, že si ta čepel najde někoho jiného... Jen
ještě nevím, koho.“
Pak Lucifer poslal Sabriela mávnutím ruky pryč.
Když odešel, znovu si sedl na svůj trůn, ze kterého předtím vyskočil, a
pohroužil se do myšlenek...
Uvažoval, jestli mu vůbec vadí, že ten nahoře
přišel o svou Černou čepel... Stejně pro ni ten chlap neměl využití. A on sám
mu jenom vždycky dělal poskoka... Nenáviděl to, i když si musel přiznat, že v
posteli byl zatraceně dobrej. Ale co je moc, je příliš. Mimoděk rukou sjel ke
své vlastní Čepeli – Kamélii...
Rozhodl se. Nebude se do toho dál plést. Pokud Ben
chce někoho vodkrouhnout, ať si to udělá sám. On má objekt své touhy zde dole.
Ano, Ben byl sice dobrý na sex, když po ruce nebyl nikdo jiný, ale to bylo tak vše.
Nemiloval ho. A věděl, že Ben nemiluje jeho.
Zato s ním je to jiné. Od chvíle, kdy ho našel
polomrtvého na prahu pekla a kdy se ho osobně ujal, ho miloval. Ovšem nechtěl
si ho brát násilím a bál se zeptat, neboť nechtěl slyšet ne.
Bůh mezitím přikázal, aby za ním přišli archandělé
Gabriel a Michael. Nejlepší dva, které měl. Seděl na trůnu z jantaru a čekal,
až dorazí. Když vešli a poklekli, začal jim vysvětloval, proč je sem zavolal.
„Jak víte, jedna z Černých čepelí je pořád
ztracená,“ začal.
„Ano...“ přikývli oba.
„Chci, abyste ji našli.“
„Prosím?“
„Jak jsem řekl, chci, abyste ji našli,“ opakoval
Ben. „A nevracejte se bez ní,“ dodal. Jen tak mimochodem.
Oba dva archandělé, celí zkoprnělí, se tedy
sebrali a opustili nebe, aby se vypravili hledat pověstnou třetí čepel. Nebyli
si ale jistí, jestli se jejich úkol nakonec nezvrtne a oni se nerozhodnou
zůstat ve světě lidí. Pozorovali ho shůry častokráte a docela se jim líbil.
Ovšem jako archandělé se tam moc často nedostali... A teď se rozhodli, že využijí
příležitosti.
Následujícího dne se Cedrik probudil v posteli a
snažil se vybavit, co se vlastně stalo. Vzpomínal si na člověka s černými
křídli, na démona v rudočerné kůži a na to, jako ho objímají silné paže.
Pak si vzpoměl na Azraela. Okamžitě se posadil a
začal pátrat po místnosti, aby se ujistil, že je pořád tady. Ulevilo se mu,
když ho spatřil v křesle, kde předchozího večera sám seděl. Anděl spal.
Chlapec tedy vstal a oblékl si slavností oděv,
který měl mít na korunovaci. Na rozdíl od většiny princů a králů, on byl veden
k tomu, aby se o sebe uměl postarat i bez toho, aby měl za zadkem padesát
sloužících.
Šat byl prostý. Zelená košile, hnědé kalhoty,
vysoké boty a tmavě zelený, téměř černý plášť. Přesně barvy tohoto království.
Když měl oděv na sobě a dozapínal poslední knoflík, pohlédl na Azraela. Stále
spal.
A Cedrik dostal pěkně praštěný nápad. Pomaloučku,
polehoučku přešel k andělovi a než se stihl probudit a zabránit mu v tom, začal
ho lechtat.
Azrael o Cedrikovi věděl. Už delší dobu nespal.
Chěl ale vědět, co ten chlapec vymyslel, když se mu po tváři rozlil ten lišácký
úsměv. Předstíral tedy, že stále spí. Když ho ale ta malá mrška začala lechtat,
nevydržel to a čertík se probudil i v něm.
Přitáhl si mladého krále, pevně ho sevřel a taky
ho začal lehtat. Na rozdíl od něj byl chlapec lechtivý. A Azrael nepolevoval.
Kdo ví, jak se jim to povedlo, ale oba skončili na
zemi a dál se valchovali. Celým pokojem se rozléhal smích mladého krále a
občasné uchechtnutí anděla. Po několika minutách Azrael usoudil, že chlapec má
dost a nechal ho. Nicméně, nakonec, aby se neřeklo, si ukradl polibek.
Tentokrát opravdový. Chlapec pod jeho rty nejprve
strnul, ale pak mu jeho polibek váhavě a nezkušeně opětoval. Anděl čekal právě
na toto a okamžitě polibek ještě prohloubil. V duchu se usmíval – vyhrál.
Princ, teda, za pár hodin už vlastně král, opravil se, je jeho.
Odtrhli se od sebe až tehdy, kdy jim došel vzduch.
Seděli na zemi naproti sobě a ani jeden nemluvil. Cedrik se nakonec usmál a
anděla obejmul. Ucítil, jak se kolem něj sevřely pevné paže a spokojeně se
usmál.
Pak si ale vzpoměl, že má za chvíli začít jeho
vlastní korunovace. A to by se opravdu neslušelo, aby jako hlavní aktér přišel
pozdě... Vymanil se tedy z Azraelova obětí a trochu si upravil pomačkané
oblečení.
„Je čas na korunovaci...“ pronesl pomalu. „Šel bys
tam se mnou? Prosím?“ obrátl se na anděla.
„Pokud chceš, tak ano,“ odpověděl.
Společně tedy vykročili chodbami až ke chrámu,
který byl zasvěcený dávnému bohovi Luciusovi. V zemi bylo sice hodně nových
chrámů, které byly zasvěceny novému Bohu, ale korunovace se od pradávna
pořádaly v tomto starém.
Vešli dovnitř a na Azraela okamžitě dolehla divná
atmosfera. Už ji někde zažil, jen si nepamatoval, kde... Až, když došli do
přední části, kde byl zašlý obraz, anděl poznal tu postavu. Zarazil se, ale pak
si řekl, že lepší tenhle, než ten páprda nahoře.
Nikdy by si ovšem byl býval nepomyslel, že zrovna
on býval bohem...
Korunovace začala. Nejprve měli proslov kněží
nového Boha. Následně se zpívaly modlitby a teprve potom si k oltáři stoupl
Cedrik a začal odříkávat královský slib. Chlapec neměl rád davy a v chrámu bylo
opravdu narváno. Nicméně, utěšovalo ho to, že Azrael je s ním. Stál docela
blízko oltáře, ale stranou. Přeci jen, měl tak výhled na celý sál.
Královský slib skončil a před chlapce předstoupil
předseda rady. V rukou nesl stříbrnou čelenku a Azrael si povšiml, že je
andělského původu. Vida, jak jsou světy propojené... Pomyslel si.
Pozoroval, jak předseda rady pokládá korunu na princovu hlavu. Teď už
vlastně královu, uvědomil si.
„Co bude váš první rozkaz? Veličenstvo?“ zeptal
se, když poodstoupil.
„Nejprve jmenuji Azraela svým osobním rádcem.“
Azrael stuhnul, když uslyšel svoje jméno. Na pokyn
Cedrikovy ruky ale před chlapce předstoupil.
„Přijímáš?“ obrátil se chlapec přímo na anděla.
„Asi nemám na výběr, že?“ ušklíbl se Azi. V očích
mu ale hrály veselé jiskřičky. Tady ještě bude veselo, myslel si.
V podobném duchu se nesl zbytek obřadu, který už
vlasntě nebyl obřadem. To si jen mladý král nechával přísahat poslušnost od
těch, které uznal za vhodné a ty ostatní propouštěl, aby si šli po svejch.
Jako posledního si nechal velitele královských
vojsk. Mohutný kapitán před ním poklekl a odříkal slib, že bude novému král
věrný. Leonard, jak se velitel vojsk jmenoval, vypadal jako hora svalů, ale
když na krále pohlédl, Cedrik uviděl inteligentní pohled jemně zelených očí.
Nakonec Cedrik všechny propustil a jen s Azraelem
po boku se vydal do trůního sálu, aby udělil audienci prostým občanům. Přeci
jenom, povinosti krále jsou únavné, ale udělat se to musí.
Dezerce dvou nejvýznamnějších andělů na sebe
nenechala dlouho čekat. A taktéž netrvalo dlouho, než se to doneslo k Bohu.
Samo sebou, že ten páprda děsně zuřil. Nadával dosti nevybíravým způsobem.
Netrvalo dlouho a všichni se mu klidili z cesty.
Když osaměl, ještě chvíli nadával, ale pak se
uklidnil a zamyslel se. Uvažoval, co dál. Vzhledem k tomu, že třetí Čepel
zůstane prozatím asi neobjevena, moc možností neměl. Nicméně, jedna tu přeci
byla, byť se mu nechtělo vytahovat trumfovou kartu tak brzy ve hře.
Ale asi nebudu mít na výběr, pomyslel si.
Zabručel něco dosti nelichotivého a vyšel z trůního sálu, kde doteď soptil.
Prošel klenutou chodbou a došel k menším zapadlým dveřím, které byly ukryty za
sochou gryffina. Stiskl kliku a otevřel je. Znechuceně se zamračil, když
zavrzaly a když jimi prošel, naštvaně je za sebou zapráskl, až málem vypadly z
pantů.
Za dveřma byly točité schody, které se ztrácely ve
tmě. Benjamin po nich začal sestupovat. Jenže schody byly staré, takže
několikrát málem spadl na čumák, než se dostal dolů. A když se tam dostal, tak
byl docela vzteklý.
Tohle mi byl čert dlužen... myslel si. A
vlastně, on byl! Uvědomil si po chvíli. Zatrolenej Lucifer! Ale já mu
ukážu, soptil, když procházel chodbou, do které schody ústily. Na jejím
konci byly dveře z čisté platiny.
Ben si zašátral kolem krku, až konečně nahmatal
zlatý řetízek, na kterém byl malý klíček. Stále ještě vzteklý, si řetízek z
krku přímo serval a vecpal klíček do klíčové dírky ve dveřích. Otočil jím a
rozrazil dveře.
Vstoupil do malé místnůstky, kde byl kamenný
podstavec a na něm kus karmínového sametu. Přistoupil k podstavci a uchopil do
ruky katanu, která na něm spočívala. Vytáhl ji z pochvy a prohlédl si její
diamantové ostří.
Spokojeně si přikývnul, vrátil ji do pochvy a tu
si připnul k opasku. Na místo, kde dříve byla Černá čepel, kterou, jak již
věděl, Azrael pojmenoval Obsidián. Nebo se tak Čepel jmenovala vždy a já to
jen nevěděl? Napadlo ho najednou. Ale pak to zavrhl. Na jménu nezáleží. S
touto myšlenkou vyšel po schodech nahoru a znovu málem několikrát hodil držku.
S klením vyšel do hlavní části svého paláce a pak pokračoval do své soukromé
komnaty.
Byla v ní šachovnice. A na ní zvláštní figurky. A
hlavně tříbarevné. Teď k nim jednu přidal a naopak dvě odsunul stranou.
„Šachovnice připravena, figurky jsou v pohybu...“
Dva andělští dezertéři se potulovali světem a nohy
je zanesly do malé vesničky. Došli na náměstí a následně vešli do hostince,
který na náměstí stál. Usadili se u stolu v rohu a objednali si večeři.
Hostinský jim přinesl guláš a víno.
Andělé se najedli a pak si ještě zaplatili na noc
pokoj. Vystoupali po rozvrzaných schodech do patra, kde se nacházelo asi šest
pokojů a zamířili k číslu čtyři. Jakmile zapluli dovnitř, zrzavý Gabriel se
vrhnul na Michaelovy rty. Hladově jej políbil. A Stříbrovlasý Michael mu
dychtivě polibky opětoval.
Konečně se nemuseli strachovat, že je někdo
přistihne. Konečně se nemuseli schovávat před Bohem, který, ač sám gay, jak
věděli, tuto orientaci u ostatních odsuzoval.
Gabriel povalil svého milence na slamník a zajel
mu rukou pod halenu. Odpovědí mu byl nepatrný Michaelův vzdech. Stříbrovlasý
začal rozepínat knoflíčky na košili svého druha a milá košile za chvíli
přistála někde na zemi.
Ovšem to by nebyl Gabriel, aby byl do půl těla
vysvlečený, když Míša je ještě celý oblečený. Rychle z něj tedy strhl halenu a
znovu se přisál na jeho rty. Jednou rukou zajel Michalovi do vlasů a druhou
sjel přes hruď až do rozkroku, kte svého partnera začal dráždit přes kalhoty.
Michael slastně vydech do Gabrielových rtů a ten
toho využil a nechal svůj jazyk, aby se vydal na průzkum. Michael nechal své
prsty bloudit po partnerově hrudi a užíval si všech jeho doteků.
Gabriel se od rtů přesunul ke krku a začal ho jemě
olíbávát.
„Pohni!“ zabručel nesouhlasně Michael a jeho ruce
začaly samovolně rozepínat Gabrielovy kalhoty. Ten se nenechal dlouho pobízet a
stále líbajíc Míšův krk, začal z něj stahovat kalhoty.
Během necelé minuty byli oba nazí a jejich mužství
se navzájem dotýkala.
Gabriel se mlsně olízl a už na nic nečekal.
Roztáhl partnerovi nohy a pomalu do něj začal pronikat. Celý do něj vstoupil a
počkal, až si Michael zvykne. Na tohle dlouho čekali. V Nebi se neodvažovali,
protože se báli, že budou přistiženi, ale teď už jim nic nebránilo.
Gabriel se skusmo pohnul a když viděl, že je to
partnerovi příjemné, začal se pohybovat rychleji. Jejich těla se vlnila v
milostné agónii a Gabriel si čas od času ukradl polibek.
Když už skoro došel vrcholu, uchopil Michaelův
penis a v rytmu přírazů ho začal třít. Vyvrcholili zároveň. Gabriel z Míši
vystoupil a padl vedle něho. Michael se mu přitulil do náruče a on je oba
přikryl dekou, která předtím byla bůh ví, kde.
Netrvalo dlouho a oba usnuli.
Cedrik se protáhl a vstal z trůnu. Bolel ho z něj
zadek. A bylo to na něm vidět. Nicméně, to pobavilo Aziho. Počkej, jak tě
bude bolet po prvním sexu, usmál se sám pro sebe.
„Co je k smíchu?“ mračil se mladý král.
„Nic, opravdu nic,“ vyprskl Azrael teď už
doopravdy.
„To určitě...“ bručel král, ale políbit se od
anděla nechal.
Spolu pak odkráčeli do králových komnat. Cedrik ze
sebe strhal oděv a jenom ve spodních kalhotách sebou rovnou plácnul do postele.
Během pár vteřin usnul.
Azrael se pousmál. Musel to pro něj být těžký
den, pomyslel si. Sám se opět usadil do křesla a v ruce sevřel Obsidián.
Sabriel přecházel sem tam po své komnatě a
uvažoval, proč vlastně unikl trestu za nošení špatných správ. Ne a ne mu to
dojít. Nicméně po řadě hodin, které strávil uvažováním, došel k názoru, že to
bude asi proto, že si to vykompenzoval zprávou o Obsidiánu – Černé čepeli,
která dřív byla v nebi.
Uspokojen tímto vysvětlením rázně rozrazil dveře
svých komnat a šel buzerovat nižší démony a jiné mrzké obyvatele pekel.
Lucifer přemýšlel o objektu své touhy. Zvažoval,
jak ho přimět, aby si to s ním v posteli rozdal, jenže ho nic nenapadalo. Asi
to budu muset nechat na osudu, pomyslel si nesouhlasně. Nicméně se začal
věnovat něčemu jinému.
Vystoupal z Pekla na povrch zemský a to přímo do
kaple starého boha, která byla na hradě a kde toho dne proběhla korunovace
mladého krále. Znal tu kapli. Taky ještě aby ne, když na té zašlé podobizně,
kde byl vyobrazen dávný bůh, byl on sám.
Uvažoval, jestli ještě někdo na zemi zná jeho
pravé jméno. Asi sotva... S touto myšlenkou se posadil pod svoji
podobiznu a zahleděl se do prázdna.
Aziho probudila cizí přítomnost na pozemcích
hradu. Zvedl se a přešel k otevřenému oknu. Tiše z něj vyskočil a roztáhl
křídla černá jako noc. Nasál vzduch. Přítomnost přicházela z chrámu, kde
probíhala korunovace.
Párkrát mávl křídly a zbytek cesty doplachtil.
Přistál před chrámem a tiše vytáhl Obsidián z pochvy. Dveře do chrámu byly
otevřené dostatečně, aby se jimi mohl protáhnout.
Tiše procházel uličkou mezi lavicemi, až stanul
před oltářem. A před obrazem, pod kterým spatřil toho, koho by tu opravdu
nečekal.
„Luciusi...?“
Lucifer vzdáleně slyšel, jak někdo vyslovil jeho
dávné jméno.
„Luciusi,“ volal ho ten hlas.
Zvedl pohled a setkal se s černýma očima Padlého
anděla Azraela.
„Takže si moje jméno přeci jen pamatuje ještě
někdo další, krom mě samotného...“ ušklíbl se Lucius.
„Nevím, proč bych si ho neměl pamatovat. Není to
zas až tak dávno, co tě všichni uctívali,“ odpověděl mu Azrael a schoval
Obsidián do pochvy. Podvědomě věděl, že ho nebude potřebovat. Neboť kdyby ho
Lucius, alias Lucifer, chtěl zabít, už by to udělal.
Lucius na něj upřel svoje až nepřirozeně modré oči
a uvažoval. Vzpomínal na dobu, než ho ten páprda vyhnal a ujal se role boha.
Nikdy ho neměl moc rád, ale věděl, že by nebylo dobré si ho proti sobě poštvat,
než bude mít dostatek silných stoupenců. V době, kdy Benjamin ovládl nebe,
vznikli první padlí andělé a úplně první z nich byl právě Azrael. A pak Lucius
pochopil, že nikdy vlastně na Benově straně být nemusel.
Kdybych věděl, že ta potvora mu odnese Čepel,
nerozpakoval bych se vzít si zpět, co mi patřilo, hned. Jenže místo toho jsem
tvrdnul tam dole a brzy se kolem mne slezla ta smečka démonů. Jenže jednu
výhodu to celé mělo, pomyslel si, když se mu vybavil Sabriel.
„Vnímáš?“ dolehl k němu hlas Azraela.
„Jo,“ vytrhl se Lucius ze zamyšlení.
„Ptal jsem se, co tady děláš,“ zopakoval otázku
Azi.
„Nic důležitýho, vzpomínám na minulost,“ odpověděl
mu pekelný vládce.
„Docela by mě zajímalo, co ten tam nahoře
vymejšlí,“ zauvažoval anděl a posadil se vedle Luciuse.
„To jsme dva, ale všichni moji špioni byli za ty
stovky let už odhaleni...“ povzdechl si Lucifer.
A tak tam ti dva spolu ještě nějákou dobu seděli a
povídali si o starých časech. A zároveň domluvili, že mezi nimi bude alespoň
dočasně mír. Oba dva měli na Boha pifku a chtěli zjistit, co kuje, tak proč
nespojit své síly, že...
Až po pár hodinách se Azrael zvedl s tím, že by se
měl vrátit. Zároveň s ním se zvedl Lucifer s tím, že peklo se bez něj neobejde.
„Pozabíjeli by se ti tam, co?“ usmál se Azi.
„Kdo ví...“ mrkl na něj Lucius a byl pryč. Zbyl
jenom lehký zápach kouře.
Bůh z Nebe viděl, jak padlý anděl Azrael vstoupil
do chrámu zasvěcenému dávnému bohu a po pár hodinách z něj opět vyšel, co se
dělo uvnitř ale bohužel neviděl.
„Zatrolenej Luciferák! Všechno musí mít
pojištěný...“ zuřil Ben a roztřískal první, co mu přišlo pod ruku, což byla
starožitná váza.
Nabručeně od té spoušti odešel, tedy, pokusil se
odejít, ale vzápětí sebou flákl na vodě, která se rozlila, když se váza
roztříštila.
„Kurva!“ zanadával a sbíral se ze země.
Tentokrát už opatrněji odpochodoval ze sálu a
přímo do svých soukromých komnat. Konkrétně do té, kde byla šachovnice. Pohlédl
na ni a nemile ho překvapilo, když zjistil, že dvě figurky andělů dezertérů
jsou zpět na hrací ploše, nicméně už nejsou platinové, nicméně azurové. Na
šachovnici tedy byly najednou čtyři barvy. Vlastně pět, uvědomil si. Démoni a
peklo karmínově rudí, lidé stříbrní, vyvrženci nebe černí a nebeští tvorové
platinoví. Nicméně, pořád mu vrtala azurová barva dezertérů.
„Měli by být černí,“ zabručel.
Ještě chvíli zíral na šachovnici a snažil se
figurky zhypnotizovat, ale akorát ho z toho rozbolela hlava. Zamířil tedy k
posteli a plácl sebou do ní. Okamžitě byl tuhej. A zdály se mu sny plné azurově
modré.
Sabriel kráčel k trůnnímu sálu pekla, kam byl
předvolán jeho eminencí Luciferem. Zaklepal na mohutnou bránu a vstoupil. Došel
až před trůn na stupínku a poklekl.
„Přál jste si, pane?“ optal se.
„A víš, že jo?“ nadhodil Lucifer, který byl ve
velice dobré náladě, alespoň tedy podle tónu hlasu.
„Pane?“ Sabriel byl zmatený. V takové dobré náladě
Lucifera ještě nezažil. Vždycky byl nabručený, nebo naštvaný a vždycky zuřil.
Ale žertovat? To nikdy...
„Půjdeš na hrad, kde je poslední chrám dávného
boha a zůstaneš tam. Budeš dávat pozor, co se tam děje a budeš mi podávat
hlášení,“ nakázal Lucifer. „A, máš zakázáno se tam do kohokoli zabouchnout!“
dodal ještě.
„Prosím?“
„Co nechápeš na tom, že se tam budeš vochomejtat?“
„Pane, troufám si tvrdit, že nechápu vaši poslední
větu,“ vysvětlil Sabriel.
„Ber to jako normální rozkaz.“
„Do... dobře,“ zakoktal se Sabriel.
Pak se poklonil a odešel. Stále ovšem přemýšlel
nad tou poslední větou. Jako bych se tam do někoho zamilovat mohl, když
objekt mé touhy je tak jako tak v pekle... Usmál se a pak v obláčku kouře
zmizel do světa nahoře. Respektive uprsotřed.
Gabriel se probudil a pohlédl na Michaela, který
ještě spal. Lehce ho políbil do vlasů. Mladší anděl se k němu více přitiskl,
ale neprobudil se.
Gabriel ho ještě nechal chvíli spát, ale nakonec
ho nemilosrdně probudil. Přeci jenom, byli vyhnanci a museli zůstat v pohybu.
Kdyby zůstali moc dlouho na jednom místě, mohlo by to pro ně špatně skončit.
Navíc, pokud by si Bůh uvědomil, jakou informaci vlastně ti dva mají, určitě by
za nimi vyslal četu, nebo by je dokonce pronásledoval osobně.
Oba dva se rychle oblékli a vyšli z hostince.
Prošli vesničkou a pokračovali v cestě. Šli na sever, ovšem co je tam čeká,
nebylo jim známo. Jediné, co věděli, bylo, že je tam země, kam nemá Bůh
přístup. Doufali, že by se tam mohli ukrýt.
Cesta ale ubíhala pomalu, moc pomalu.
„Mohli bysme letět,“ navrhl Michael.
Gabriel se rozhlédl, ale široko daleko nikdo
nebyl. „Dobrá, ale budeme se držet dole, aby nás z dálky nebylo moc vidět.“
Roztáhli tedy stále bělostná křídla a vznesli se.
Cesta jim ubíhala rychleji a cíl se blížil...
Cedrik se probudil a nadzvedl se na loktech. Nikde
neviděl svého anděla. To ho trošku naprudilo. Odhodil tedy přikrývku a vylezl z
postele. Už se chystal vyjít ven a začít se po Azraelovi schánět, když uslyšel
zašustění peří a Azrael přistál na okenním parapetu.
"Kdes byl?" uhodil na něj Cedrik.
"Něco prošetřit," odpověděl mu klidně
Azrael. "I když, pravda, to už bylo před nějákou dobou, pak jsem se zasekl
na obloze."
"A cos prošetřoval?"
"Neznámou přítomnost v chrámu."
"Ty víš, komu je ten chrám zasvětsený,
že?" zeptal se Cedrik.
"Ano, vím," povzdechl si Azrael. "A
kdybysme oba dva nebyli takoví idioti, tak nic z toho, co se teď děje, by se
nestalo..."
"Ale to bysme se nepotkali!" zhrozil se
chlapec.
"No, to je vlastně pravda..." souhlasil
Azrael. "Vypadá to, že to všechno přece jenom bylo k něčemu dobrý..."
"Ne nadarmo se říká, že všechno zlé je k
něčemu dobré," kývl Cedrik souhlasně. "Tak komu je ten chrám teda
zasvětsený?"
"Nevím, jestli se ti to bude
zamlouvat..." vzdychl si Azrael. "Ale asi bys to vědět měl..."
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "Je
zasvětsený Luciferovi, jehož pravé jméno je Lucius. To on byl původním bohem,
než ho ten součastný vyhnal z nebe a sám se tam začal roztahovat. Jediný důvod,
proč se Lucius nepokusil si Nebe vzít zpět, byl proto, že Ben, tak se Bůh
jmenuje, měl taky jednu z Černých čepelí. Konkrétně tuhle," ruka mu sjela
k Obsidiánu. "Ale jelikož jsme oba dva byli idioti, tak se tohle všechno
stalo. Kdybysme si sedli a probrali situaci místo toho, abysme se snažili jeden
druhého zabít, tak by Lucius věděl, že Ben tu čepel nemá a že může Bena
svrhnout okamžitě..."
Cedrik se chystal něco odpovědět, ale byl přerušen
rudým kouřem, který se blesknul v rohu místnosti. Z toho kouře se zhmotnil
Sabriel, pekelný zabiják, se kterým již měl Cedrik čest se setkat.
Azrael zareagoval bleskově. V momentě byl mezi
chlapcem a Sabrielem, Obsidián v ruce a připravený k útoku. Ovšem, zatím čekal.
Něco mu na tom celém nesedělo. Proč by Lucius posílal Sabriela, když uzavřeli
jakýs takýs mír?
"Proč tu jsi?" zeptal se tedy.
"Na rozkaz Vládce pekel," odpověděl ten.
"A za jakým účelem?" položil Azrael
další otázku.
"Mám pozorovat a podávat hlášení,"
odpověděl démon.
"Žádný masakry?"
"Sotva... Aspoň se mi Lucifer o ničem
nezmínil."
"Fajn," kývl Azrael a schoval čepel zpět
do pochvy.
"Vysvětlí mi někdo, co to má všechno
znamenat?" ozval se Cedrik, jehož štvalo, že na něj jakoby zapomněli.
"Nic to nemá znamenat. Prostě tady Sabriel má
rozkat, aby se tu motal a sledoval dění, to je všechno. Očividně má zakázáno nás
napadnout, tak v tom nevidím problém."
"A ty mu věříš?" zakroutil hlavou
Cedrik.
"No, vzhledem k tomu, že jsem s Luciusem v
noci uzavřel příměří, tak pochybuju, že by tu Sabriel byl na vražedné
misi..."
"A že tě Lucifer mohl podrazit tě nenapadlo?"
nadhodil Cedrik.
"Napadlo, ale je to nepravděpodobné. Znám ho
až moc dobře na to, abych věděl, že to není jeho styl."
"Aha, takže tady tomu budeme prostě
věřit?"
"Tady
ten," ozval se Sabriel nakvašeně, "je pořád ještě tady."
"Tak si běž po svých," navrhnul mu
Azrael. "Tak jako tak se máš motat a sledovat. Jenže to neznamená, že nám
dvěma polezeš do soukromí."
"To bych si nedovolil," zhrozil se
Sabriel, když mu došlo, na co asi Azrael narážel. "Navíc, tam dole je
někdo, kdo by mi za to patrně ukousnul hlavu."
Poté se rudý démon otočil na pdopatku a opustil
královské komnaty, aby mohl otravovat někoho dalšího. Jen ještě nevěděl koho.
Nicméně, byl rozhodnut někoho najít a vytahat z něj nějáké další informace.
Mezitím Gabriel s Michaleme doletěli k pohoří,
které oddělovalo Benovo území od toho, které žádnému bohu zasvěceno nebylo.
"Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,
abysme to přeletěli..." zabručel Gabriel, když přistáli, aby si
odpočinuli.
"Tak půjdeme pěšky. Asi to bude i
bezpečnější," souhlasil Michael a natáhl se ke staršímu andělu pro
polibek, který mu rozhodně nebyl odepřen.
Po nějáké té chvíli se od sebe ale odtrhli a
vydali se na úmornou cestu přes hory.
Žádné komentáře:
Okomentovat