Aktuality

Aktuality:

10-6-2016: Grimrock anglicky nebude, pro ty, co to chcou číst, tak na http://talesfrom-hell.blogspot.com to je. Tady anglicky nebude a tam nebude česky. Protože kdyby to bylo všechno na jednom místě, tak v tom budu mít guláš já, o vás ani nemluvě.

8. listopadu 2013

Fénix má oči všude - Prequel - Skrz válku k lásce


Poslouchal jsem zvuky noci a spícího domu. Snažil jsem se zaslechnout známky toho, že je ještě někdo vzhůru, ale nic se neozývalo. To bylo dobře. Pomalu jsem odhodil peřinu a vstal z postele co nejtiššeji to šlo. Vydal jsem se ke dveřím svého pokoje a trnul vždy, když pode mnou dubová podlaha zavrzala.
Naštěstí to ale nikoho neprobudilo a já se zdárně dostal až ke dveřím ven z domu. Pomalu jsem nadzvedl závoru a pootevřel dveře dostatečně na to, abych se jimi mohl protáhnout. A potom jsem pelášil pryč jak nejrychleji to šlo, kdyby náhodou přece jenom byl někdo vzhůru.
Proběhl jsem ulicemi vesničky, kde jsem s rodiči bydlel a vyběhl na kopec nedaleko. Bylo to nejlepší místo k pozorování noční oblohy a dnes byl úplněk. Něco, co jsem si nemohl nechat ujít. Posadil jsem se do trávy vlhké od večerní rosy a zvedl hlavu vzhůru. Nade mnou svítila obrovská stříbrná koule a já na ní mohl oči nechat. Brzy mne ale začal bolet krk, jak jsem zakláněl hlavu a tak jsem si do trávy lehnul.
Netrvalo dlouho a začaly se mi zavírat oči. A potom už mne pohltil spánek.



Probudil jsem se až do křiku lidí a řinčení kovu o kov. Chvíli jsem zmateně přemýšlel, co je to za zvuky a zdali ještě sním, nebo ne, ale pak mi pohled padl na vesnici, která se vznášela v plamenech. Chvíli jsem na to koukal jak u vytržení, ale pak na mě konečně dolehla celá situace. Všechno to dávalo smysl, když si člověk uvědomil, že jsme byli ve válce se sousedním královstvím... Ono to naše si totiž myslelo, že se tam mají lépe, než u nás, tak samozřejmě, provokace a teď to odnesla naše vesnička...
Rodiče...!” vyhrkl jsem a pelášil do vesnice. Doufal jsem, že ještě nejsou mrtví, i když popravdě, nesázel bych na to.
Stanul jsem před naším domkem a do očí se mi draly slzy. Bylo jasné, že to nemohli přežít. Oheň už domek skoro strávil a bylo vidět, že se před chvíli propadla střecha.
Když mě popadly pevné paže a svázaly mi ruky za zády, ani jsem se nebránil. Nemělo by to cenu. Necítil jsme nic. Jen prázdnotu a pocit ztráty. A byl jsem tedy rád, když mě ten, co mi svázal ruce, udeřil něčím do hlavy, až mě obklopila temnota.


Probudil mě až rachot a natřásání. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem v pojízdné kleci spolu s dalšími lidmi. Mladými starými, ženami, muži, dětmi, bez rozdílu. Okolo klece jeli vojáci na koních a vyhlíželi dost nebezpečně. I když, možná jsem byl zaujatý. A jak bych taky nebyl, když mi ti zmetci vypálili domov, zajali mě a vlekli mě bůh ví, kam zavřenýho v kleci.
Kolem poledne zastavili a dali nám trochu napít a také trochu jídla. Nebylo to moc, ale aspoň na chvilku to zahnalo hlad. Potom jsme pokračovali v cestě až do soumraku, kdy se celý proces opakoval.
V takovémto duchu jsme putovali skoro měsíc, než jsme nakonec dorazili na hrad vládce této země, neboť někdy týden poté, co jsem se probudil, jsme překročili hranice.
Klec vjela na nádvoří a vojáci seskákali z koní. Potom klec odemkli a vyvlekli nás ven. Směrem k budově, která podezřele připomínala noclehárnu pro otroky.
Postupně nás tam všechny odvedli a přikurtovali k železným kruhům ve zdi. V celé noclehárně jsme byli jenom my, co jsme přijeli v kleci, jinak nikdo. Nevadilo mi to. Aspoň mě nebude nikdo okukovat, nebo možná i něco horšího. Schoulil jsem se v koutku a snažil se na kamenné podlaze najít aspoň trochu pohodlnou pozici. Bohužtel bez úspěchu.
Dovnitř totiž vešel znuděně vypadající muž s bičem v ruce. Procházel kolem nás a bohužel se musel zastavit přímo přede mnou. Páchl, jako by se nemyl a byl z něho cítit alkohol.
Ty, postav se!” přikázal a jeho hlas prásknul jako hrom.
Neodvážil jsem se neuposlechnout a vyškrábal jsem se na nohy. Odemkl mi náramky, drapl mě za předloktí a pak mě někam vlekl. Moc jsem nedával pozor, ale nakonec mě postrčil ke kádi s vodou.
Uprav se, máš na to pět minut!” štěkl a hodil mi prosté bílé kalhoty a tuniku.
Neodvážil jsem se mu odporovat, tak jsem ze sebe shodil své staré šaty a omyl jsem se jak nejlíp to šlo. Potom jsem na sebe navlékl oblečení, které mi podal a čekal, co bude dál.
Opět mě drapl za předloktí a vedl mě ke vstupu do hradu. Samozřejmě tomu pro služebnictvo. Nebyl jsem nic jiného, než pouhý otrok... U vstupu jsem byl předán jakémusi tlouštíkovi v honosných šatech a s baretem na hlavě.
Jeho masité prsty mi pevně sevřely zápěstí a překavpivě rychlým krokem se vydal někam do útrob hradu. Mě samozřejmě vlekl s sebou.
Prošli jsme několik chodeb, troje schody nahoru, znovu několik chodeb, opět schody nahoru, pak schody dolů, další chodba a pak se tlouštík zastaivl u dveří, které hlídali dva uniformovaní vojáci s halapartnami. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Vůbec jsem z toho neměl dobrý pocit, ale nemohl jsem nic dělat. Svíral mě pevně. A popravdě, i kdyby nesvíral, tak jako tak bych se neodvážil vzít nohy na ramena. Už jen z toho prostého důvodu, že ti vojáci vypadali schopně a já věděl, že by se nerozpakovali mě zabít.
Tlouštík zaklepal a když se zevnitř ozvalo “dále”, vešel a mě táhnul za sebou. Ve chvíli, kdy se za námi dveře zavřeli, srazil mě tlouštík na kolena a sám se hluboce uklonil. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale raději jsem se rozhodl mlčet a zůstat s hlavou skloněnou dolů.
Chvilku na to se dveře znovu otevřely a já mohl koutkem oka vidět, jak tlouštík vycouval. Dveře se zavřely a já čekal, co bude dál.
Vstaň,” ozval se melodický hlas a mě ani nenapadlo, že bych mu mohl odporovat.
A pak už jsem jen zíral s otevřenou pusou, jak přede mnou stál vysoký černovlasý mladík oděný v černé. Stříbrná čelenka ve vlasech mi jasně řekla, kdo to je. To ovšem nic nezměnilo na tom, že jsem na něj dál koukal. Byl úžasný!
Když pobaveně nadzvedl obočí, raději jsem sklopil pohled.
Takže vybrali dítě...” prohlásil pobaveně.
Neměl jsem ani ponětí, o čem to mluví, ale jeho hlas mi naprosto uhranul. Mohl bych ho poslouchat věčně.
Uvidíme, jak si poradíš v roli osobního sloužícího,” řekl, ovšem pak se zamračil. “Ale nejdřív sundáme ty nevkusné kovové náramky.”
Přešel ke dveřím, otevřel je, vystrčil hlavu ven na chodbu a klidným hlasem oznámil: “Přiveďte sem dozorce otroků.” Zase dveře zavřel a začal si mě pořádně prohlížet.


>>>*♥♥♥*<<<


Prohlížel jsem si to pískle, co mi tu stálo a zvažoval, zda se na tu funkci vůbec hodí. Navíc to byl otrok... Pro tento post se většinou vybírali mladíci z vyšších středních vrstev, kteří byli trénováni již odmalička. Pravda, i ti už se v mých komnatách prostřídali. Potíž byla v tom, že mi žádný z nich nebyl dostatečně dobrý, nebo prostě utekli, když jsem o ně projevil zájem...
Byl jsem hodně zvědavý, jak si ten malý povede. Navíc byl i hezký. Uvažoval jsem, jaká barva by mu šla k těm úžasným světle fialkovým očím.
Z mých úvah jsem byl vyrušen zaklepáním na dveře. “Dále,” řekl jsem a sledoval, jak dovnitř vešel Berthrand, opět neupravený a opět z něj byl cítit alkohol na míle daleko... Prostě hnus... Bohužel, svoji práci dělal dobře, tak jsem si ho držel. Ovšem do vlastního paláce měl vstup povolen jen vyjímečně. Jako dnes.
Přál jste si se mnou mluvit?” zeptal se, když před králem poklekl.
Myslím, že jsem výslovně nařizoval, že pokud jsou mezi našimi válečnými zajatci děti, má se s nimi zacházet slušně,” řekl jsem. Hlas stále stejně medový, ale hrozba v něm byla jasně znát.
Pane?” nechápal Berthrand.
Ty náramky,” ukázal jsem na zápěstí chlapce, který ještě pořád stál na tom stejném místě.
Bylo to nutné,” prohlásil Berthrand. “Pane, myslíte, že je moudré zdržovat se sám v místnosti s otrokem?” dodal vzápětí.
Mně nutné nepřijdou,” oznámil jsem. “Takže je sundej.”
A co se týče tvé další poznámky, myslím, že ti do toho nic není,” dodal jsem vzápětí.
Jistě pane, omlouvám se, vím, kde je moje místo,” začal se přede mnou prakticky plazit.
Dost,” štěkl jsem. “Ty náramky.”
Poslechl okamžitě a během necelé minuty byl i s náramky zase pryč. Opravdu, nerad jsem se zdržoval v Berthrandově přítomnosti déle, než bylo nezbytně nutné.
Tak, a teď je načase z tebe zase udělat člověka,” řekl jsem tomu pískleti a vzal jeho ruku do své.
Vedl jsem ho ke dveřím na vzdálenějším konci pokoje a skrze ně do ložnice a ještě dál až do soukromé koupelny. Byla tam připravena koupel a já se rozhodl, že se trošku pobavím. Nečekaně jsem to pískle vzal do náruče a sprostě ho hodil do kádě plné vody.
Když se vynořil, měl na tváři roztomile zmatený výraz. Nemohl jsem jinak a musel jsem se usmát.
Koukej ze sebe zase udělat člověka,” oznámil jsem mu. “Máš na to půl hodiny.” S těmito slovy jsem opustil koupelnu a vrátil se do přijímacího pokoje. A ven do chodeb až jsem došel k pokoji, kde má matka z nějákého nepochopitelného důvodu přechovávala mé staré oděvy.
Vstoupil jsem dovnitř a usmál jsem se. Všemožných halen, kalhot a plášťů a dalších šatů tu bylo spoustu. S odhodlaným obličejem jsem se do té hromady ponořil a začal hledat něco, co by bylo aspoň trochu podle mých představ.
Už jsem se rozhodl, že bude povinně chodit v modré, díky které vyniknou jak jeho fialkové oči, tak světlé vlasy.


O dvacet minut později jsem se s vybranými kousky ošacení vracel do svých komnat, ovšem, jak to tak bývá, tak jsem byl zastaven generálem Payonem. Což mi připomnělo, že jsme vlastně ve válce.
Pane, sousední země se chystá zaútočit...” oznámil mi. “A mají podporu písečných elfů z jihu!”
A bylo to. Měl jsem po náladě. Ta pitomá válka stála peníze, které bych raději investoval do konstruktivnějších věcí jako vzdělání, vývoj technologií a podobné.
Zaujměte tedy obranná postavení, generále, ale zbytečně neútočte, počkejte, až zaútočí oni,” vydal jsem potřebné rozkaty a chystal se odejít.
Pane, nemyslím, že máme šanci proti písečným elfům...” vyslovil Payon své obavy.
Budeme, ale k tomu, abychom ji měli, bych potřeboval, abys mě přestal zdržovat.” A s těmito sloyv jsem ho poplácal po rameni a pokračoval do svých komnat.


Prošel jsem až do koupelny a šaty jsem položil na jednu z komod. “Máš pět minut na to, abys dokončil očistu. Pak tě čekám v přijímacím pokoij,” oznámil jsem, aniž bych se podíval směrem k vaně. Následně jsem se opět vytratil.
Zastavil jsem se v ložnici a z postele sebral stříbrnou dýku a zastrčil ji do pochvy na opasku. Potom jsem pokračoval dál do přijímacího pokoje. Tam jsem se posadil za psací stůl a čekal jsem. A přesně za pět minut se dveře pootevřely a dovnitř vklouznulo to pískle.
Usmál jsem se a pokynul mu, aby přistoupil blíž. Zdráhavě tak učinil a čekal, co bude dál.
Stál tam a čekal, co udělám. Jenom jsem se dál usmíval a prodlužoval ticho, až už bylo nesnesitelné.
Umíš jezdit na koni?” zeptal jsem se nakonec.
Jen zavrtěl hlavou.
Tak pojedeš se mnou,” rozhodl jsem se. Vstal jsem, vzal jej za ruku a vedl ke dveřím. Potom ven a chodbami hradu až na nádvoří. A potom dál do stáje, kde jsem ho nechal stát a v rychlosti osedlal svého černého koně.
Pojď,” vybídl jsem kluka a vedl koně ven ze stáje. “A řekni mi jak se jmenuješ,” přihodil jsem ještě. “Je trochu divný na tebe volat 'hej ty'.”
Sian,” píplo to. Musel jsem se usmát. Bylo totiž jasně poznat, že se v mé přítomnosti necítí nejlépe. Jenom jsem zatím nevěděl proč. No, ale rozhodně bylo jeho chování roztomilé a navíc to bylo zpestření nudného vladařského života.
Já jsem Santhael, ale můžeš mi říkat Thael,” oznámil jsem mu, když jsem ho bez varování vyhodil do vraníkova sedla.
Lehce jsem vyskočil za ním, popadl otěže a pobídl koně do cvalu. Přejeli jsme dřevěný padací most a vyrazili na cestu směrem k válečným ležením. Byl jsem rozhodnut tuhle stupidní válku ukončit dřív, než nastane krveprolití. I tak už to bylo víc, než strašné.


>>>*♥♥♥*<<<


Jeli jsme několik dní, než jsme na obzoru konečně uviděli množství stanů a zaslechli třeskot zbraní, jak vojáci trénovali. Santhael pobídl koně do trysku a během čtvrt hodinky jsme byli uprostřed tábora. Tam prudce zastavil a seskočil.
Pak pomohl ze sedla mně. Během těch několika dní jsem se v jeho přítomnosti přestal cítit celý nesvůj. Pořád jsem si sice nebyl jistý, co přesně od něj mám čekat, ale bylo mi jasné, že je to dobrý člověk. Ano, jeho vojáci zničili moji vesnici a vzali mě do otroctví, ale z nějákého důvodu jsem tak něják tušil, že to nebyla úplně jeho vina.
A já mu to odpustil.
Přestal jsem uvažovat o tom, co bylo a začal uvažovat o tom, co se dělo kolem mě.
Zjistil jsem, že Santhael mluví s nějákým mužem oděným ve zbroji a zvědavě jsem přistoupil blíž.
Tím chceš říct, že ti elfové možná bojují z donucení?” zeptal se Santhael toho neznámého v plechu.
Vypadá to tak...” připustil ten.
Dobře, zkus domluvit setkání s velitelem elfů, možná se s nimi budu schopný na něčem domluvit. A pokud se ti to povede, tak to zařiď tak, aby o tom nevěděl král Damodar.”
Ano pane,” zasalutoval voják, nebo možná nějáký generál, a odkvapil.
Tak, a nás teď čeká ta těžší část,” obrátil se Santhael ke mně.
Co tím myslíš?” zeptal jsem se nechápavě.
Že by?” nadzvedl pobaveně obočí. “Vypadá to, že sis konečně zapamatoval, že se máš vykašlat na jakákoli formální oslovení. Ale abych zodpověděl tvoji otázku,” pokračoval. “Musíme se setkat s Damodarem. A potom s velitelem elfů. A zjsitit, co se děje, protože jsem se právě dozvěděl, že to vypadá, že elfové nebojují za tvého bývalého krále z vlastní vůle.”
Elfové?” položil jsem další otázku.
Píseční elfové. Sousedí s Damodarovým královstvím na jihu.”
Aha...” kývl jsem. Ale pak jsem si na něco vzpomněl. “Ale oni měli vždycky s mojí bývalou zemí špatné vztahy...”
Tak je na čase jim to připomenout,” zakřenil se na mě Santhael a vedl mě k obrovskému stanu, který byl vyhrazen pro porady.


>>>*♥♥♥*<<<


Stál jsem v čele obrovského stolu, uprostřed kterého byla rozložena mapa. Předemnou stáli generálové a čekali na rozkazy.
Už věděli, že nemají zbytečně útočit, o předání této zprávy se postaral Payon, ale byla ještě jedna věc, kterou jsem jim musel říct.
Nezapomeňte, pokud to jen trochu půjde, nezabíjejte elfy. Ne, když se s nimi chystám uzavřít spojenectví,” prohlásil jsem.
Všichni přikývli, že rozumí a já je pak propustil. Protože nic jiného jsem jim vlastně říkat neusel. Byli schopní a rozhodně měli více zkušeností, než já.
Jdeme,” kývl jsem na Siana.


Zpráva od Damodara přišla následujícího dne ráno. Souhlasil, že se s námi setká. Navrhoval učinit setkání uprostřed bojiště, kde to bylo stejně daleko z obou táborů a území bylo alespoň zdánlivě neutrální. Okamžitě jsem vyslal posla s odpovědí, že souhlasím.
Pak jsem pohledem vyhledal Payona, který stál nedaleko a kývl na něj, aby přišel blíž.
Vyber pět nejlepších bojovníků, jaké seženeš a buďte připravení vyrazit na setkání s Damodarem,” řekl jsem mu a vydal se najít Siana.


Během hodiny jsme všichni byli připraveni vyrazit na místo setkání. Siann opět seděl na koni předemnou a Payon jel na obrovském popelavém šedákovi po mém pravém boku. Ostatní se drželi pár kroků za námi.
Na místě jsme byli první, ale mohli jsme vidět Damodara a jeho doprovod, jak se blíží. Měl s sebou jen dva vojáky. Asi si byl sebou hodně jistý... Ale to bylo teď vedlejší.
Když přijeli blíže, Damodar seskočil z koně a vyměnili jsme si nejnutnější zdvořilosti, rozhodl jsem se, že je načase přejít k věci.
Je tahle válka opravdu nutná?” zeptal jsem se, i když jsem předem věděl, co mi odpoví.
Samozřejmě, že je, vy v tom vašem královstvíčku se máte až moc dobře, to není správné!” zavrčel.
A co kdybychom si to vyříkali jenom my mezi sebou?” nadhodil jsem možnost. “Zabránilo by se tak krveprolití a výsledek by byl naprosto stejný.”
Nepřichází v úvahu! Jestli mám zabrat tvoji zemi, tak ji zaberu se vší parádou!”
To nedovolím,” oznámil jsem mu prostě, vydal jsem pokyn, aby všichni nasedli na koně a pak jsem se svými společníky prostě odjel.


Zpět v táboře jsem byl zastižen poslem, který hlásil, že velitel elfů se s námi setká o půlnoci v nedalekém lese. Ve zprávě také stálo, že nás má přijít co nejméně, protože jinak budeme nápadní.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl v úmyslu s sebou brát nikoho jiného, než Siana, na jehož přítomnost jsem si za těch několik dní zvykl až moc, to byla poznámka zbytečná, ale chápal jsem, že nutná.


>>>*♥♥♥*<<<


Bylo zhruba půl hodiny před půlnocí a my jsme se se Santhaelem kradli pryč z tábora. Ani koně jsme s sebou nebrali, protože Santhael se obával, že by nadělal zbytečný hluk. Nikdy člověk neví, kdo tábor pozoruje. A hlavně, jestli je to přítel, nebo nepřítel.
Zdárně jsme se dostali do lesa a pak jsme zvířecími stezkami pokračovali až na mýtinu, kde se sraz měl konat.
Čekali tam na nás dva lidé, vlastně elfové. A poté, co se Santhael představil a představil i mě, se představili jako Retram a Ophelia.
Vypadalo to, že Ophelia je princezna, nebo něco hodně podobného. A z toho, co jsem vyrozumněl z rozhovoru Santhaela a Retrama, vyplynulo, že elfové buď budou bojovat po Damodarově boku, nebo jejich král Altheon zemře v kobkách hradu, kde krutý vládce sídlil.
Na čí stranu byste se postavili, kdybyste měli na vybranou?” zeptal se Santhale.
Kdybychom měli na vybranou, tak zůstaneme neutrální. Jelikož na vybranou nemáme, jsme na straně Damodara,” odvětil Retram.
A kdyby někdo vašeho krále zachránil?” vyptával se dál Santhael.
Potom bychom se přidali na stranu toho, kdo by tento dobrý skutek vykonal,” promluvila tentokrát Ophelia.
Tak my ho půjdeme zachránit,” rozhodl Santhael.


>>>*♥♥♥*<<<


Stáli jsme i s koněm na okraji tábora a byli jsme připraveni vydat se do nepřátelského území. Tentokrát jsem vyzbrojil lehkým mečem i Siana, protože jsem opravdu nevěděl, co nás čeká. Velení v táboře jsem předal Payonovi, protože jsem si byl jistý, že on je ten pravý k tomu, aby vedl obrannou válku.
Ostatní generálové byli moc zbrklí a určitě by se pustili do útoku. U Payona jsem měl jistotu, že bude rozhodný, ale neudělá žádnou ptákovinu.
S povzdechem jsem udeřil koně do slabin a tryskem jsme se vydali vstříc možné smrti.


Cesta na Damodarův hrad trvala asi pět dní pomalejším cvalem. V noci jsme drželi hlídky a očekávali, že nás každou chvíli někdo napadne. Za celou cestu jsme ale nikoho nepotkali, což bylo hodně divné.
Ale na druhou stranu, alespoň nás to nezbržďovalo.
Zastavili jsme v hustém lese, ze kterého jsme měli výhled na hrad. Původně jsem si myslel, že bude těžké se dovnitř dostat, ale teď jsem viděl, jak jsem se mýlil. V jednom místě byl v hradbách vchod do stoky, který vypadal staře a navíc byl zpola zakrytý převyslími rostlinami a keřem.
Začínal jsem uvažovat, jestli Damodar není jenom naprostý idiot, protože každý normální člověk by se postaral, aby jeho hrad mohl sloužit jako nedobytná pevnost, kdyby to bylo potřeba, ale u tohohle hradu jsem pochyboval, že jeho pán o stoce vůbec ví.
Počkali jsme na noc a pak jsme přeběhli otevřené prostranství mezi hradem a lesem. Pak už bylo velmi jednoduché se stokou dostat až do vězení, překvapivým útokem omráčit žalářníka, sebrat mu klíče a osvobodit elfského krále.
Bylo to tak lehké, až jsem uvažoval, proč to vlastně elfové neudělali už dávno sami.
A pak mito došlo. Celé to byla zkouška. Zkouška, jestli jsme hodni jejich spojenectví. Zatracení elfové, vždycky se považují za něco nadřazeného... Ale sami jsme proti Damodarovi neměli šanci a když budeme mít za spojence písečné elfy, no... Řekněme, že jsem pochyboval, jestli Damodar vůbec bude chtít v boji pokračovat.


>>>*♥♥♥*<<<


Sledoval jsem, jak Santhael uvrhl Damodara do nejhlubší kobky vězení na svém hradě a pak se otočil ke mně.
Je na čase udělat to, co jsem chtěl udělat od chvíle, kdy jsem tě poprvé viděl,” oznámil mi a pak se ke mně sklonil a přitiskl své rty k mým.
Chvíli jsem jenom nehnutě stál a zíral, jak se mi právě plní mé nejtajnější přání, ale pak jsem se vzpamatoval a sám se do polibku zapojil.
Když se Santhaelovy ruce omotaly kolem mého pasu, musel jsem se pro sebe usmát, neboť jsem si byl téměř jistý, co bude následovat...


>>>*♥♥♥*<<<


A co bylo dál?
Sian se stal Santhaelovým druhem na celý život.
Ophelia a Retram se vzali a poté, co se vzdal starý elfí král trůnu vládli dlouho a spravedlivě.
Novým králem v bývalém Damodarově království se stal šlechtic jménem Raymond, který měl dvě děti – Jeniffer a Leopolda, ale to už je jiný příběh.


Žádné komentáře:

Okomentovat