Spasení

Než začneš číst:

Tato povídka je krátká a prakticky nic neříkající. Nicméně, je to úvod do světa, ke kterému se možná někdy vrátím. Ráda si nechávám zadní vrátka. 

Spasení

Kapitola 1

Tira stála na útesu nad mořem. Stála tam a pozorovala bílou labuť, která se proháněla nad mořem. Tira zahvízdala a v tu chvíli labuť přilétla k ní. Přistála jí v náruči. Na to se Tira otočila a odešla k lesu. Tira měla kolem pasu připnutý meč, na sobě chlapecké oblečení a vysoké kožené boty. Les byl hustá a téměř neprostupný. Tira se v něm i přesto skvěle vyznala. Tira totiž v tomto lese vyrůstala. Proplétala se naprosto cílevědomě, až dorazila na paseku. Tam se pásl její vraník. Nasedla na něj a vyrazila po vyšlapané pěšince. Labuť v klíně. Na sklonku dne dorazila na kraj lesa. Ovšem když tam dojela, spatřila temnou postavu, kterou ozařovala černá záře. "To je divné..." pomyslela si Tira. Na tu planinu, kam ústil les, totiž nikdy nikdo nezavýtal..., kromé Tiry... "Kdo jsi?" zavolala Tira. Ale nic se neozvalo... Neznámý tam prostě stál a nic... Tira se tedy rozhodla, že pojede blíž. Když byla asi sedum metrů od neznámého, vyslala svoji labuť. Labuť dolétla k cizince, ale když na něm chtěla přistát, vzplála plamenem a zbyla z ní jen hromádka popela. To ovšem naštvalo Tiru. Vytasila svůj meč a pobídla svého vraníka Darfa. Když se k postavě blížila, povšimla si, že ji obklopuje něco, jako silové pole. Okamžitě zastavila a seskočila. Zvedla kámen a hodila ho po cizinci. Kámen vzplanul stejně, jak předtím labuť.

Kapitola 2

Najednou se cizinec pohnul a také promluvil. "Vítej v Darklandu. Doufám, že mi neodmítneš službičku." "Co jste vůbec zač? A o jaké službičce to mluvíte?" ptala se Tira. "Jmenuji se Drakel," odpověděl neznámý, "a ta službička spočívá v tom, že vykonáš něco, co já udělat nemohu." "No, tak teda jó..." protáhla zadumaně Tira. "Dobrá tedy," pravil Drakel, "Jestli že teda jsi svolna to pro mě udělat, tak ti povím, v čem to spočívá. Poslouchej pozorně... Vše začalo, když vznikl Darkland... V té době žili dva velmi mocní mágové. Ti se jmenovali Sangrel a Helman. Byli to nerozluční bratře. Jeden bez druhého nemohli být, dokud... Starší z nich, Helman, se rozhodl,že chce Darkland mít podle sebe a že mu chce vládnout sám. Tak se tedy stalo,ž e starší Helman mladšího Sangrela vyhnal ze země. Ovšem ještě než Sangrel odešel, ukryl tu něco, co prý má tuhle zem vyvést ze stínů... A tvým úkolem bude ji najít a použít." Drakel domluvil a upřel svůj pohled na Tiru. "Ale mě se zdá, že ty taky patříš na tu špatnou stranu!" prohlásila Tira. "Nepatřím, patřil jsem. Ale pak jsem prohlédl a došlo mi, že bych se měl pokusit to napravit, ale jelikož jsem byl temný, nomohu se té věci dotknout." odpověděl Drakel. "Teď jdi mé dítě a hodně štěstí." pronesl Drakel a zmizel.

Kapitola 3

Tira se vydala na cestu. Jela dlouho. Směřovala na sever k Velkým vodopádům. Byla na cestě už nejmíň týden, když dojela k okraji bažiny. Nechala koně koněm a dál pokračovala pěšky.

 

V této části Darklandu nikdy předtím nebyla, ale něco jako by ji vedlo tou správnou cestou. Nějáká neviditelná ruka. Tira to uvítala. Sama by již dávno jistě zapadla do bažiny. Postupovala pomalu dál, když uslyšela, jak se něco noří z vody. Byla to hydra. A jaká. Za hydrou byla jen mlha, takže se nedalo rozeznat, co zam je. Hydra se dunovým hlasem zeptala: "Co tady chceš? A proč mě budíš?"

 

"Chtěla bych jen projít, za to, že jsem tě vzbudila se omlouvám." pronesla Tira přiškrceným hlasem. "To máš smůlu děvenko. Kdo mě vzbudí, musí se se mnou utkat." "V čem?" zeptala se Tira. "V souboji." pronesla hydra s ledovým klidem. "Chceš-li projít, musíš se se mnou v tom souboji utkat." Dodala ještě. "Tak dobrá..." souhlasila neochotně Tira. "V čem ten souboj spočívá?" "Bude to bitva na život a na smrt. A musím tě varovat: Ještě mě nikdy nikdo neporazil." oznámila hydra a rozchechtala se. Její smích připomínal kdákání slepice. "Jaké jsou povoleny zbraně?" tázlala se Tira. "Jen ty, co máš. A já beze zbraní, jako jsou meče, kopí a jiné lidské zbraně." oznámila hydra.

Kapitola 4

Boj začal... Byl nelítostný. Zpočátku se hydra a Tira jen tak obcházely a oťukávaly, aby zjistily, jak je na tom protivník. Ale potom začala nelítostná řežba. Trvalo to neskutečně dlouho. Síly byly naprosto vyrovnané, takže nebylo jasné, kdo vyhraje. Jednou bylo štěstí na Tiřiné straně, podruhé na hydřiné. Bitva trvala až do rána. Ovšem když vyšlo slunko, stalo se něco neočekávaného... Hydra zkameněla...

 

Když to Tira spatřila, byla převelice šťastná. Díky rannímu slunci mohla pokračovat ve své cestě. Ale ještě předtím se vydala prozkoumat hydřinu jeskyni, která byla ukrytá za nedalekým vodopádem. Tira prošla pod proudem padající vody a když se vynořila na druhé straně, nemohla věřit svým očím... Na druhé straně byl chrám zasvěcený Sangrelovy, onomu mágovi, který byl jednou polovinou důvodů, proč se vydala na tuto výpravu. 

Na dně chrámu byla voda a naproti vodopádu chody, které vedly ven z jeskyně, ve které byl chrám umístěn. Tira se tedy přebrodila vodou a stoupala po schodech. Když stanula na vrcholku, naskytla se jí úžasná podívaná. Byla na mýtině mezi skalami, kam dopadalo měsíční světlo a uprostřed mýtinky byla kamenná krypta. Tedy přesněji to byl vstup do krypty. Ve které byly pravděpodobně ostatky Sangrela. Tira scházela na paseku, když se jí u nohou ozval hlásek...

Kapitola 5

Tiře se u nohou ozval hlásek... Podívala se tam, ale nic neviděla. Šla tedy dál, ale ten hlásek se ozval znova a tentokrát mu bylo rozumět. Říkal:

"Dlouhé schody, zrádné schody.
Každý třetí je jen z vody.
Nestoupej naň pokud je ti
život milý nadosmrti.
Stačí, když jej přeskočíš.

Pak narazíš na strážce
a ten jenom zeptá se.
Zadá ti hádanku těžkou.

A tu pokud vyřešíš,
získáš to, po čem toužíš.

Dál ti radit nemohu, ale dej na má slova. A nezapomeň....... zapomeň....... pomeň.... meň....."

Hlas domluvil a nastalo hrobové ticho. Tira se vydala dolů do hrobky. Na hlas pamatovala a bez úhony se dostala až ke strážci.

Kapitola 6

Tira došla až ke strážci. Strážce byla obrovská sfinga. "Dám ti hádanku. Pokud uhodneš, nechám tě proít, pokud nepovíš nic, nechám tě svobodně odejít, pokud odpovíš špatně, vrhnu se na tebe. Poslyš hádanku:

Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí,
a i když pozbyl čárku, se jako duha skví.
Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus,
na které zastaví koně a pak i vůz.
Nakonec poslouží ti jediná slabika:
když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka.
Spoj ty tři navzájem a zvíš, zda dál svíš jít:
kterého z živých tvorů bys nechtěl políbit?"

Sfinga domluvila a zavládlo ticho. "Tak co by to mohlo být.." mumlala si Tira... Sfinga se na ni podívala. "Moment, ještě jsem nic neřekla, jen nahlas přemýšlím." pravila Tira. "Můžeš mi prosím předníst znovu tu první část?" požádala sfingu po chváli. A sfinga přednesla: "Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí, a i když pozbyl čárku se jako duha skví." "Díky." pravila Tira. "Někdo, kdo se honosí..." uvažovala. "No jo! Mám to. Prosím druhou část." "Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus, na které zastaví koně a pak i vůz." přednesla sfinga. "Zastaví koně... No, dyť to já vím... " zajásala Tira po chvíli. "Prosím třetí část." A sfinga jí ji přednesla: "Nakonec poslouží ti jediná slabika, když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka." Sfinga dala důraz na poslední slabiku. A Tiře to došlo. "To je přece KA. " A odpověď... Kterého z živých tvorů nechci políbit... Odpověď je: PAVOUKA!" zvolala Tira. "Dobře." pronesla sfinga a v záblesku světla zmizela. Na jejím místě zůstal ležet krystal.

Kapitola 7

Tira kristal zvdla. Byl teplý a jakoby pusloval. Tira uslyšela nějáký šramot. Otočila se a uviděla hordy koster, které byly připrveny zaútočit. A najednou jako by ji něco ovládalo. Tira zvedla krystal nad hlavu, pronesla pár nesrozumitelných slov a z krystalu vyšlehly blesky. Zasáhly kostry a pokračovaly dál. Zasáhly každého tvora, který patřil ke zlu. Paprsky se rozpínaly po celém Darklandu. NIčily i temná mračna na obloze. Po dlouhé chvály vysvitlo slunko a ozářilo zemi. Temnota byla poražena.

Epilog

O mnoho let později projížděl údolím jeden mladík. Zabloudil. Sestoupil do krypty a našel tam Tiřino tělo. V ruce svírala kámen. Všude kolem byly kosti. Mladík dívku pohřbil a putoval dál. Nikdy to nikomu nevyprávěl a tak se také nikdy nikdo nedozvěděl, co se s dívkou stalo. A roky plynuly, Darkland ozařovalo sluneční světlo a lidé se nikdy neměli lépe... Jen kdesi v daleké zemi upírů se znovu kupilo zlo, ale to už je jiný příběh.