Royal Straight Flush - Part 1

Než začneš číst:

Tuto povídku jsem začala psát v době, kdy jsem byla blázen do pokeru. Není to dlouho, co jsem se k ní vrátila. Poker, sice do něj už blázen nejsem, ale pořád jej mám ráda a myslím, že mé znalosti jsou dostatečné na to, abych povídku dokončila. Pro ty, co neví, tak poker, který v povídce používám, je z anime Devil May Cry, tzv. otevřený poker, kde čtyři hráčovy karty jsou viditelné pro všechny a ta pátá je známá jen tomu, komu patří. V tomto pokeru jde především o vaše schopnosti blafovat a poznat, jestli vaši soupeři blafují, nebo ne. Pokud chcete vidět tento poker v akci, doporučuju animme Devil May Cry - Epizoda 9.

Royal Straight Flush

“Královská fleš,” prohlásil hráč po mé pravici, když jako poslední z šestice hráčů u stolu otočil karty. “Vyhrávám.” S těmito slovy k sobě přihrnul všechny žetony, co byly v banku. Dva hráči se poté zvedli a opustili stůl. Už neměli s čím hrát. Posbíral jsem karty a zamíchal je. Potom jsem je rozdal zbývajícím čtyřem a sledoval, jak přihazují.

Už to vypadalo, že se veškeré sázky blíží ke konci, ale Yamato najednou posunul všechny žetony doprostřed a prohlásil: “All in.” Myslím, že tím všechny přítomné dost šokoval. Byl jsem zvědavý, co ostatní hráči udělají. Pan Andrew, padesátník, který vedl velkou firmu, jak tady všichni věděli, složil karty. Po něm byla na řadě slavná herečka – Yuri Akitawa, také složila karty. Taky co jiného měla dělat, když měla posledních pár žetonů. A podle výrazu jejích očí bych neřekl, že měla něják extra dobré karty.

Ovšem pan Iwaki svou akcí překvapil všechny, včetně mě, snad s vyjímkou Yamata. Se zamračeným výrazem ve tváři také oznámil: “All in.” Posunul všechny své žetony do banku a pak oba dva odkryli karty. Nejprve Iwaki. Otočil karty v rukou tak, abysme je všichni viděli a já si mohl prohlédnout srdcovou královskou fleš. S obavami jsem stočil pohled na Yamata a sledoval, jak pomalu skládá karty na stůl. Pěkně jednu za druhou.

Teprve, když tam byly všechny, jsem si mohl vydechnout. Měl také královskou fleš, ovšem pikovou. A podle pravidel, když dva hráči mají stejnou ruku, piky vyhrávají.

“Podvádíš!” vykřikl ale najednou Iwaki a vrhl se přes stůl na Yamata. Než jsem stačil zareagovat, vrazil mu takovou facku, až sapdl ze židle. A i kdybych zareagovat stačil, asi by to nebylo nic platné, protože v boji rozhodně nejsem žádný přeborník.

Zadíval jsem se na Yamata. Zvedal se ze země, v očích vztek a hřbetem ruky si setřel krev, která mu tekla z koutku úst. Raději jsem na nic nečekal a v celém tom zmatku jsem se prosmíknul pryč, abych přivedl ochranku. Ty gorily byly rozhodně vhodnější na to, aby s tím něco udělaly, než já.

“Co chceš, Aichi?” zeptala se mě jedna z goril.

“Pojďte prosím se mnou,” řekl jsem. “U stolu s pokerem probíhá boj a já sám to sotva zastavím...”

“Dobře, ty běž mezitím pro šéfa, tohle se bude muset vyřešit i s ním,” řekla mi druhá gorila a už oba dva mířili na místo rvačky.

Já mezitím rychlým krokem zamířil dozadu, do míst vyhrazených personálu, kde měl kancelář i náš šéf. Zaklepal jsem na dveře a po vyzvání vstoupil.

“Aichi, co se děje?” zeptal se šéf. “Nemáš být náhodou na place a rozdávat karty?”

“Obávám se, že tam máme rvačku. A gorily se s tím teď snaží něco udělat. To ony mě poslaly za vámi, že prý byste tam asi měl jít...” vysvětloval jsem a široce u toho gestikuloval rukama.

“Rvačka?” zeptal se mě šéf. “A co se stalo? Co je její příčinou?”

“Pan Iwaki nařkl Yamata z podvádění,” řekl jsem.

“A?” nadhodil šéf. “Podváděl Yamato?”

“Myslím, že ne, alespoň jsem si ničeho nevšiml,” řekl jsem.

“Tak pojď,” pokynul mi a zvedl se z křesla.

Společně jsme kráčeli k místu, kde dříve býval stůl na poker. Ten nyní ležel převržený a v kruhu čumilů se dvě gorily snažily od sebe udržet Yamata a Iwakiho. Šéf, pan Yamamoto, se prodral až mezi ty dva výtržníky a já byl v těsném závěsu za ním.

“Tak co se tady děje?” propaloval pohledem Yamamoto střídavě Iwakiho a Yamata.

“On podváděl!” zavřískl Iwaki.

“To zrovna,” zavrčel Yamato.

“Tak dost!” zahřměl Yamamoto. “Vyhoďte ty dva na ulici, hned! A ty,” ukázal na mě, “to tady dej doporádku, ať zase můžeme provozovat poker. A vy ostatní se rozejděte, tady už není nic k vidění.”

Gorily tedy ty dva výtržníky odtáhly k východu a tam je surově vyhodily na ulici. Chvilku jsem je sledoval pohledem, ale pak jsem s pomocí zbylých dvou hráčů zvedl pokerový stůl a již sám se dal do sbírání karet a žetonů. Pan Andrew a paní Akitawa se mezitím vypařili k baru, aby si dali drink.

Uklidil jsem tedy všechny žetony a čekal, jestli nepřijde nějáký zákazník, který by chtěl zahrát poker. Ale smutnou pravdou je, že až do zavíračky se nikdo neobjevil. Zamířil jsem tedy do šatny a z oblečení, které jsem nosil v kasinu, jsem se převlékl do obyčejných riflí a šedé mikiny. Zadním vchodem jsem potom zamířil ven.

Byla noc a ulici ozařovaly pouze pouliční lampy. Ploužil jsem se domů a přemýšlel, kde je asi teď Yamato. Podle toho, jak ho pan Yamamoto nechal vyhodit, už se tam asi neukáže. A jako by obloha vytušila moji náladu, začal se z nebe snášet déšť.

“To mi ještě scházelo,” zabručel jsem a zrychlil jsem krok. Bohužel jsem musel jít pěšky, protože v tuhle noční dobu už žádné autobusy nejezdily. A navíc jsem to měl docela daleko.

Déšť se snášel z oblohy v čím dál hustších provazcích a mně byla za chvíli pekelná zima. Zastrčil jsem ruce do kapes, zatáhl hlavu mezi ramena a snažil se to přežít, i když jsem věděl, že pokud neonemocním, tak rýmu budu mít určitě.

“Zpropadené počasí,” zanadával jsem polohlasem a zahnul jsem do parku. Bylo to tudy blíž a já už chtěl být doma v teple. I za cenu toho, že musím jít neosvětleným parkem, kde člověk může narazit na cokoli. Od veverek až po feťáky.

Přidal jsem ještě trochu do kroku, ale když jsem na jedné z laviček uviděl sedět povědomě vyhlížející postavu, zastavil jsem se. Stál jsem tam a chvíli jsem se na něj díval. Už jsem ani nevnímal déšť, který mi padal na hlavu.

Nakonec jsem se ale přece jenom pohnul a pomalu se vydal směrem k němu. Ale když se najednou zvednul a prudce vyrazil dopředu, opět jsme strnul na místě. Prohnal se kolem mě, cestou mě srazil, takže jsem skončil v bahnité louži a než jsem stačil cokoli udělat, uslyšel jsem tupý názar, jak něco dopadlo na zem.

Začal jsem se pomalu zvedat, ale podklouzlo mi to, takže jsem znova skončil v bahně. Dřív, než jsem to mohl zkusit znovu, se ke mně natáhla ruka a pomohla mi se postavit. Pustila mě teprve tehdy, až jsem chytil balanc. A já si teprve teď uvědomil, komu ta ruka patří. Rychle jsem ji pustil a srdce mi začlo zběsile tlouct.

“Jsi v pořádku?” zeptal se mě.

Nezmohl jsem se na nic jinýho, než na pouhý přikývnutí. Yamato pozvedl obočí a já bych v tu chvíli dal nevím co za to, abych mohl číst jeho myšlenky.

“Běž domů,” ozval se jeho sametový hlas. Aniž by čekal na mou reakci, otočil se a odcházel. Všiml jsem si, že si drží levou ruku v nadloktí.

Viděl jsem jak se vzdaluje, ale chtěl jsem se ho ještě zeptat na spoustu věcí, tohle byla první příležitost, kdy jsme spolu mluvili jinak, než ohledně pokeru u stolu, kde jsem rozdával karty. Rozběhl jsem se za ním a opět se ocitl na zemi, když moje nohy o něco zakoply. Než jsem stačil zjistit, co to je, byl opět u mě. Asi slyšel, jak jsem sebou plácl.

“Ty se v tom válení na zemi opravdu vyžíváš, že?” zeptal se a už podruhé mě dneska vytáhl na nohy.

Místo odpovědi jsem se roztřásl zimou. Jenom se usklíbl a hodil přeze mě svoji bundu. Tázavě jsem se na něj podíval, ale on už se zase měl k odchodu. Což jsem tentokrát nehodlal dovolit. Chňapl jsem po něm a nedovolil mu už udělat ani jediný krok.

Tázavě se na mě otočil a já náhle nevěděl, co dál. Tak jsem se místo toho podíval, o co jsem to zakopl. Byl to pan Iwaki. Lekl jsem se tak příšerně, že jsem ucouvl a uklouzl, takže nebýt toho, že mě Yamato zachytil, skončil bych dnes už potřetí v blátě. Stále se strachem jsem od Iwakiho odtrhl pohled a zadíval se na Yamata.

“Co...?” vykoktal jsem. Ale on se místo toho jenom sehnul vedle Iwakiho a něco zvedl, aby mi to ukázal. Byl to nůž a i když už déšť skoro všechnu smyl, pořád tam byly vidět zbytky krve. A já si teprve teď všiml, že má Yamato rozseknutý rukáv na levé ruce.

“Hele, klid, neni mrtvej, ale tak to sem ho jako měl nechat, aby do tebe tu kudlu vrazil?” táhl mě Yamato od Iwakiho pryč.

“Do mě?” podíval jsem se nevěřícně na Yamata. “Ne do tebe? Podle toho, co bylo v kasinu, bych si myslel, že ji spíš bude chtít vrazit do zad tobě...”

“Kde bydlíš?” zeptal se mě místo toho, aby mi něco vysvětlil.

“Kousek za parkem, v paneláku.”

“Když mě pozveš dál, tak ti povím všechno, co o tomhle vím,” navrhl.

Chvilku jsem si myslel, že špatně slyším. Yamato se mi vždycky líbil, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude zrovna on, kdo se nasomruje do bytu mně... Vždycky jsem si maloval, že já jsem ten, kdo škemrá, aby mě Yamato pustil dovnitř, ne naopak. Ale pak jsem si řekl, že je to vlastně jedno, hlavně, když jeden z nás jsem já a druhý Yamato.

Kývl jsem na něj tedy, že dobrá a vydal se na cestu parkem. Držel se mi těsně v patách a všiml jsem si, že jeho oči neustále těkají z místa na místo, jako by čekal, že odněkud přiletí další nůž.

Došli jsme na konec parku a já se vydal po cestě na nedaleké sídliště, které bylo osvětlené jen několika lampami. Všiml jsem si, že se Yamato zamračil, ale věnoval jsem tomu jen málo pozornosti, protože jsem začal hledat klíče.

Odemkl jsem vchodové dveře a zamířil do prvního patra. Odemkl jsem i dveře do bytu a vpustil Yamata dovnitř prvního. Vstoupil jsem za ním a dveře zavřel a zajistil. Yamato už mezitím skopl boty a vydal se na průzkum mého malého bytečku.

Zamračil jsem se a rozhodl se, že tohle teda ne! Rychle jsem se vyzul a spěchal za ním. Našel jsem ho, jak se rozvaluje na pohovce zády ke mně. A jelikož tomu nešlo odolat, připlížil jsem se za něj a chtěl jsem ho praštit. Ale dřív, než rána stačila dopadnout, chytil mě za zápěstí, přehodil si mě přes halvu a zároveň přes opěradlo křesla, takže jsem skončil před ním, a ještě mi zkroutil ruku za zády.

Teprve potom si všiml, že to jsem já a pustil mě. Mračil jsem se jak kakabus a třel si bolavé zápěstí.

“Tohle už nikdy nedělej,” řekl mi. “Kdybych si včas neuvědomil, že si to ty, tak sem ti to zápěstí taky mohl zlomit!”

Pořád jsem se mračil, i když jsem jeho ostrý tón chápal. “To ale nic nemění na tom, že ses sem nakvartýroval stylem, jako by ti to patřilo!” štěkl jsem.

“A víš proč?” zeptal se mě.

“Asi proto, že si nezdvořák?”

“Ne, to spíš proto, že šli po tobě, tak jsem uvažoval, jestli náhodou neznaj tvoji adresu. A jelikož jsem odpověď na tu otázku neznal, tak když už jsem tu byl, tak sem se rovnou porozhlíd, jestli tu někdo není,” vysvětlil. “Přeci jenom, co kdyby na tebe tady někdo čekal.”

Na to jsem opravdu neměl odpověď, tak jsem se jenom schlíple posadil do křesla naproti Yamatovi.

“Ale abych splnil, co jsem slíbil,” prohodil Yamato. “Už jsi někdy slyšel o královském poker šampionátu?”

Jenom jsem zavrtěl hlavou. V životě jsem o tom neslyšel.

“Je to turnaj, kde se hráči z celého světa utkají o titul krále pokeru,” vysvětlil mi. “Potíž je ovšem v tom, že ne každý z nich hraje čistou hru. A každý, kdo byl nařknutý z podvádění, má buď na začátku turnajě nějáký handicap, nebo se vůbec nemůže zúčastnit. A myslím, že to byl Iwakiho plán. Protože já měl v plánu se zúčastnit od chvíle, co jsem se o tom dozvěděl.”

“Ale proč by potom útočil na mě?” zeptal jsem se.

“Počet míst v šampionátu je limitován tisícem přihlášených. A člověk se může přihlásit dvěma způsoby. Buď pod svým pravým jménem nebo pod přezdívkou. Ovšem přezdívka nesmí být jméno někoho jinýho,” pokračoval Yamato. “Já se přihlásil jako Demon. A nikdo neví, že jsem to já. A teď mi řekni, jak se jmenuješ,” začal něco hledat v mobilu.

“Aichi Shiroi,” pípl jsem.

Zase začal něco ťukat v mobilu a pak mi to vítězoslavně ukázal. Podíval jsem se, co to je a zbledl jsem hrůzou. Byl to seznam přihlášených do toho turnaje. A bylo tam i moje jméno.

“Co to má znamenat?” zeptal jsem se bezbarvým hlasem.

“Vtip je v tom, že z tohoto turnaje se nejde odhlásit. A jelikož je možné přihlášku podat anonymně, tak někteří hráči přihlašují úplné amatéry, jenom, aby se nepřihlásilo tolik profesionálů a oni měli snazší cestu nahoru k vítězství. Pokud ses nepřihlásil sám, jako, že asi nepřihlásil, tak tě musel přihlásit někdo, koho znáš. A kdo zná tebe,” prohlásil Yamato a pohodlněji se opřel.

“Ale já nikdy poker nehrál...” zašeptal jsem.

“Nedělej, že to neumíš, každý dealer to musí umět aspoň teoreticky!” štěkl.

“To jo, ale...”

“Jasně, samotná hra je něco jinýho, než teorie, ale není to zas až tak těžký,” prohlásil.

“Co se stane, když prohraju?” zeptal jsem se zničeně.

“Cena za prohru je docela vysoká. Musíš prostě zaplatit všechny peníze, které v turnaji prohraješ. A nejhorší na tom je, že pořadatelé do začátku dávají kapitál v hodnotě milionu yenů.

V turnaji je jen jedna možnost se odhlásit. A to je těsně před semifinálem. Pokud se dostaneš tam, tak můžeš odstoupit a nechat si všechny doposud vyhrané peníze. Ovšem pokud se v tomto bodě rozhodneš pokračovat, opět platí, že jestli prohraješ, musíš zaplatit ten jeden milion, který ti na začátku dali,” vysvětlil mi Yamato.

“Opravdu není žádná jiná možnost, jak se z turnaje odhlásit?” zeptal jsem se zoufale.

“Smrt,” pronesl Yamato ponuře.

Na tohle jsem neměl žádnou odpověď. A i kdybych ji měl, asi bych ji ze sebe nedokázal vypravit. Tak jsem jenom sklopil hlavu a sledoval podlahu. Ani jsem si nevšiml, že Yamato odešel. Zaregistroval jsem to až tehdy, když práskly dveře.

Nepřítomně jsem se zvedl z křesla, kde jsem až doposud seděl, a přešel jsem do koupelny. Cestou jsem ze sebe schazoval oblečení, až se z něj za mnou táhla cestička. Jelikož jsem bydlel sám, tak jsem se ani nenamáhal se zavíráním, natož zamykáním, dveří do koupelny. Stoupl jsem si pod sprchu a pustil teplou vodu.

To mě přeci jen trochu vzpamatovalo z toho šoku. Já a účastnit se pokerového turnaje o titul krále pokeru? Ještě pořád jsem tak trochu doufal, že je to jenom nějáký omyl, i když jsem podvědomě věděl, že není. Chvíli jsem jen tak stál pod proudem vody, pak jsem se rychle umyl a vylezl ze sprcháče. Podal jsem si ručník a osušil se, potom jsem na sebe hodil tričko a trenýrky, ve kterých obvykle spím, a vydal se posbírat cestičku promočeného oblečení, která se táhla bytem až k místu, kde jsem je ze sebe začal odhazovat, což bylo v obýváku.

Oblečení jsem odnesl do koupelny. Kalhoty, tričko a mikinu jsem pověsil na topení, aby uschly a ten zbytek jsem hodil do koše na prádlo s tím, že bych asi měl zítra zapnout pračku. Už se mi to tam totiž docela kupilo. Ale to počká do zítra. S touto myšlenkou jsem pozhasínal a zamířil do ložnice. Svalil jsem se na postel a i když jsem si myslel, že neusnu, během pár minut jsem spal jako zabitej.

Ráno, nebo spíš dopoledne, mě probudil budík. To, že mi práce začíná až pozdě odpoledne a trvá dlouho do noci sice znamená, že si můžu ráno pospat, ale ono je to právě kompenzováno tím, že chodím spát opravdu pozdě. Nebo brzo? To záleží na úhlu pohledu.

Přešel jsem do malé kuchyňky a dal vařit vodu na kafe. Z kredence jsem vytáhl hrnek a nasypal tam štědrou dávku. A než se mi dovařila voda, tak jsem ještě naflákal prádlo do pračky a zapnul ji.

Teprve potom jsem si zalil kafe a sedl si s ním ke stolu. Nepřítomně jsem koukal z okna a usrkával ranní vzpruhu. Pořád se mi vracel rozhovor s Yamatem ze včerejška. Nebyl jsem schopný ten turnaj vyhnat z hlavy. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, až jsem zjistil, že hrnek od kafe je prázdný a jediné, co zbylo, je soc na dně.

Zvedl jsem se od stolu a hrneček dal do dřezu. Napustil jsem do něj vodu a nechal ho, aby se odmočil. Zašel jsem zpět do ložnice, abych se převlékl a pořád jsem přemýšlel o tom turnaji. V hlavě se mi totiž začínal rodit nápad. A navíc, jak jsem o tom pořád přemýšlel, začínal jsem cítit touhu to taky zkusit. Taky se zkusit utkat o titul krále pokeru.

Čím dýl jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem to chtěl zkusit. Navíc, když jsem se na to podíval z jiného úhlu, tak jako tak jsem neměl na výběr. Někdo mě tam přihlásil a odhlášení nebylo možné. Tak když už tam musím tak jako tak, tak proč se rovnou nepokusit o ten titul...

Hned mi bylo lépe, když jsem si tohle ujasnil. A navíc, bude tam Yamato, takže aspoň jeden člověk, kterýho znám. Jenom jsem doufal, že proti němu nebudu muset hrát hned v prvním kole.

Počkat, v prvním kole? Zarazil jsem se. Vždyť já vůbec nevím, jak ten turnaj bude probíhat... Opět mě polilo horko a já si začal představovat všechny možný katastrofický scénáře tipu “co by se stalo, kdybych se tam nedostavil”.

Už už jsem chtěl začít panikařit, ale nedovolil mi to zvonek, který v tu chvíli zazvonil. Přešel jsem ke dveřím a kouknul se kukátkem. Nejdřív jsem se bál, ale když jsem za dveřmi uviděl Yamata, ulevilo se mi. Navíc, on byl přesně ten, koho jsem zrovna potřeboval.

Rychle jsem dveře otevřel a býval bych mu asi i skočil kolem krku, jenže on mě naprosto ignoroval, nakvartýroval se dovnitř a dveře zajistil všema zámkama a řetízkama, co na nich byly. Ze mě mezitím vyprchala histerie a místo toho jsem se mračil na to, co Yamato vyváděl.

Když skončil, tak se na mě teprve podíval. Ovšem pořád nic neřekl, nic nevysvětlil. Jen na mě pohlédl. Potom kolem mě prošel a opět zamířil do obýváku. A opět se choval, jako by mu to tu patřilo. A to bych nebyl já, aby mě to opět nenamíchlo! Hlavně, když jsem viděl, že se opět rozvalil na pohovku.

Už jsem věděl, že přímý útok fungovat nebude, tak jsem se rozhlédl, jestli nenajdu něco, co bych po něm mohl hodit. Ale jak na kočku, jediná věc, která připadala v úvahu, byl polštář, o který se on opíral, takže jsem měl smůlu. Protočil jsem oči v sloup a rozhodl se, že to nechám plavat. Přešel jsem tedy ke křeslu, kde jsem seděl i včera večer a když jsem se pohodlně usadil, podíval jsem se na něj.

“Co se děje?” zeptal jsem se ho.

“Potřebuju se na chvíli schovat a nikdo jiný, než ty, mě nenapadl,” oznámil mi.

A zase se choval, jako by mu to tu patřilo. Ovšem to už mě vážně nebavilo. “Ty si vážně myslíš, že bude každej tančit, jak ty pískáš, co?” nadhodil jsem kousavě a jenom silou vůle jsem se držel, abych na něj nevyjel úplně.

“Cože?” podíval se na mě zmateně.

“Přijdeš si sem, ignoruješ mě, a když se tě zeptám, co se děje, jediný, co se dozvím, tak že ses mi sem rozhodl na nějákou dobu nakvartýrovat!” teď už jsem opravdu ječel. Nejhorší ovšem bylo, že Yamato se mým vztekem královsky bavil!

Po chvilce se mi povedlo se uklidnit, ale kdyby pohled mohl zabíjet, byl by Yamato už dávno mrtvý. “Tak, a teď chci vědět, proč se potřebuješ schovat. A proč zrovna tady!” zle jsem se na něj podíval.

Yamato si povzdechl. “Celé je to kvůli tomu šampionáru v pokeru. Další pravidlo je, že i když se člověk přihlásí pod přezdívkou, musí uvést i své jméno. Je to kvůli tomu, aby dotyčného nemohl někdo přihlásit podruhé,” Yamato se odmlčel.

“No, a jak to tak vypadá, tak mě někdo zkusil podruhé přihlásit.”

“A co z toho?” zeptal jsem se nechápavě.

“Nechápeš?! Když mě zkusili přihlásit a neprošlo to, tak už ví, že jsem v turnaji.”

To, co říkal, sice byla pravda, ale pořád mi to nedávalo ani zbal smyslu... A tak jsem na něj upřel svůj zmatený pohled.

“Toho turnaje se účastní lidé, co by pro vítězství i vraždili! Iwaki toho byl důkazem! On věděl, že jsi na seznamu účastníků. Možná tě sám přihlásil! A stejně tak jsou lidi, kteří se budou snažit zbavit né malých ryb, ale těch velkých! Lidí, kterí se v pokeru vyznají!” zvýšil Yamato hlas.

Až teď jsem začínal chápat, že v nebezpečí je každý, o kom se zjistí, že je přihlášený. A vůbec se mi to nelíbilo...

“Kdy se ten turnaj vlastně přesně má konat?” zeptal jsem se.

“Měl by ti přijít dopis od pořadatelů. Každýmu posílají ten stejný. Jediný, v čem se ty dopisy liší, je jméno příjemce,” odpověděl Yamato.

“A kdy přijde?” ptal jsem se dál.

“To je různý, já svůj dostal například dnes ráno,” odpověděl mi a já si uvědomil, že jsem ještě ve schránce dneska nebyl. Tak jsem se zvedl a vydal se ke dveřím.

“Kam jdeš?” zarazil mě Yamatův hlas.

“Pro poštu?” nadhodil jsem otráveně.

Jen mávnul rukou a hrábl po ovladači od televize.

“...dnes našli mrtvého v parku s nožem vraženým od srdce. Vrah je zatím neznámý, ale policie po něm pátrá. Zeptáme se pana komisaře. Pane komisaři, máte už nějáké stopy, které by vás dovedly k vrahovi?”

“Nrad bych o tom mluvil, vyšetřování je teprve v začátků a zatím nechci veřejnosti nic prozrazovat. Mohlo by to vraha varovat a to nechceme.”

Tato zpráva v televizi mě zaujala natolik, že jsem se zastavil s rukou na dveřích a poslouchal jsem. Bohužel už znovu nezopakovali jméno toho mrtvého. Měl jsem ale neblahý pocit, že to bude někdo, o kom už jsem slyšel, možná se s ním dokonce setkal.

Zakroutil jsem nad svými myšlenkami hlavou a konečně vykročil z bytu. Sešel jsem po několika schodech, které z prvního patra vedly a vstoupil do vestibulu paneláku, kde byly také schránky residentů. Našel jsem tu svoji a klíčkem jsem si ji odemkl. Vypadlo na mě pár účtů, ranní noviny a pak pevná zelená obálka. Uvažoval jsem, jestli je v ní to, o čem mluvil Yamato.

Zabouchl jsem schránku a opět ji zamkl. Vydal jsem se po schodech zpět nahoru a jiným klíčem jsem si otevřle dveře do bytu. Oba klíče jsem pověsil na háček vedle dveří a i s poštou se vrátil do obýváku, kde Yamato pořád koukal na televizi. I když tentokrát už to nebyly zprávy, ale jakýsi horor, nebo co.

Opět jsem si sedl do křesla, protože na pohovce se ještě pořád roztahoval on! Účty a zelený dopis jsem hodil na stolek a začetl se do novin. Hledal jsem nějákou zmínku o tom, co jsem slyšel ve zprávách. Dlouho jsem na nic nenarazil, až na jedné z posledních stran stála zprávička. Titulek hlásal: Bankéř Iwaki zavražděn! Osobně bych si myslel, že pokud ne titulní stranu, tak hned tu následující by si to zasloužilo, ale novináři si to evidentně nemysleli.

“Nebo se to někdo snaží ututlat,” prohlásil Yamatův hlas zpoza mě, jako by mi četl myšlenky.

“Cože?” nechápal jsem. Jistě, to, co říkal, sice znělo logicky, ale pořád jsem nechápal, kam tím míří.

“Poker, konkurence... Pořád nic?” zeptal se mě.

“Ty myslíš, že to bylo kvůli tomu turnaji?” zeptal jsem se a uvědomil si, že mu vlastně celou dobu tykám. Ale zase na druhou stranu, vždyť není o moc starší, než já, řekl jsem si a dál nad tím nepřemýšlel. Spíš jsem se věnoval tomu, co Yamato říkal.

“Je to víc, než pravděpodobný. Seznam přihlášených je uzavřený, alespoň podle toho, co jsem zjistil ráno. A už několik jmen je přeškrtnutých.”

“Co to znamená?” skočil jsem mu do řeči.

“To znamená, že jsou mrtví,” uzemnil mě a pokračoval. “A téměř každý hráč se bude snažit eliminovat co nejvíc konkurenčních hráčů. Nováčci s ambicema se budou snažit eliminovat ty, který nemají šanci porazit, mistři se budou snažit eliminovat všechny, co jsou na stejné úrovni, jako oni a průměrní hráči, ti se pokusí zlikvidovat každýho, jenom, aby měli cestu na vrchol aspoň o krapítek lehčí...”

“Takže jsme všichni štvaná zvěř?” zeptám se.

“Teoreticky ano. Potíž je v tom, že někteří jsou predátoři v maskování a není možné určit, kdo je kdo...” zadíval se Yamato na strop.

“A co z toho jsi ty?” nedalo mi to a musel jsem se zeptat, když už jsme u těch predátorů a lovné zvěře byli.

“To záleží na úhlu pohledu. Jelikož jsem v pokeru dobrý, tak jsem pro hodně hráčů hrozba, ale jsou tací, kteří se mě snaží zabít. A pro ty jsem lovná zvěř. A to je taky důvod, proč jsem se tu ukryl.”

“A co když půjdou i po mně?” zeptal jsem se, vzpomínaje na Iwakiho a na jeho nůž, který málem skončil ve mně.

“Tak dostanou přes držku,” zasmál se Yamato a šel mi sprostě a bez dovolení vyrabovat ledničku.

Slyšel jsem, jak se Yamato motá v kuchyni a přemýšlel jsem, co za spoušť tam hodlá natropit. Ovšem tohle přemýšlení mi nevydrželo dlouho. Zrak mi začal sjíždět k dopisu, co pořád ležel na stolku. Roztřesenou rukou jsem po něm šáhnul a ještě roztřeseněji jsem jej otevřel.

Vyndal jsem několikrát přeložený zelený papír popsaný stříbrným písmem a začal číst:

Královský pokerový šampionát. Druhý ročník započne 11. 11. tohoto roku na místě označeném na přiložené mapce. Prosím dostavte se v uvedený den v 11 hodin ráno. Hráči, kteří se nedostaví, budou diskvalifikování a penalizování.

Pokuta za nedostavení se je 1 milion yenů.

S pozdravem tým organizátorů královského pokerového šampionátu.

Dočetl jsem a rozložil druhý list papíru, který v obálce byl. Byla to mapka, přesně, jak dopis říkal. Bylo na ní vyobrazeno Tokio a jedno místo bylo označeno velkou zeleno-stříbrnou šipkou s nápisem označujícím místo konání prvního kola.

Povzdechl jsem si a odhodil dopis i mapku zpět na stůl. První kolo se mělo konat už zítra a já začínal být nervozní. Bál jsem se. Bál jsme se, že to nezvládnu. Složil jsem hlavu do dlaní a roztřásl se.

Vzpamatovala mě až ruka na rameni.

“Zvládneš to,” ozval se za mnou huhňavě Yamatův hlas.

Otočil jsem se a musel jsem vyprsknout. V ruce měl hrnek kafe, ale to, co měl rozesmálo, byl rohlík, který mu čouhal z pusy. Proto taky tak huhňal. Sundal ruku z mého ramene a rohlík ukousl. Sežvíkal sousto a pak se na mě usmál.

“Nemáš důvod se bát,” řekl jemně. “Turnaj má probíhat v pokeru, který znáš. A Dealeři mají jednu výhodu, mají lepší pozorovací schopnosti, než normální hráči.”

Když jsem otevřel pusu, abych mu něco odpověděl, ušklíbl se a než jsem se nadál, tak mi do ní vrazil nakousnutý rohlík, co držel v ruce. Nejdřív jsem se strašně lekl, ale když jsem ucítil, že je namazaný malinovou marmeládou, což byla moje oblíbená, rozhodl jsem se s ním hrát jeho hru a ukousl jsem si pořádný kus.

Který ovšem málem skončil na podlaze. Protože při pohledu Yamatův výraz, když zjistil, že jsem mu ukousl téměř půlku rohlíku, bylo téměř nemožné se nesmát. Tak jsem se ani nesnažil se nesmát. Jenom jsem se snažil, aby mi ten rohlík nevypadl z pusy. To jsem ale netušil, jak se Yamatovi najednou blísklo v očích.

Najednou se ke mně sklinil a prostě mě sprostě políbil. A jak jsem by konsternovaný, tak se mu povedlo se mi i dostat do úst a když se mu povedlo to, tak mi z pusy jazykem obratně sebral ten kus rohlíku. Ve chvíli, kdy byl rohlík z mé pusy pryč, se zase odtrhl.

Nebyl jsem schopný slova. On mě políbil! A to ne kvůli mně, ale kvůli kusu žvance... Neschopen se ani pohnout, jsem na něj jen zíral. Tak jsem mohl vidět, jak Yamato polkl rohlík a pak na mě znovu upřel svůj pohled.

Byl jsem pořád pěkně rozhozený, takže jsem téměř nevnímal, že se ke mně sklonil. Uvědomil jsem si to, až když mi vtiskl něžný polibek. Nikam nespěchal, ani se nesnažil dobýt se mi do úst. Po chvilce se ode mě odtrhl a rukou mi jemně přejel po tváři. Usmál se a lehce mi setřel slzu, která mi ukápla z oka. Ani jsem si nevšiml, že jsem začal plakat.

Stáhl si mě na zem, na které klečel, a do náruče. Netrvalo dlouho a brečel jsem naplno. Téměř jsem ani nevnímal, že mě pevně drží a cosi mi šeptá. Měl jsem prostě strach. Ale ani jsem nevěděl, z čeho vlastně ten strach mám.

Yamato mě takhle musel držet nejmíň hodinu. Možná i víc. Trvalo dlouho, než jsem se zase vzpamatoval. Když se mi to aspoň trochu povedlo, pozvedl jsem k němu tázavě obličej. Usmál se na mě a konečně mě pustil ze svého obětí. Zvedl se na nohy a natáhl ke mně ruku. Uchopil jsem ji a nechal se vytáhnout nahoru. Konečně se mi také povedlo vyloudit na tváři alespoň slabý úsměv.

Ovšem potom mi zrak padl na hodiny a já se zděsil. Uvědomil jsem si, že jestli sebou nehodím, tak nestihnu přijít do práce včas a šéf se bude hodně zlobit. Vyletěl jsem a zapadl do ložnice, abych na sebe hodil něco teplejšího. Přeci jenom, už byl listopad a venku začínalo být opravdu sychravo.

V teplé mikině a ve svých oblíbených riflích jsem se prohnal obývákem do předsíně a soukal se do tenisek.

“Kam jdeš?” zeptal se Yamato, který se tam přiflinkal za mnou.

“Do práce, kam jinam bych šel...” odvětil jsem a dál se věnoval teniskám.

“Půjdu s tebou,” vklouzl Yamato do bot a sáhl po bundě.

“Zvládnu to sám,” řekl jsem mu a doufal, že se nebude hádat. Potřeboval jsem si urovnat myšlenky. Ale to jsem měl vědět lépe, že Yamato je jeden z těch, kteří když si něco umanou, tak se nevzdají a jdou tvrdě i proti betonové zdi.

“Dva jsou víc, než jeden,” prohlásil Yamato a potom si opět přivlastnil moje rty.

Tentokrát jsem ale čekal, že něco takovýho udělá a prudce jsem ho odstrčil.

“Mohl bys toho nechat?” zeptal jsem se nakvašeně.

“Ne, nemohl,” odmítl Yamato.

“A smím vědět, proč?!” zvýšil jsem hlas.

“Proto, že se mi líbíš,” uzemnil mě a přejel mi prstem po tváři.

Na to jsem neměl odpověď, tak jsem mu jenom pokynul, aby teda šel se mnou, když jinak nedá.

Vyšli jsme z bytu a já jej zamknul. Potom jsme vyšli i z paneláku a pokračovali dál do parku, kde byl nalezen pan Iwaki – mrtvý. Byl zabit na tom stejným místě, kde jsme ho my dva nechali.

Když jsme se k tomu místu přiblížili, nenápadně jsem se přisunul blíž k Yamatovi, který mě ale můj manévr dokončit rozhodně nenechal. Položil mi ruku kolem ramen a zašeptal mi: “Bojíš se?”

Jeho hlas zněl poměrně zlověstně. Pro jistotu jsem se podíval, jestli to opravdu Yamato je. To jsem ale nevěděl, co ten vykuk chystá. Jakmile jsem na něj totiž otočil hlavu, přivlastnil si moje rty a začal mě líbat. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem jeho kouzlu podlehl a konečně jsem si byl nucen přiznat, že ho doopravdy miluju.

Yamato mi přejel jazykem po dolním rtu a dožadoval se vstupu. Pořád jsem byl ještě pod vlivem mého náhlého zjištění, tak jsem se ani nenamáhal protestovat, protože jsem věděl, že by ty protesty stejně dlouho nevydržely. Ne, když mě právě líbal někdo, jako byl Yamato.

Ucítil jsem jeho jazyk ve svých ústech, jak vybízí ten můj k boji o nadvládu. Chvilku mu to trvalo, protože jsem to pro něj přeci jenom nechtěl udělat zas až tak jednoduchý, ale nakonec jsem se do té jeho hry přidal. Proč taky ne, že...

Yamato mě líbal dlouho. Tak dlouho, jak nám vydržel dech. Nakonec jsme se ale od sebe odlepili a já si uvědomil, že jestli si nepohnu, tak bude šér opravdu zuřit! A to jsem opravdu zažít nechtěl.

“Pohni,” drapl jsem Yamata za rukáv a vyrazil směrem ke kasínu, kde jsem pracoval.

“Co tak letíš?” nadával, když si málem dal rande s chodníkem, jak jsem vystartoval.

“Jestli přijdu do práce pozdě, tak jsem v háji!” odpověděl jsem mu hystericky.

“Klídek, jo?” snažil se mě krotit Yamato. “Vezmu to na sebe, stejně je to moje vina.”

“To ale bude šérofi naprosto jedno!” zoufale jsem se na Yamata podíval.

“To mu teda jedno nebude, až mu rozbiju ciferník!” bručel, ale poslušně šel za mnou. No jo no, chtěl jít se mnout, tak ať se hejbá.

Rychle jsme kráčeli po ulici a já si uvědomil, že když jsem s Yamatem, tak ani z toho turnaje nemám strach.

Nakonec jsme stanuli před kasinem a já Yamata provedl okolo hlavního vchodu dozadu, kde byl vchod pro personál. Oba jsme vešli dovnitř a pak do šatny, kam jsem samozřejmě Yamata nepustil. Už představa, že by mě viděl, jak se převlíkám, mi totiž na tváři vyloudila nachový odstín. A já tušil, že Yamato to zaregistroval.

Rychle jsem se převlékl a vyšel z šatny ven, kde se o zeď opíral Yamato a znuděně se rozhlížel kolem sebe.

“Co teď?” zeptal se mě, když jsem konečně stál před ním.

“Já teď půjdu rozdávat karty, protože je to moje práce, co budeš dělat ty, to už je na tobě,” a s těmito slovy jsem si to zamířil na plac a ke stolu, kde se hrál poker, abych se připravil, až bar za pár minut otevře. Teď odpoledne ještě nebývalo tak narváno, to nejhorší začínalo až večer. Většinou po osmé hodině.

U pokeru zatím nikdo nebyl, tak jsem se posadil na židli, a čekal, kdo se objeví. Zhruba za čtvrt hodinky se u pokerového stolu ukázali první dva zájemci. Posadili se a já už chtěl začít rozdávat. Byl jsem ale přerušen dalším příchozím.

“Můžu se ještě přidat?” zeptal se Yamato. Ano, byl to on. A já to měl předpokládat, že si nedá pokoj. Vždyť poker byla jeho specialita, nebo ne?

Pohlédl jsem na dva vysokoškoláky, kteří si ho podezřívavě prohlíželi. Nakonec ale kývli, že jim to nevadí. Už teď jsem je litoval, ale nedal jsem na sobě nic znát a rozdal každému pět karet. Čtyři lícem nahoru, pátou dolů. Všichni tři si karty, které byly lícem dolů, prohlédli a pak začali sázet.

První vysokoškolák se s žádnou sázkou ani neobtěžoval a rovnou složil karty. Naopak tomu druhému hrál na tváři úsměv. I já poznal, že je to amatér, který si neumí udržet kamennou tvář. Vsadil polovinu žetonů, co měl.

Yamato hrál jako poslední. Pohlédl jsem na něj, ale z jeho tváře se nedalo vyčíst nic. Pravá poker face. Ale dorovnal sázku. Potom čekal, co se bude dít a jak jeho soupeř zareaguje.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Vysokoškolák svou sázku ještě zvýšil a můj pohled opět zabloudil k Yamatovi. Ten si právě podruhé prohlížel kartu, kterou měl lícem dolů. Uvažoval jsem, co udělá, když na stole měl tři dámy a sedmičku. Karta lícem dolů mu mohla dát buď čtveřici, nebo full house. Nebo taky nic.

Stočil jsem pohled na karty vysokoškoláka. Měl dva krále a dvě desítky. Pokud by oba měli full house, vyhrál by. Ale pořád tu byla šance, že Yamato bude mít čtveřici.

“Dorovnávám,” vytrhl mě z rozjímání Yamatův hlas.

Vysokoškolákova tvář se zkřivila usilovným přemýšlením. Měl jsem co dělat, abych se nesmál. Byl to zelenáč, co si patrně do kasina vyrazil jenom proto, aby se měl čím chlubit kamarádům.

“All in,” ozval se ale najednou vysokoškolák a posunul všechny zbylé žetony do banku.

Uvažoval jsem, co z toho vzejde a zahleděl se na Yamata. Lokty se opíral o stůl a bradu měl položenou na sepjatých rukách. Se zájmem pozoroval vysokoškoláka, jak se mračí na bank, kde teď byly všechny jeho žetony.

“Tak dobře, dorovnávám,” oznámil Yamato a posunul pár dalších žetonů do banku. Holt jich měl víc. Kdo s čím přišel, s tím taky mlel.

“Ukažte karty,” vyzval jsem je a sledoval, jak študák otočil třetího krále. Full house. Teď záleželo na tom, co dají karty Yamatovi. Zadíval jsem se na něj, jak téměř ležérně otáčí pátou kartu.

A pak jsem se usmál. Bylo vidět, že štěstí opravdu stojí při něm. Měl čtvrtou dámu. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem tu ne jako pozorovatel, ale jako dealer karet, takže jsem se ujmul své práce a přisunul bank k Yamatovi. Ten žetony ležérně schrábnul a přidal na hromádku k těm, co ještě měl.

“Vítězem je Yamato,” oznámil jsem a posbíral karty, které jsem se jal míchat.

“Budou pánové hrát dál?” zeptal jsem se Yamata a druhého vysokoškoláka, který na začátku složil karty. Toho, co prohrál, jsem se ani neptal, protože prohrál všechno.

“Možná,” odpověděl mi Yamato.

“Co si mám představit pod pojmem možná?” zeptal jsem se ho a zahleděl se mu do očí.

“To znamená, že budu hrát podle toho, kdo budou mí protihráči,” oznámí a pohodlněji se opře v křesle, která jsou pro hráče kolem stolu rozestavena.

“A vy pane?” otázal jsem se študáka, co o žetony nepřiel.

“Jo, ještě jednu rundu si to zalsouží. Protože posledně jsem si moc nezahrál. No nemám pravdu Bille?” poslední větu adresoval svému kolegovi, který prohrál a teď nasupeně sledoval Yamata, který si pohrával s jedním z žetonů.

“Jojo...” odpověděl mu Bill nepřítomně a dál čučel.

“Dobrá pánové, takže můžeme začít?” zeptal jsem se, připraven rozdávat karty.

“Ještě moment,” ozval se nový hlas. “Myslíte, že si mohu přisednout?”

Otočil jsem hlavu, abych se podíval, kdo nově příchozí je. Byl to poměrně pohledný muž středního věku, hnědé vlasy, oblek někoho z vyšší vrstvy, brýle. Neznámý. Jestli již někdy v kasinu byl, bylo to poprvé, co tu hrál poker.

"Pánové?" zeptal jsem se vysokoškoláka a Yamata.

"Proč ne," prohodil školák a koukl po Yamatovi.

Ten si nově příchozího prohlížel a očividně se ho snažil odhadnout. Po chvíli se zamračil. "Dobrá."

Popravdě, s tím, jaký měl výraz ve tváři, mě jeho odpověď dost překvapila. Snažil jsem se to na sobě ale nedat znát.

"Pánové připraveni?" zeptal jsem se, když si dotyčný sedl na místo mez školákem a Yamatem.

Odpovědí mi bylo troje pokývnutí. Začal jsem tedy rozdávat karty. První karta šla Yamatovi, který seděl po mé levé ruce. Potom neznámý pán a nakonec vysokoškolák. Když byly karty rozdané, vypadalo to takto: Yamato měl tři sedmičky a dvojku. Pátá karta byla lícem dolů. Neznámý pán měl pět, šest, sedm hercových, potom čtverku károvou. A vysokoškolák měl dvě dámy a potom kluka a trojku. Všechno v kárech.

První byl na řadě Yamato, který se rozhodl vsadit základní sázku. Nedivl jsem se mu, i když, pokud by měl štěstí, tak by mohl mít full house, což by ho dovedlo k vítězství.

Potom byl na tahu neznámý pán, který chvíli uvažoval, i když to na něm nebylo poznat. Měl dobrou poker face. Nakonec ale dorovnal. Asi se rozhodl riskovat. Kdyby měl Yamato jenom trojici a on měl postupku, tak by ho přebyl, otázkou bylo, co měl vysokoškolák. Podle toho, co měl v ruce, mohl mít buď trojici, dva páry, nebo barvu. Naneštěstí pro něj bylo docela snadné ho číst. A oba zkušenější hráči toho s radostí využívali, jak se zdálo.

Takže když přišel školákův tah, složil karty.

Potom byl na tahu opět Yamato. Pokud by se toto kolo sázky nezměnily, tak by potom hráči odkryli poslední kartu.

Yamato si prohlížel svou pátou kartu. Z jeho tváře se ale nic vyčíst nedalo. Nakonec se rozhodl zůstat a sázku neměnit.

"Pane?" obrátil jsem se k neznámému.

"Taky zůstávám," oznámil téměř okamžitě.

"Obraťte prosím karty," vyzval jsem je.

Oba tak učinili. Pan neznámý měl postupku, jeho poslední karta byla křižová osmička. A Yamato? Ten z toho opět dělal drama a kartu obracel záměrně pomalu. Nevím, jestli to dělal, aby naštval ostatní hráče, nebo jestli to dělal jenom tehdy, když měl dobré karty, ale to se mi nezdálo.

Karta dopadla na stůl lícem nahoru a já si mohl prohlédnout srdcovou dvojku. Měl full house.

"Vítězem je Yamato," oznámil jsem.

Bylo vidět, že se to neznámému vůbec nelíbilo, tak kyselý výraz jsem fakt ještě neviděl.

"Budou pánové pokračovat ve hře?" odvážil jsem se zeptat.

"Ne," prohlásil Yamato.

Pohlédl jsem na neznámého.

"V tom případě nemám důvod zůstávat," prohlásil, zvedl se od stolu a odešel.

"Myslím, že mám taky dost," rozhodl se vysokoškolák a spolu se svým kamarádem zamířili k baru. Patrně potřebovali zkušenost zapít.

"Tak to bylo dost zajímavé," nadhodil Yamato, když jsme u stolu osaměli.

"Co tím myslíš?" nedalo mi to a musel jsem se zeptat.

"Ten chlap je dobrej. A nebyl tu náhodou."

"Nechápu..." zakroutil jsem hlavou.

"Myslím, že má co dělat s naším proklatým turnajem," zabručel Yamato a dál to nerozváděl.

A já docela chápal, proč. Bylo tu hodně lidí a člověk nikdy nevěděl, co jsou zač. Mohlo by tu být víc takových, kteří mají co dělat s tím turnajem. Rozhodl jsem se, že bude lepší, když Yamata dál vyzpovídám, až mi skončí směna. Bohužel, to se mělo stát až za pár hodin. No, budu si holt muset počkat.