Než začneš číst:
Tato povídka byla napsána velice dávno a není nic moc. Možná se ti bude líbit, ale pokud ne, prosím, povídku neurážej. V době, kdy jsem ji psala, jsem na ni byla dost pyšná. Dnes, dnes bych ji asi napsala líp, ale stejně ji sem dám, tak jak je, abyste to mohli porovnat s mými lepšími pracemi.
Prolog
Sindal
bylo prastaré město. Vládli tam mágové a magie tam byla denním
chlebem každého. Mágové, kteří tam žili ovládali bílou
magii. Byli ušlechtilí a pomáhali kde mohli... Ale naneštěstí
nikdo nevěděl, že ve stokách pod městem se rozmáhají temní
mágové a zabývají se draky a tím, že by chtěli město. Na
povrchu v ulicích Sindalu si mágové žili svůj poklidný život a
temný přízrak Destiny, nebo taky Osud, kul své pikle...
Osud
stál před mohudnými železem pobitými vraty a pozoroval, jak se
na jeho příkaz začala otvírat. Z temnoty se vynořil drak. Osud
na něj upřel svůj ohnivý pohled a drak byl najednou krotký a
poslšný. To Osuda potěšilo. Nakázal drakovi, aby zalezl zpátky
do místnosti za dveřmi a mágům u rumpálu poručil dveře zase
zavřít. "Funguje to!!" radoval se Osud. "Zítřejší
noc se těm budižkničemům tam nahoře stane osudnou. Povoláme
draky! Vypálíme to tam a na troskách starého Sindalu vybudujeme
nové město! Nový Sindal. Temný. A zlo ovládne svět!!!
Hahaha!!!! Raaaaaaaaawwwwwwwwwwrrrrrr!"
Jak
Osud pronesl, tak se taky stalo. Následující noci se na Sindal a
na nic netušící mágy snesl dračí oheň a so nesrovnali se zemí
draci, to udělali temní mágové. Bílí mágové byli skoro
všichni povražděni. Utéct a následně se skrýt se podařilo jen
sedmi nejmocnějším.
Na
troskách starého Sindalu byl vybudován Nový Sindal, temný
Sindal. Hlavní město temnoty, která se od této osudné noci
rozmáhala po celé zemi.
Skrytá
nadeje
Někdy
v této době se daleko na severu narodilo dítě, které bylo
předurčeno ke zničení temnoty. Byl to chlapec, jehož jméno bylo
Jadis. Narodil se potomkům oněh uprchlých mágů, z nichž ten
nejstarší pronesl ono proroctví, že se narodí hoch, kterému
dají jméno Jadis a že on je klíčem k porážce temnoty.
Uplynulo
dvacet let a z chlapce vyrostl statný mladík. Jadis se od malička
učil zacházet se zbraněmi a kouzlit. Ve dvaceti se rozhodl, že
opustí potomky mágů a vydá se za dobrodružstvím. Nikdo se ho
nepokoušel zadržet, věděli, že je jejich jediná naděje na
poražení zla.
Následujícího
dne tedy Jadis vyrazil. Šel pěšky a poměrně na lehko. Na sobě
měl tuniku, kalhoty a vysoké kožené boty. Kolem pasu měl meč a
dýku. Nejprve se vydal na východ. Šel poměrně dlouho, ale po
týdnu vytrvalé chůze došel na kraj neprostupného lesa. Jadis
chvilku přemýšlel, jestli ho má obejít, nebo jestli se má
prodrat skrz. Dospěl k názoru, že to vezme přes les. Vyrazil
tedy. Čas od času si musel cestu prosekat, ale jinak to šlo celkem
dobře.
Najednou
se před Jadisem rozprostřela paseka a na ní se poklidně pásl
sněhobílý jednorožec.
Setkání
s jednorozcem
Když
Jadis vstoupil na paseku, jednorožec se k němu obrátil, ale když
poznal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, pásl se dá. Když
Jadis tohle viděl, rozhodl se, že se zkusí přiblížit. Opatrně
udělal pár kroků směrem k jednorožci, ale ten o pár kroků
ustoupil a pronesl lidskou řečí: "Nepřibližuj se, nebo tě
stihne zlý osud. Stejný, jako stihl mě. Dříve jsem nebyl
jednorožec. V toho mě proměnil Osud. A všechny ostatní elfy
zabil. Ze mě udělal jednorožce, abych byl navždy svědkem toho,
co se s mým klanem událo." Jednorožec domluvil. "Ty jsi
byl elf?" divil se Jadis. "Ano." odpověděl smutně
jednorožec. "A nedá se ta kledba něják zvrátit?"
zeptal se Jadis. "Je jen jeden způsob, ale ten je extrémě
nebezpečný." pravil jednorožec sklesle. "Řekni mi o
něm. Já se nebojím." prosil Jadis. "Ne, nechci, aby ses
nechal zabít." odporoval jednorožec. "Já se smrti
nebojím, řekni mi to." dohadoval se Jadis. "Tak dobrá,
ale já tě varoval..." povtdechl si jednorožec a dal se do
vyprávění: "Když nás temný stín Osud napadl ostatní
zabil a mě se chystal zaklít, pravil, že jediný, kdo mě může
vysvobodit je ten, kdo se nebojí vlastní smrti a jeho srdce zůstalo
čisté. Ten někdo prý najde starý talisman Sindalu a díky němu
může napravit to, co spáchal Osud. A on je taky jediný, kdo se mě
může dotknout, aniž by ho stihla kletba. Když tehdy Osud
dopověděl, co musel, pravil ještě, že takový člověk ale nikdy
nebude existovat a kdákavě se u toho smál. Nejprve jsem doufal,
ale pak mě naděje opustila. Jsi snad ty ten, o kom Osud mluvil?"
Zakončil jednorožec své vyprávění otázkou s nadějí v hlase.
"Myslím, že jsem to já." pravil Jadis. Přikročil k
jednorožci a položil na něj ruku. "Ne!" křikl
jednorožec, ale zbytečně, nic se nestalo, Jadis tam stál jako
dřív. "Jsi to ty!" vzkřikl nadšeně jednorožec. Půjdu
s tebou a pomůžu ti, pokud se mi chceš pokusit pomoci. Můžeš na
mně jet, budeme rychlejší. A až budu zase elf, budu tvým
společníkem na tvém putování." pravil jednorožec radostně.
"Dobrá tedy." pravil Jadis, vyšvihnul se na jednorožce a
společně vyrazili dál na východ hledat tajuplný talisman
Sindalu.
Na
jih
Jadis
a Elleshar kráčeli chodbou, která jakoby neměla konce. "Jak
dlouho můžeme už jít?" zeptal se Jadis Elleshara. "Ne
víc, než deset minut." odvětil ten. "Mně to připadá
jako věčnost..." namítl Jadis. "To proto, že je tu
skoro tma." poznamenal Elleshar.
Vykročili
tedy dál, když se před nimi oběvilo světélko. Uvažovali co to
je, ale nevěděli... A proto se radši připravili k boji. Poté
pokračovali v cestě. Po chvíli Jadis pronesl: "To světlo, co
je před námi," "Co je sním?" zeptal se Elleshar.
"Je to oheň!" sdělil Jadis. "Myslíš, že tam
hoří?" otázal se Elleshar. "Nevím, ale prozkoumáme
to." odpověděl Jadis. Vykročili tedy svižným krokem,
kráčeli stále rychleji, až už skoro běželi... Když doběhli k
onomu domělému ohni, spatřili dračí mládě, jak se sápe z
vejce, a na zdi hořela pochodeň, to byl ten oheň...
Mládě
na ně upřelo své jasně zelené oči a změřilo si je pohledem,
poté k nim přihopkalo a svalilo se Jadisovi na nohy. Chvíly tam
leželo a pak se mu suveréně po kalhotech vydrápalo až na rameno
a tam zůstalo sedět a ani se nehlo i když se ho Jadis snažil
sundat. Nakonec se rozhodl, že si dráčka nechá...
Jadis
a jednorožec měli za sebou již dlouhou cestu. Stále směřovali
na východ. Tryskem ujížděli přes pole louky i lesy. Jen vesnicím
a městům se vyhýbali. Ale tak jako tak věděli, že se o nich
Osud nakonec doslechne. Jeli již zhruba měsíc, když se na obzoru
něco zatřpytilo v záři zapadajícího slunce, které měli za
zády. Bylo to moře. Za necelých deset minut dorazili na pobřeží.
Tam je ovšem čekalo nemylé překvapení-Osudovi mágové temnot.
"Jak se mohli dozvědět, že směřujeme právě sem?"
zakřičel Jadis na jednorožce zatímco se vydali tryskem po pláži
směrem na jih. "Pamatuješ, jak jsme projížděli tím lesem?
Tak tam se mi pořád zdálo, že nás někdo pozoruje."
zakřičel jednorožec v odpověď. "A ještě jsem se ti
nepředstavil... Jmenuji se Elleshar." dodal ještě.
Jak
tak ujížděli, nastala noc, což je nejlepší doba pro zlo a
temnotu. Zatím měli alespoň jakýs takýs náskok, ale jakmile
zašlo slunko, začali i ten malý náskok ztrácet. Hordy mágů se
k nim přibližovaly. Po chvilince zajeli mezi hory. Před nimi se
otevírala stezka plná zatáček a u křižovatky se Elleshar a
Jadis rozhodli, že se schovají v chrámu bílých, který byl
napravo a že Jadis vyčaruje iluzi jich samých, jak jedou opačným
směrem. To by mohlo hordy temnoty zdržet.
Povedlo
se, Elleshar a Jadis se bezpečně dostali do chrámu a mágové tmy
se vydali na opačnou stranu. Nicméně oběma našim hrdinům bylo
jasné, že mágové nakonec na jejich klam přijdou. "Musíme
se odtud dostat nějákou cestou, která povede jinudy." pronesl
po chvíly ticha Jadis. "Ano, to musíme." souhlasil
Elleshar. Dali se do hledání a cestu našli. Byla to chodba ve
skále za posuvným oltářem. Do chodby se dalo dostat dvěma
způsoby: První byl, že se na oltář sešle kouzlo bílých mágů
a druhý, že se oltář roztříští. Jadis se rozhodl pro první
možnost-kouzlo mágů. Otevřela se před nimi chodba, vkročili do
ní a ona se za nimi zase s třeskotem zavřela. Jadis vykouzlil
světlo a společně vykročili chodbou do neznáma...
Jadis
a Elleshar pokračovali i s dračím mládětem dál chodbou. Kráčeli
již bůhví, jak dlouho, když se před nimi v dálce oběvilo
světlo. Bylo to denní světlo. Nedalo se to nerozeznat. Jadis a
Elleshar, který teď vezl dračí mládě, které si Jadis
pojmenoval Démon, se dali do běhu. Ale když doběhli k onomu
světlu, čekalo je sklamání. Chodba byla zatarasená a ono světlo
vycházelo malým otvorem mezi balvany. "Jsme v koncích."
bědoval pronesl Elleshar. "Ne, nejsme." odporoval Jadis.
"Ustup dozadu, aby tě případné kamení nezavalilo."
poručil Ellesharovy. Ten ustoupil a Jadis začal kouzlit. Nejprve se
nedělo nic, ale pochvíli se začaly kameny hýbat a cesta se
postupně uvolňovala. Nakonec byla volná a Jadis spustil ruce.
"Jdeme.!" zavelel a vykročil nově vytvořeným východem
z chodby. Chodba ústila u starého hradu.
Jadis
a Elleshar, který stále měl na zádech draka, se vysoukali z
chodby a rozhlíželi se kolem sebe. Z celé zříceniny stála jen
jedna věž. Rozhodli se, že se tam podívají. Teda, že se tam
Jadis podívá a Elleshar s dráčkem zůstanou venku. Jelikoš byl
ale Elleshar nepozorný, tak mu dráček nenávratně utekl. Nikdo se
tím ale dlouho nezabýval...
Jadis
tedy došel k bráně, která vedla do věže a vstoupil. S klepáním
se nezdržoval. Pro jistotu měl připravený meč. Když vešel,
slétlo se na něj hejno netopýrů. Když je rozehnal, spatřil, že
před ním stojí krásná žena a na krku má onen talisman, který
z Elleshara udělá zase elfa. Ona žena byla upírka.
"Co
tu chceš?" vyštěkla na Jadise. "Ten talisman, co máš
na krku." pronesl s ledovým klidem Jadis. "Dobrá, tak si
pro něj pojď." a vrhla se na něj.
Bitva
s upírkou
Upírka
se vrhla na Jadise, který stačil jen tak tak uskočit. Jadis tasil
meč a jak se odrážet upírčiny útoky. Upírka svého soupeře
docela podcenila. Jadis byl velice silný soupeř. Její útoky lehce
odrážel, občas se sice upírce povedlo mu uštědřit nějáký
ten škrábanec, ale většinu útoků vykryl. Souboj meči trval
dlouho, ale po nějáké době přešli na kouzla. Upírka začla s
nějákými temnými kouzlíčky, jen aby si ho oťukala, všechna je
vykryl. Pak ale začala sesílat opravdu mocná kouzla. Tak se jí
Jadis přizpůsobil a začal metat ta nejsložitější útočná
kouzla, která znal. Zabralo to. Po chvíly se mu podařilo upírku
bleskem odhodit do kouta a velice pravděpodobně i zabít.
Poté
Jadis k upírce přistoupil a sejmul jí z krku onen talisman.
Zvědavě na něj pohlédl. Bylo v něm vsazeno pět drahokamů,
každý jiné barvy.
Poté
ho sevřel v ruce a vyšel ven.
Poté,
co Jadis získal talisman, vydal se heldat zapomenuá kouzla, která
byla ukrytá v kryptě. Nikdo ale nevěděl, kde ta krypta je. Nikdo,
kromě mága, který žil pod zemí. Jadis se tedy rozhodl, že se za
ním vypraví. Ale nejprve navrátil Elleshara do jeho původní
podoby. Povedlo se o společně vyrazili hledat mága. Cesta jim
zabrala více než měsíc. Byla úmorná a museli překonat poušť
a ledovou pustinu. Na konci cesty byli tak zřítení, že vypadali
jako žebráci. Jejich cesta končila u vchodu do nitra země. Bylo
to uprostřed jungle mezi bažinami. Jadis a Elleshar se vypravili do
nitra. Prošli dlouhou chodbou a v tom se na konci oběvilo světlo.
Bylo stále jasnější, až je naprosto oslnilo. Pak se cosi semlelo
a oni se ocitli v rozlehlé jeskyni. Uprostřed seděl Mág.
Mág
přistoupil k Jadisovi a Ellesharovi. "Vítejte v mém skromném
příbytku." pravil. "Přišli jsme se tě na něco
zeptat." vybalil to na rovinu Jadis. "Kde leží starověká
krypta?" zeptal se rovnou Elleshar. "Ta krypta je už
minulostí." odpověděl suše Mág. "Ale..." zajíkl
se Jadis. "A co ta kouzla, co tam byla ukryta?" zeptal se
Elleshar? "Tak kouzla...Hm...Ano, už si vzpomínám, kouzla
jsem odtamtud odnesl, mám je já." prohlásil Mág. "A dáš
nám je, abychom mohli zachránit Sindal?" zeptal se Jadis.
"Dám, když odpovíte správně na mou hádanku. Poslouchejte:
Všechno
žere, všechno se v něm ztrácí,
stromy květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele.
Město rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.
stromy květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele.
Město rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.
Jestli
mi odpovíte na tuto hádanku, dám vám ona starověká kouzla."
rozhodl mág. "Něco podobného jsem už syšel" uvažoval
nahlas Jadis. "Já taky." přidal se Elleshar. "A
myslím, že znám odpověď." "Pozor, máte jen jeden
pokus." varoval je mág. "Tak co, rysknem to, nebo si budem
dál lámat hlavu?" zeptal se Elleshar. "Tak to řekni. Nic
mě totiž nenapadá." souhlasil Jadis. "Dobrá. Odpověď
tedy je: Čas." pravil Elleshar a pohlédl na Mága. Ten se
začal usmívat a hrabal se ve svém plášti. Něco hledal. A to
něco byly ony kouzla. "Tak tady jsou ty kouzla." podával
mág Ellesharovi svitky. "Teď můžete jít a zachránit
Sindal. Sbohem" Najednou se zablesklo, všechno se rozplynulo a
Jadis s Ellesharem najednou stáli na kopci a dole pod nimi se
rozprostíral Sindal.
Byl
večer a Jadis s Ellesharem se rozhodli, že s útokem počkají do
rána, protože v noci mají temné síly největší moc. Rozhodli
se, že zůstanou přes noc na kopci, kam je mág poslal. Rozdělali
si ohýnek a usnuli. Následující ráno se Jadis probudil velice
brzy. Jelikož k tomuneměl ještě příležitost, rozhodl se, že
trochu prostuduje kouzla od mága. Ty svitky, kde byla kouzla od
nepaměti zapsaná, byly dva. Jadis se tedy nakonec rozhodl, že
jedno kouzlo provede on a druhé Elleshar. "Elleshare, vstávej."
zatřásl mu Jadis ramenem. "Co je?" zamumlal Elleshar
jakoby ze sna. "Ty kouzla, jsou dvě. Pro každého z nás
jedno, tak si to pojď nastudovat." odvětil Jadis. "A tak
jo." souhlasil Elleshar. Tak si sedli vedle sebe a ponořili se
do svitků. Bylo poledne, když si už oba byli jistí, že kouzlo
svedou.
Jadis
a Elleshar stáli přímo před hlavní branou do Sindalu, když se k
nim přihnal drak. Jadis ho hned poznal, protože to byl ten, co ho
našel v chodbě a co jim utekl. Drak jadise jemě šťouchl čumákem
a pak udeřil ocasem do brány. Ta se rozlétla. "Výborně, je
čas na tvé kouzlo, Elleshare." pochvaloval si Jadis. Elleshar
tedy pronesl kouzlo. Byla to mocná slova. Nikdo nevěděl, co se
stane, když pronesou prastará kouzla moci. A proto to Jadise i
Elleshara pořádně vyvedlo z míry. Aby taky ne... Nebe totiž
zrudlo, jako nasáklé krví, šlehaly po něm blesky, které
výsledně vypvořily něco jako bránu. A z té brány vylétali k
údivu všech zlatí draci. A útočili na Sindal. A co se nestalo...
Tam, kde vzplanul jejich oheň, tam se z nového Sindalu stával
zpátky onen zapomenutý starý Sindal. Ale aby toho nebylo málo,
tak se mágové temnot rozhodli to pokazit. Povolali svoje černé
draky a včele s Osudem vytáhli proti zlatým drakům. "Jadisi,
teď je čas na to druhé kouzlo." zařval Elleshar aby ho bylo
vůbec přes draky slyšet. Jadis přikývl a přečetl kouzlo.
Jakmile bylo kouzl vyřčeno, nemohlo nic už zhatit vítěztví
dobra. Z nebe se snesl blesk, zasáhl Osuda a ten se skácel k zemi.
Pádem Osuda ztratili černí draci kontrolu a rozprchli se do všech
koutý světa. Zlatí draci pak už měli lehkou práci. Zničit mágy
bylo jednoduché a pak se rozestoupili do kruhu kolem Trosek nového
Sindalu a začali chrlit oheň. Z nového Sindalu se zase stal starý
dobrý Sindal. Mezitím, co draci vraceli Sindal zpět, Jadis a
Elleshar odešli.
Jadis
a Elleshar žili mezi elfy, kteří se sem připlavili přes moře. A
Sindal? Ten vzkvétal a právě v tuto dobu byl jeho zlatý věk.
Nikdy to nebylo tak úžasné, jako prvních pár let po Osudově
zániku. Ale lidé si Sindal stejně oblíbili. Bylo to
nejvznešenější město, jaké kdy bylo vybudováno. Mágové se
tam vrátili a chodby pod Sindalem byly zavaleny, aby se nestalo, že
se tam zase usídlí mágové temnot.
Nikdo
ovšem neví, co se doopravdy stalo s draky. Nikdo to totiž neviděl
až do konce. Někdo říká, že zmizeli v záblesku energie, jiní
říkali, že stávající Sindal je postaven z nich, že vydali sami
sebe, aby mohl být Sindal. Je jisté jen to, že už nejsou. A ti
černí? Na ty se pořádaly hony a postupem času byli draci
vyhubení. Tedy až na jednoho. Onen dráček, co byl nalezen v
chodbě, on byl jediný drak který přežil a to jen díky tomu, že
se rozhodl, že chce poznat svět a opustil svět, ve kterém ležel
Sindal.
Žádné komentáře:
Okomentovat