Cesta za králem blesků - první část

Cesta za králem bleskú

Stála na ochozu a dívala se na blížící se bouřkové mraky.

Bouřka už je na spadnutí. Myslela si.

A měla pravdu. Opravdu to tak bylo. Zahřmělo a z nebe se spustil déšť. Blesky lítaly a hrom burácel. Najednou jeden blesk zasáhl věž, na které stála.

Kameny se rozprskly všude kolem a věž se začla bortit. Pomalu, ale jistě se Elisha blížila k zemi. Ale pád byl natolik pomalý, že nehrozilo, že by si vážněji ublížila. To bylo jediné dobré.

Věž se sesunula uplně a Elisha dopadla na zem. Nebyl to moc prudký pád, ale vyrazilo jí to dech. A ještě si narazila hlavu. Naštěstí ne moc vážně, ale upadla do bezvědomí.

Když se probrala, tak první, co pocítila, byla bolest hlavy. Opatrně si ji ohmatala a nahmatala krev. Prozkoumala ránu důkladněji a zjistila, že je jen povrchní.

Alespoň něco. Pomyslela si. Ale co teď?

Nakonec se Elisha vyškrábala na nohy. Trvalo to, protože ji bolelo celé tělo. Podívala se na místo, kde dříve stával hrad s věží, ale spatřila jen trosky.

„Že by ty blesky?“ zamyslela se, „Ale jakto,ž e mně se nic nestalo?“

Pak začala Elisha prozkoumávat okolí, jestli přežil ještě někdo. Nejprve to vypadalo, že přežila jediná, ale pak zpozorovala pohyb. Vydala se tam, ale nejprve nic neviděla. Začala hledat důkladněji, až našla jednorožce, který byl pokrytý takovou vrstvou prachu, že uplně splíval s okolím.

„Chudáčku. Pomůžu ti.“ řekla Elisha a začala mu všemi možnými prostředky odstraňovat prach z těla.

Moc to nešlo, ale trochu přece. Nakonec se jednorožec postavil a zařechtal. Elisha k němu přistoupila a pohladila ho po šíji. Jednorožec zahrabal kopytem a pohodil hlavou.

„Mám si na tebe vylézt?“ divila se Elisha.

Jednorožec zakýval hlavou.

„Tak dobře.“ řekla Elisha a vyškrábala se mu na hřbet.

Jednorožec se vydal mezi troskami k nedalekému lesíku. Tam zastavil a Elisha pochopila, že má slézt. Sesedla tedy a rozhlédla se. Byli v lese a stáli na nějáké pěšince. Byla uzoučká a zarostlá trním.

Najednou se k ní jednorožec přitulil a pak odběhl. Zmizel jí z dohledu v hustém porostu.

„No to je bezva. A co teď?“ brblala Elisha.

Ale pak se vydala po pěšince. Ani nevěděla kam jde, ale nevadilo jí to. Říkala si, že někam ji ta pěšinka zavést musí. A to jí stačilo.

Kráčela dlouho, až konečně dorazila na mýtinku. Byl tam potuůček a Elisha k němu poklekla a napila se. Pak si opláchla obličej a rozhlédla se po mýtince. Nevedla z ní žádná cesta. A to bylo divné. Cesta, po které sem přišla, také prostě zmizela.

„Tak, a kudy dál...?“ přemýšlala Elisha nahlas.

Nakonec se prostě jen někam vydala na zdař bůh. Prodírala se trním, podrostem a za chvíli měla nohy rozedrané do krve. No, však nebylo čemu se divit, když měla sukni.

Nakonec Elisha vyšla z lesa a zpatřila v dálce město. Vydala se tam, ale najednou se pod ní sesypala zem a ona se octla v díře. Byla to past. Patrně na zvířata, ale chytla se do ní ona.

„Co tam děláš?“ zavolal někdo shora.

Elisha se tam podívala. Stál tam chlapec. Na sobě měl odrbané kalhoty a košili.

„Co by? Spadla jsem sem.“ odsekla Elisha.

„No to je bezva. Teď abych to celé dělal znova. Doufal jsem, že se mi tam chytí nějáké vzácné zvíře.“ remcal kluk.

„A nemohl bys mi pomoct ven?“ zeptala se Elisha.

„No, mohl, ale co za to?“

„Jak co za to? Je to tvoje past a já se do ní chytla.“ mudrovala Elisha.

„Tak tě nevytáhnu.“

„No dobře, ale já nic nemám.“ řekla Elisha.

„Tak to si to u mě budeš muset odpracovat.“ prohodil chlapec.

„Tak dobře, ale už mě konečně vytáhni.“

Chlapec jí hodil provaz a s jeho pomocí po něm vyšplhala.

„Tak, a teď budeš se mnou okopávat zeleninu.“ řekl chlapec a vedl Elishu k políčku bramborů.

Pustili se do práce. Elisha dělala co mohla, ale stejně mela na konci ruce rozedrané do krve.

„Co to máš s rukama?“ ptal se chlapec, který se jí představil jako Rold.

„To ta motika.“

„Logicky vzato motika nerozedře ruce nějákým obyčejným lidem. Takže logicky vzato jsi princezna.“ vydedukoval si Rold.

„Máš pravdu, jsem.“ odpověděla Elisha.

„No tos měla říct hned.“ řekl Rold, „Vypadáš totiž jako obyčejná služtička, jak jsi zaprášená a umazaná.“

„No, tak to bude tím, že se pode mnou zřítila věž.“

„A tys to přežila?“ vykulil oči, „Tak to máš můj obdiv.“

„Vůbec nevím, jak se to stalo.“ svěřila se Elisha, „Vím jen, že do té věže uhodil blesk. A že se pak kácela až neuvěřitelně pomalu.“

„Tak to byl asi král blesků.“ řekl Rold, „Nemá rád lidi a už vůbec ne vládce. Chce být pánem všeho tvorstva a vládci mu v tom brání.“

„Půjdu a najdu ho a potom ho zabiju.“ řekla Elisha odhodlaně, „Pomstím svou rodinu.“

„Tak to já půjdu s tebou, mám s ním také nevyřízené účty, ale nejdřív ti najdu vhodnější oblečení.“ řekl Rold, „V těchhle šatech se ti musí špatně jít.“

Zašli do Roldova domku. Dva mladí lidé zhruba ve stejném věku. Rold se totiž nezdál tak malý, jak vypadal. Byl o hlavu větší než Elisha. Bylo mu 17 a Elishi 15.

Rold se začal přehrabovat v truhle na oblečení. Pak se narovnal a v ruce držel tuniku, kalhoty a boty.

„Obleč si to. Mělo by ti to být. Já už z toho vyrostl.“ řekl Rold.

Elisha si tedy svlékla své špinavé a roztrhané šaty a navlékla na sebe kalhoty a tuniku. Pak se nasoukala do vysokých bot a otočila se k Roldovi.

„Výborně, teď můžeme vyrazit za králem blesků.“ řekl.

Pak zašli do stáje a vyvedli odtamtud dva vraníky. Osedlali je a vyrazili. Neměli ani potuchy, kde by krále blesků mohli najít, ale ani to je nezastavilo. A neodradilo od jejich plánů.

Jeli už třetí den a celou cestu nenarazili na nic podezdřelého. Až za soumraku třetího dne dojeli na kraj hustého lesa.

„Kde to asi jsme?“ zauvažovala Elisha nahlas.

„Jo, tak to opravdu envím.“ odvětil Rold, „Ale nelíbí se mi to tu. Je tu cítit zlo.“

„Máš pravdu, ale jestli to tu nechceme objíždět, tak musíme skrz.“ podotkla Elisha.

„Dobrá, tak tedy skrz.“ souhlasil nakonec Rold.

Vydali se tedy do lesa. Vedla tam uzoučká pěšinka a tak se po ní vydali. Klikatila se mezi stromy a vedla je čím dál hlouběji do lesa. Najednou vyustila na mýtinu, na které rostly prapodivné stromy.

„Co to má znamenat?“ podivila se Elisha.

„Tak to ti nepovím.“ odpověděl Rold a přešel k nejbližšímu stromu.

Stromy vypadaly jako lidé...

„To je zajímavé...“ brumlal si Rold.

„Co je zajímavé?“ zeptala se ho Elisha.

„Ty nevidíš, jak se ty stromy podobají lidem?“

„No jo, máš pravdu.“ souhlasila Elisha, „Ale nemyslíš doufám, že to opravdu někdy lidé byli?“

„No, víš, o tomhle místě traduje spousta mýtů a pověstí...“ odpověděl Rold, „Jedna z nich vypráví o vojsku krále Cariona, který se sem vypravil hledat legendární údolí jednorožců. Prý jej i jeho družinu zaklel duch lesa. Nespočinou, dokud je nějáká čistá duše nevysvobodí. Bohužel nikdo neví, jak.“

Rold dovyprávěl a otočil se na Elishu, jenže ta tam nestála. Prohlížela si jeden strom.

„Tohle bude ten král.“ řekla.

Pak přitiskla své rty tam, kde tušila ty královy. Nejdřív to vypadalo, že se nic nestane, ale pak zavanul vítr a svál z krále a jeho družiny kůru stromů. Byli to zase obyčejní lidé.

„Tak tohle by mě nenapadlo...“ vydechl Rold s vykulenýma očima.

„To proto, že nejsi žena.“ odpověděla Elisha.

Pak se obrátila znovu ke Carionovi.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ chrlil ten jednu otázku za druhou.

„Jsi tam, kde tě zaklel duch lesa a to je to, co se stalo.“ odpověděla Elisha, „Mimochodem, v jakém roce se to stalo?“

V roce 1142.“ odpověděl Carion, „Proč?“

„Protože teď je rok 1789.“ odpověděla Elisha.

„Cože?“ vytřeštil Carion oči, „To uplynulo 650 let?“

„Obávám se, že ano.“

„A kam cestujete?“ zeptal se Carion.

„Za králem blesků.“ odpověděl Rold.

„Aha. A co vám udělal?“

„Zničil všechny moje příbuzné a rozbil mi hrad.“ odpověděla zachmuřeně Elisha.

„Kam zmizeli tvoji muži?“ zeptal se najednou Rold.

Carion se obrátil, ale všichni byli pryč.

„Možná to bude tak, že Carion má nějáké poslání a oni ne, tak tu prostě nejsou.“ odpověděla Elisha.

„Ano, možná to tak bude.“ přisvědčil Carion, „A směl bych se k vám na vaší pouti připojit?“

„Ale ovšem, že ano.“ souhlasili Rold a Elisha jednohlasně.

Vydali se tedy dál ve třech.

Jeli pěšinkou, která je po asi týdnu cesty zavedla z lesa ven. Ale tam, kde z lesa vyústila se jim pramálo líbilo. Byli ve skalách tak nebezpečných, že museli sesednout z koní a vést je za uzdu. Hrozilo totiž, že se koně zřítí.

„Ví někdo, kde to sakra jsme?“ zeptala se Elisha.

„Něco mi to připomíná, ale za mých časů to vypadalo jinak.“ řekl Carion.

„Co ti to připomíná?“ optal se opatrně Rold.

„Skály Wywern.“

„Tak to není dobrý.“ zabručel Rold.

„Měl bych u sebe mít starou mapu těchto míst. Kdysi to tu někdo zmapoval.“ řekl Carion a začal se přehrabovat ve svém batohu.

Po chvíli hrabání a odhazování nepoužitelných a zbytečných věcí, našel, co hledal. Mapa byla poměrně stará, ale pořád docela zachovalá. Carion ji rozložil a chvíli si jji prohlížel.

„My jsme teď někde tady.“ zabořil prst do mapy.

„Ukaž?“ dožadovala se Elisha.

„Jsme ve skalách Wywern a tohle je les, kde jste mě našli.“ ukázal Carion na další místo, „A tady se to jen hemží blesky, je to Blesková země.“

„Myslíš, že by...“

„Ano, je to docela dost možné, ale pokud se tam chceme dostat, budeme muset projít přes nejhustěji osídlené místo těchto skal. Bude to dost nebezpečné.“ řekl Rold, který si prohlížel mapu se zjevným zájmem.

„To máš pravdu, ale jsme tři, když koně necháme koňmi, tak to zvládneme, snadno se schováme.“ řekl Carion.

„Tak tedy pojďme.“ uzavřela debatu Elisha.

A tak se vydali na cestu.

Elisha, Rold a Carion putovali skalami a každou chvíli někdo zvedl hlavu k nebi, aby se ujistil, že je ještě nespozorovala žádná wywerna. Doposud měli štěstí.

Carion, který šel první, najednou zastavil a naznačil ostatním, aby byli zticha.

"Co se děje?" naznačil Rold, který šel hned za Carionem.

"Konečně jsme na ně natrefili." řekl Carion, "Wywerny a není jich málo."

"Kolik?" zeptala se Elisha, která mezitím došla až k nim.

"Asi deset a mají s sebou wywernu vyššího postavení, královnu blesků." odpověděl Carion a znvu se začal přehrabovat v batohu.

"Co zas hledáš?" zasyčel nazlobeně Rold, když Carion začal z batohu bez ladu a skladu vyhazovat dalíš nepotřebně věci.

"Hledám svitek kouzel, mám zato, že jsem si ho tam dal." odpověděl.

Najednou se na Carionově tváři oběvil znechucený škleb. Vzápětí nato vytáhl velice staré zásoby jídla.

"Je vidět, že čas udělal opravdu své. Když jsem to viděl posledě, bylo to čerstvé." s úšklebkem jídlo zahodil do rokle.

Vzápětí nato mu přistála facka.

"Za co?" zeptal se CArion ublíženě Elishi.

"Prozradíš nás." zasyčela zlostně, "Možná nevím všechno, ale vím, že wywerny mají velmi dobře vyvynutej čich a to, cos vyhodil, páchlo opravdu odporně."

"Myslím, že to už je teď stejně jedno." poznamenal Rold, "už si nás stejnak všimly."

"Koukej najít ten svitek!" sykla nazlobeně Elisha směrem ke Carionovi, "my je zdržíme."

"Hezky řečeno, ale provádět se to už bude hůř." vzdychl si Rold a tasil meč.

"To vyřešíme potom, zdržet je musíme, aby CArion ten svitek stihl najít." uzavřela debatu Elisha.

Pak se oba postavili do střehu před Cariona a zarputile se podívali na wywerny. Netrvalo to ani vteřinu a wywerny se na ně vyřítily. Jen Královna blesků se držela zpátky. Něco si mumlala a mávala divně rukama. Jenže nikdo si toho nevšiml. Neměli ani šnci to postřehnout. Carion hledal svůj svitek a Elisha s Roldem měli co dělat, aby od něj udržely wywerny dál.

Wywerny útočily zuřivě na Rolda a Elishu. Ti se zuřivě bránili, ale bylo celkem jasné, že proti okřídleným tvorům se žhnoucíma rudýma očima jsou bez šance. Wywerny na ně útočiliy svými dlouhými drápy a působili tak dvěma bojujícím nesnesitelnou bolest.

A najednou, jako by toho už tak nebylo dost, se z nebe snesl blesk a málem zasáhl Elishu.

"Co to bylo?" zakřičela.

"Vypadá to, že máme čest s některou z vyšších wyweren." zakřičel v odpověď Rold, "Nejvyšší je Královna živlů, ovládá všechny živly, pod ní jsou královny jednotlivých živlů a úplně nejníž jsou obyčejné řadové bojovnice."

A ten blesk nebyl jediný. Zanedlouho uhodil do země další. A opět těsně minul. Tentokrát Rolda. Ten se rozhlédl a spatřil v povzdálí wywernu s modrý peřím.

"Tak, a mám tě právě tak dost." naštval se a chtěl po ní hodit kudlou, když ho zarazil Carionův hlas.

"Mám ho." zakřičel vítězoslavně.

Pak svitek rozložil a začal ho studovat. Po pár sekundách našel, co hledal a začal něco mumlat. Mezitím wywerny odzbrojily Elishu a teď se ji snažily shodit dolů do propasti. Rold se držel z posledních sil, ale meč nepouštěl. Zarputile odrážel útoky a čekal na příležitost, jak zabýt královnu blesků. Už ho vážně nebavilo se jim vyhýbat.

Po pár vteřinách se Carion napřímil a v ruce mu zářil zlatý oheň. Zvedl ruku nad hlavu a pronesl jedno jediné slovo - dokončení zaklínadla. Oheň mu z rukou vystřelil do několika paprsků a každý z nich zasáhl jednu wywernu. Popadaly na zem a do rokle.

"Všichni v pořádku?" zeptal se Carion.

"Ne." odpověděl upřímě Rold, "tu královnu jsi mi totiž měl nechat."

"Příště." odpověděl prostě Carion, "Teď bychom měli pokračovat, než sem přilétnou další."

"Souhlasím." řekla Elisha.

A tak pokračovali v cestě. Opatrně postupovali mezi skalami, až se dostali na volné prostranství. Ale to by nebylo jen tak, aby se něco nestalo. Když přišli doprostřed volného prostoru, všechno kolem nich se změnilo. Ocitli se v nějáké jeskyni a ta byla vážně obrovská.

Tři přátelé skončili v nejtemnějším koutě.

"Kde to jsme?" zeptala se potichu Elisha.

"Nemám ponětí." odpověděli hoši unisono.

Začali se po tom divném mstě rozhlížet. Vypadalo to, že je prázdné. Ale jistí si být nemohli, protože tam byla černočerná tma.

"Musíme být opatrní." řekl Carion, "Zdání může klamat."

"To je sice pravda, ale z místa se hnout musíme, protože jinak tu budeme trčet ještě za pár let." řekl Rold a zvedl se z podlahy.

Ostatní následovali jeho příkladu a kráčeli za ním doprostřed sálu.

Najednou se ale ozval strašlivý řev. Nervydrásající zvuk se ozýval z místa přímo před nimi, z místa, které bylo zahaleno v oblaku temnoty ještě větší, než vládla ve zbytku sálu...

"Co to je?" zakřičel do toho zvuku Rold.

"Nemám ponětí!" odpověděl mu stejně hlasitě Carion.

"Tak vy nevíte?!" zaburácel hlas z temnoty, "tak já vím to povím! Já jsem královna Wywern! Královna živlů a vy budete zabiti. Zabili jste moji dceru a to nelze nechat bez trestu!"

"Tak to máme problém..." odtušil Carion.

"Nebude první," řekla Elisha.

"Tak to máš pravdu," souhlasil Carion.

"Ticho!" zaburácela královna živlů.

A teprve teď začlo to pravé peklo. Zpoza královny živlů se vynořilo několik královen jednotlivých živlů. Královna ohně, vody, země, větru, ledu, písku, života, světla, tmy, kovů a ještě pár dalších, u nich tři přátelé nedokázali odhadnout, čeho vlastně královny jsou.

"ZABIJTE JE!" zaburácela královna živlů.

Na její povel se ostatní wywerny vrhly na naše tři přátele. Ti se, s tasenými zbraněmi, postavili zády k sobě a očekávali příval úderů od wywern a následně bolest. S výrazem odhodlání čekali a doufali, že se z tohoto průšvihu dostanou. Čekali, čekali, následně čekali se zavřenýma očima, ale jelikož údery, ani bolest nepřicházeli, otevřeli oči a to, co spatřili, jim málem vyrazilo dech.

Královna živlů před nimi klečela na kolenou a za ní to stejné dělaly i ostatní wywerny.

"Co to má znamenat?" nechápala to Elisha.

"Netuším..." odpověděl Rold.

"Ne... Nemožné..." vydechla Královna živlů, "vy nevíte, co jste právě udělali?"

"Ne." odtušil Carion.

"Vy... Vaše duše září jako tisíce hvězd... To světlo. Otevřelo nám oči. Všem," vysvětlovala Královna živlů, "jsme vašimi následovníky. Ať už jdete kam jdete, stačí zavolat a my vám přijdeme na pomoc. Díky vám víme, že na světe nejsme jen my a že nejsme ti nejdůležitější a nemůžeme si hrát na bohy a všechny zabíjet."

"Je dobré vědět, že v tom nejsme sami," prohlásil Rold, "na naší misi se bude hodit každá pomoc."

"Rádi pomůteme těm, kdo nám otevřeli oči," prohlásila Královna živlů.

A tak tři přátelé získali vítanou posilu v těch, kteří byli ještě před malou chvílí lační po jejich smrti.

Pokračujíce v cestě do země Blesků, čekají, koho budou muset dále přemoci, aby dosáhli svého cíle a zničili toho, jehož zlo zamořuje celý svět.