Démon - Kniha první: Povstání

Než začneš číst:

Tato povídka byla původně rozdělena na 21 částí, ale vzhledem k tomu, že na těchto stránkách budou povídky zveřejněny pouze po jejich dokončení, považuji za zbytečné to kouskovat. Z vlastních zkušeností vím, že delší je lepší, než kratší. 

Démon: Povstání

Večerní vánek se proháněl hřbitovem a po jedné z cestiček, které se proplétaly mezi náhrobky, kráčel starý muž. Zahalen v kápi, která mu spadala do čela tak, aby nikdo neviděl jeho obličej, kráčel rychle, skoro až běžel. Jeho kroky směřovaly ke kryptě, která stála v zadní části hřbitova obehnaného vysokou kamennou zdí. Každou chvíli se ohlížel, jako by ho někdo sledoval, ačkoli za ním, když se ohlédl, nikdy nikdo nebyl.

Vstoupil do krypty a po schodech sestoupil až úplně dolů. V tom místě byla připravena odkrytá hrobka. Okolo ní byl svěcenou křídou namalovaný kruh a právě do toho kruhu se mžu postavil. Tak, aby měl sarkofág mezi sebou a vstupem do krypty. Tam stál a čekal, až ho jeho osud dožene.

Netrvalo dlouho a na schodech bylo slyšet kroky. Byly rychlé a lehké. Ovšem dost těžké na to, aby bylo poznat, že je to muž. Stařec se napřímil a čekal. Během chvilky se na schodech objevily nohy ve vysokých černých botách. Následoval trup a nakonec hlava. Dotyčný měl dlouhé černé vlasy a černé oči, v kterých plál oheň. Sestoupil ze schodů a zahleděl se na staříka.

“Tak jsem tě konečně našel…” prohlásil s ledovým klidem a pomaličku se začal přibližovat.

Starý muž ani nedýchal. Třásl se strachy. Ne o svůj život, ale bál se, že si démon všimne na zemi namalovaného kruhu. Prosím, jen ať to nezaregistruje… Stařec se skoro modlil. Sucho v ústech a třesavku vystřídala strnulost. Ale neměl se čeho bát. Démon měl oči jen pro starce. Pomalu překročil hranici kruhu a ani to nezaregistroval.

Na tento okamžik stařec čekal. Z rukávu svého pláště vytáhl dýku ze stříbra a bez sebemenšího zaváhání si ji vrazil přímo do srdce. Tím byl rituál dokončen a hrnaice kruhu se rozzářila bílým světlem. Celý kruh se vznesl do vzduchu a začal se stahovat kolem démonova krku. Ve chvíli, kdy se dotkl jeho kůže, démon vykřikl. Snažil se kruh sundat, ale nebylo to možné. Řval a zmítal sebou, ale kruh světla ho nemilosrdně táhl dovnitř sarkofágu. Démon se zmítal, i když už byl uvnitř. Nebylo mi to ale nic platné. Jakmile dopadl na kamenné dno, sarkofág se nad ním uzavřel. Zda na dobro, nebo jen na určitou dobu, to není jisté. Jisté je jen to, že prozatím před ním byl svět v bezpečí.

>>>*♥♥♥*<<<

O mnoho tisíc let později, kdy země již byla civilizovaná a světu vládla technologie. V době, kdy již pro magii bylo místou pouze v dětských snech. V této době žil mladík jménem Akira. Bylo mu 17 let a chodil na střední školu. Navenek vypadal jako úplně normální puberťák, ale byla tu přeci jen jedna věc, kterou se lišil. Narozdíl od svých spolužáků stále věřil dětským snům. Snům o dracích, kouzlech, andělech a, ano, démonech…
Mnohdy se mu kvůli tomu lidi smáli, ale on si z toho nikdy nic nedělal. Ovšem, to ještě netušil, že se jeho bezstarostný život brzy změní. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, to bude hodně záležet na úhlu pohledu. A na Akirových rozhodnutích.

“Cože!?” zařval hoch, když mu matka oznámila tu novinu.

“Ano, slyšels dobře, budeme se stěhovat,” zopakovala Akirova matka to, co se synovi snažila vysvětlit už půl hodiny. Ne, že by to nechápal, on tomu jen nechtěl uvěřit. Vždyť byl konec listopadu, pololetí už začalo a do druhého bylo ještě daleko. Lepší dobu sis už opravdu vybrat nemohla… Takové myšlenky se Akirovi honily hlavou.

“Ale proč teď?” položil hoch další otázku.

“Už jsem ti to říkala, babička umřela a dědeček už je moc starý, aby se o sebe sám postaral, proto se stěhujeme, budeme bydlet s ním.”

“Mami, já opravdu nemám na výběr, že?” zkusil to Akira naposled.

“Ne, to opravdu nemáš, zítra přijedou stěhováci. Já tu budu muset na všechno to stěhování dohlédnout, ale ty pojedeš napřed,” řekla Akirova matka, Isobel.

Akira jen odevzdaně přikývl a šel do svého pokoje.

“Měl bys začít balit,” ještě za ním Isobel zavolala.

Chlapec se ale s odpovědí už neobtěžoval. To, že by měl balit, věděl i bez ní. Vstoupil do svého pokoje, který byl sice malý, ale útulný. Ze skříně vytáhl cestovní tašku a začal tam skládat věci. Nějáké oblečení a hlavně svůj laptop, na který šetřil dva roky. Byl to jeden z nejlepších modelů a i když mu hodně přispěli jak mamka, tak prarodiče, pořád se musel dost plácnout přes kapsu. Ale stálo to za to, ušklíbl se.

Pak vzal ještě malý batoh, kam dal pár skicáků, svou sbírku výtvarných potřeb, mobil a lovecký nůž, který dostal od otce, než zemřel. Když měl tohle hotové, vytáhl z knihovničky jednu z mnoha knih, co tam měl, plácnul sebou na postel a začetl se. Když knihu odložil, byla už tma. Ani to nezaregistroval, jak se ponořil do příběhu. Odložil knihu na noční stolek a zaplul do koupelny. Přeci jenom, jak znal matku, tak ho ráno donutí odjet velice brzo.

A měl pravdu. Sotva začalo svítat a už mu máti bouchala na dveře. Nejdřív jenom něco vztekle zabručel, ale když bouchání neustávalo, tak přeci jen houknul, že už je vzhůru. Máti byla evidentně spokojená s jeho odpovědí, protože bouchání ustalo. Akirovi i tak ale trvalo ještě dalších pět minut, než byl dost vzhůru na to, aby z postele vylezl. Nakonec se k tomu ale přemluvil.

Vzal si věci a vydal se do koupelny. Shodil ze sebe tričko a trenky, ve kterých spal, vlezl si pod sprchu a pustil na sebe proud vody. Ledové. To ho vždycky spolehlivě probralo. Po ledovým šoku na sebe pustil vlažnou vodu a nechal se jí omývat. Za nějákou dobu vodu vypnul a vylezl. Oblékl se a šel po čuchu do kuchyně, kde to vonělo čerstvě udělanými tousty.

Po snídani mu Isobel dala lístek na vlak a s tím, že dorazí během pár dnů ho vypoklonovala. Někdo prý musí dohlížet na chudáka dědečka. Jistě, měl tam pečovatelku, ale bylo zbytečné za ni platit peníze, když se o něj mohl starat někdo z rodiny. A tak se tedy Akira rozloučil s maminkou a s taškou přes rameno a batohem na zádech se vydal na vlak, který jej měl odvést k dědovi.

Jeho děda bydlel na obrovském panském sídle, které bylo vystavěno na hřbitově. Hřbitov již sice dávno zanikl, ale podzenmí prostory tam stále byly. A dalo se do nich dostat. I když to bylo nebezpečné. Ne však nemožné.

Akira došel na nádraží a našel příslušný vlak. Nastoupil a našel si kupé, které měl sám pro sebe. Na jedno sedadlo složil svoje zavazadla a na druhé si sedl. Z batohu vytáhl skicák a tužku a pohodlně se uvelebil. Chvíli hryzal tužku a pak ji konečně přiložil k papíru a začal kreslit. Pod rukou mu začal vznikat vnitřek nějáké krypty. Míta, o kterém se mu před pár dny zdálo.

V kryptě na papíru byl sarkofág a na zemi zaschlé skvrny. Akira měl důvodné podezření, že je to krev. I když si nebyl jistý, co v tom snu vlastně viděl. Přeci jen, bylo to před pár dny a ne dneska. Už to docela vybledlo a pamatoval si jen hlavní rysy.

Za nějákou půlhodinku měl skicu hotovou a sečit i tužku schoval. Uvelebil se ještě pohodlněji, zavřel oči a za chvilku usnul. Probudilo ho až zastavení vlaku. Vyhlédl z okna, aby se podíval, co je to za stanici. Samozřejmě, že to byla ta jeho. Jeho šestý smysl ho opět vzbudil přesně ve chvíli, kdy měl vystupovat. Popadl tedy svoje věci a zamířil ven z vlaku.
Nádražíčko bylo docela malé, ale vůbec ne špinavé, jako to ve městě, kde nastupoval. Mělo příjemnou venkovskou atmosféru a Akirovi se tam líbilo. Město měl rád, ale venkov mu připomínal všechno to nadpřirozené, co si rád představoval. A tady, tady mohla jeho představivost pracovat naplno.

Nadhodil si tašku na rameni a vykročil po cestě, která vedla k domu jeho dědečka. Prošel celým malým městečkem, které, byť mělo všechny moderní věci, bylo spíše jako vesnice. Pozdravil některé lidi, které si pamatoval ze své poslední návštěvy zde, což bylo před dvěma lety, a kteří si pamatovali jeho.

Netrvalo dlouho a městečko opustil a pokračoval po polní cestě, která vedla dál. Dědečkův dům stál dost stranou. Obecně se věřilo, že je to kvůli démonovi, který tam je uvězněný, ale ti méně pověrčiví říkali, že je to proto, že dům stojí na místě kostela a že kostely v dávných dobách stávaly stranou od měst i vesnic. Sám Akira měl však mnohem radši tu verzi s démonem.

Cesta rychle ubíhala a on brzy dorazil k tepané bráně, která, spolu s kamennou zdí, obepínala dům jeho dědečka. Otevřel branku, která se zamykala jenom, když nikdo nebyl doma a vstoupil na oblázky sypanou cestičku, která vedla až ke vstupním dveřím. Zabouchal mosazným klepadlem, ale jelikož věděl, že je nepravděpodobné, aby to někdo slyšel, součastně stiskl i klasický zvonek, který sem byl namontován. Budova možná byla stará, ale byla prošpikovaná moderní technologií.

Netrvalo dlouho a dveře otevřela dědečkova pečovatelka. Akiru udivilo, když zjistil, že je celá uplakaná.

“Stalo se něco?” zeptal se.

“Zemřel…” zaštkala pečovatelka, “dneska ráno, našla jsem ho v jeho posteli, nedýchal a byl celý studený…”

Akira jen vytřeštil oči…

“Mrtvý…” zalapal po dechu.

Akira o smrti dědečka zavolal mamince, aby věděla a také řekl, že když už tam je, tak zařídí i všechno potřebné na pohřeb. Bylo sice jasné, že díky všemu tomu humbuku kolem stěhování nebude možné, aby se Isobel pohřbu zúčastnila, ale když není zbytí, tak není zbytí.

Pečovatelka byla pozvána na pohřeb s tím, že tím její pracovní poměr bude končit. Akirův děda měl být pohřben ve městečku na tamním hřbitově. A samotný pohřeb se konal hned den po smrti. Tamní farář pronesl dojemnou řeč, těch několik málo pozvaných dalo na hrob kytky a pak bylo třeba zařídit vše ohledně pozůstalosti.

Akira seděl v obývacím pokoji dědečkova sídla a naproti němu seděl právník. Mezi nimi ležela dědečkova poslední vůle a právník ji právě četl. Stálo tam, že všechno dědečkovo vlastnictví je odkázáno Akirovi. S vyjímkou rodiných šperků, které jsou pro Isobel a sta tisíc rodiného jmění, které je určeno pro místní sirotčinec.

Všechno podepsali, ošetřili, dohodli a pak právník odešel. Akira si oddychl, když za ním zapadly dveře. Protáhl se, zamířil do kuchyně, aby si tam vzal něco k jídlu a odnesl si to do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se. Tenhle pokoj mu vždy patřil. Byl z něj výhled do zadní části zahrady, kde stála malá kaplička. Pokoj sám nebyl moc velký, ale nebyl ani malý Polovinu jedné stěny zabírala knihovna. Vedle byl stůl. V rohu stál stoleček a dvě křesílka. U jiné stěny postel a skříň s komodou. A ve stěně naproti vstupním dveřím byly dveře na balkon.

Akira měl ten pokoj vždy rád. Dýchal starobylostí a zároveň byl moderní. Ta kombinace se mu moc líbila. Nejlepší ale na všem bylo to, že si s pokojem vždy mohl dělat, co se mu zachtělo. Proto už dávno pomaloval všechny stěny i strop výjevy ze svých oblíbených knih, či některých svých záhadných snů.

Akira se i s talířkem, na kterém se skvěly dva chleby se sírem, posadil za stůl, na němž ležel notebook. Zapnul přístroj a najel na jednu ze svých oblíbených stránek, kde se vždy našlo spoustu povídek. Projížděl ty nejnovější, až našel jednu, která ho zaujala. Rozklikl ji a s zatímco jedl, se začetl.

Chleba už byl dávno snězený a Akira ztratil pojem o čase, protože povídka byla zajímavá. Když konečně zvedl oči od počítače, zjistil, že venku už je tma. Odnesl tedy talířek od chleba do kuchyně, kde ho dal do myčky. Pak zamířil do koupelny, vlezl si pod sprchu a pustil si na sebe vlažnou vodu. Opřel se o kachličky a nechal vodu volně stékat. Po chvíli ji vypnul a vylezl. Hodil na sebe něco, v čem se dalo spát a vrátil se do svého pokoje.

Otevřel dveře na balkon a vešel do nočního chladu. Ovanul ho chladný vítr, přeci jenom, byl skoro prosinec... Vrátil se dovnitř a zase dveře zavřel. Pak rychle zalezl do postele, která na něho už čekala. Přeci jenom, zítra měl konečně jít do školy, aby si domluvil přestoupení. Díky nečekané dědečkově smrti to musel o pár dní odložit...

Jen co zavřel oči, usnul. A probudil se až ráno, kde ho ze spánku vytrhl zvuk budíku v jeho mobilu.

Naštvaně rozlepil oči a zašmátral po tom přístroji zkázy, aby ho vypl. Bylo sedm. S tichým vrčením se vyhrabal z postele a zamířil do koupelny, aby se trochu zkulturnil. Oblečený a jakš takš upravený se došoural do kuchyně a udělal si snídani. Rychle ji zhltl, vzal si věci, které si myslel, že bude potřebovat, vyšel ven a dům i tepanou bránu za sebou zamkl.

Po pěšině zamířil do městečka a na tamní střední. Cesta mu zabrala zhruba čtvrthodinku. A i když byla docela zima, byla to docela pěkná procházka. Vešel do budovy školy a odchytil jednoho studenta, aby mu řekl, kde je ředitelna. Student mu to ochotně řekl a pak si šel dál po svých.

Akira došel podle instrukcí až před ředitelnu a zaklepal. Ze vnitř se ozvalo prosté „dále" a tak vstoupil.

„Dobrý den," pozdravil.

„Dobrý, vy budete asi ten nový student, že?" zeptal se ředitel. „Měl jste se dostavit již před dvěma dny, ale vzhledem k okolnostem chápu vaše opoždění, posaďte se."

Akira si tedy sedl naproti řediteli. Ten mu začal vysvětlovat, jak to tady chodí a do které třídy bude přiřazen, dal mu rozvrh a pak ho vyzval, aby ho následoval. Oba dva se zvedli a ředitel ho vedl až k jeho nové třídě. Zaklepal na dveře a s Akirou v závěsu vstoupil. Samozřejmě, že to způsobilo, že se hlavy všech přítomných na nově příchozí otočily se zvědavým pohledem v očích.

„Tohle je váš nový spolužák, Akira," představil Akiru ředitel. Potom kývl na profesora, aby si s tím už poradil. Tak jako tak už všechny potřebné informace měl.

„Tak jo, kam tě posadíme..." uvažoval vyučující. „Vzadu je volné místo, nebo tady, hned vepředu, je volná celá lavice. Rozhodnutí nechám na tobě," ukázal na možná místa.
Akira se na chvilku zamyslel a pak ale vykročil k přední lavici. Tam se usadil a čekal, co bude dál.

„Tak," oslovil profesor celou třídu, „utišíme se a budeme pokračovat ve výkladu." Pak se ještě podíval na Akiru. „Doufám, že se chytíš," dodal.

Zbyek dne probíhal vesměs tak, že Akira zjišťoval, ve kterých předmětech je pozadu a ve kterých napřed a také pátral po tom, jaké učebnice si bude muset obstarat. Nebylo jich moc. Většina byla schodná s těmi, co používal na minulé škole. Potřeboval jenom jinou učebnici do matematiky a angličtiny. To nebyl problém. A tak po skončení vyučování vyrazil do blízkého knihkupectví.

Chodil tam vždy, když byl na návštěvě u dědečka. A tak to tam znal dobře. Knihkupectví bylo napůl antikvariát a on, hned, jak našel potřebné učebnice, zamířil do části, která voněla starým papírem. Procházel mezi regály a četl tituly knih. Občas nějákou vytáhl, zalistoval, ale většinou vrátil zpátky. Až v jednom zastrčeném koutě našel pár knížek, které ho zaujaly. Začal jimi listovat a po chvíli váhání se rozhodl, že si z původních osmi, které objevil, koupí čtyři.

I s učebnicemi to odnesl k pokladně a zaplatil. Když mu prodavač a majitel v jedné osobě podal balíček, zdvořile poděkoval, rozloučil se a zamířil domů. Někteří spolužáci ho sice lákali, aby s nimi zašel do hospody, nebo někam, ale on odmítl. Neměl chuť nikam chodit. A hlavně teď, když objevil knihy. A navíc musel vypracovat úkol z politologie. Nevděčná práce, ale udělat se to musí, myslel si.

A tak kráčel po cestičce, která vedla teď k už jeho sídlu a zamyšleně koukal do oblak. Přišel až k bráně a teprve, když zjistil, že není zamčená, zpozoroval stěhoací auto, která stálo na příjezdové cestě domu. Vypadá to, že mamka už dorazila, řekl si prosebe a zamířil dovnitř. Mamka zrovna scházela ze schodů, a když ho uviděla, rozběhla se k němu a objala ho.

„Jak ses měl? Zvládl jsi to? Co nová škola?" takové a jiné otázky na něj vychrlila jedním dechem.

„Neboj se, všechno je oukej," odpověděl jí Akira. Odnesl si věci do pokoje a šel pomoct se stěhováním toho mála, co se stěhovat mělo. Většinu věcí totiž nechali v jejich původním domově, s tím, že už je nebudou potřebovat. Ne, když teď měli žít tady a tady bylo vlastně prakticky všechno.

Když stěhováci odjeli, matka se synem si sedli do obývacího pokoje a Akira jí přednesl všechny podrobnosti o dědečkově poslední vůli a také o pohřbu a vůbec o všem, co se zatím událo. Nebylo toho moc, ale i tak to zabralo docela dost času.

Isobel odpochodovala do kuchyně s tím, že začne chystat večeři a Akira se uklidil do svého pokoje, aby se mohl vrhnout na ten nechutný úkol z politologie. Nutné zlo, které se musí udělat, ať už chcete, nebo nechcete. Byla to nevděčná práce a když ho maminka zavolala na večeři, měl sotva polovinu. Odhodil tužku a sešel dolů, odkud cítil vůni kari.
Večeře proběhla v přívětivém tichu a když Akira dojedl, opět se zašil do svého pokoje a pokusil se dodělat úkol. Nakonec to ale zabalil s tím, že to dodělá zítra. Otevřel laptop a pustil si na něm nějáké písničky. Pak přešel ke knihovně, kam položil nově koupené knihy a jednu z nich vytáhl. Jmenovala se Legenda démona. Svalil se do jednoh z křesílek v rohu a začetl se.

Kniha začínala obrázkem démona. Tak, jak si ho autor představoval. Měl dlouhé černé vlasy a vůbec byl celý oděný do černé. Akira otočil na další stránku a začetl se do úvodu.

Památce mého věrného učitele a otce, památce Antonia Shina. Život Kaita, nejstrašnějšího ze všech démonů.

Popsaný v této knize Yamatem.

Akira otočil na další stránku a pokračoval ve čtení.

Kdysi dávno, tisíce let zpátky, žili na naší planetě démoni. Bylo to v dobách, kdy byli lidé jen lovná zvěř, kdy démoni všechno ovládali a každý, kdo jen pomyslel na to, že by se jim postavil, zemřel strašlivou smrtí. Až několik set let po nastolení vlády démonů se našel člověk, kdo měl dost odvahy, aby se jim postavil.

Jmenoval se Antonio Shin a já jsem jeho učedník.

Akira otočil a začetl se do samotného příběhu. Vyprávěl o životě Antonia i Yamata, jeho učně. O tom, jak připravovali past na krále démonů, Kaita. O tom, jak vypátrali, že je potřeba lidské oběti, aby mohl být rituál dokončen a že ani tak není démonovo uvěznění definitivní.

Našli vhodnou kryptu a tam, za pomoci kameníků, připravili sarkofág, na kterém byly vyryty různé svaté symboly. Potom byl Yamato poslán pryč. Ale ještě předtím mu jeho učitel řekl, jak všechno bude probíhat, pokud všechno půjde tak, jak má.

V knize byly také popsány všechny prohrané bitvy proti démonům, které kdy lidé vedli, byl tam pád poslední velké armády pod vedením lorda Aoshiho i takové nepodstatné poznámky, že démoni byli jenom muži a proto, když to na ně přišlo a dostali chuť na sex, většinou si to rozdali s prvním, kdo byl po ruce, což býval většinou jiný démon. Byly i vyjímky, které si na to vyhledali lidskou ženu a z takovýchto spojení, pokud dotyčný ženu potom nezabil, vznikali polodémoni.

O povaze těchto demigodů, jak jim bylo přezdíváno, většinou rozhodovalo to, jestli zůstali s matkami, nebo jim je otcové vzali. Pokud byl demigod vychováván démonem, většinou se z něj výsledně démon stal.

Akira četl a opět ztrácel pojem o čase, až se dostal na poslední dvoustranu.

Večerní vánek se proháněl hřbitovem a po jedné z cestiček, které se proplétaly mezi náhrobky, kráčel starý muž. Zahalen v kápi, která mu spadala do čela tak, aby nikdo neviděl jeho obličej, kráčel rychle, skoro až běžel. Jeho kroky směřovaly ke kryptě, která stála v zadní části hřbitova obehnaného vysokou kamennou zdí. Každou chvíli se ohlížel, jako by ho někdo sledoval, ačkoli za ním, když se ohlédl, nikdy nikdo nebyl.

Vstoupil do krypty a po schodech sestoupil až úplně dolů. V tom místě byla připravena odkrytá hrobka. Okolo ní byl svěcenou křídou namalovaný kruh a právě do toho kruhu se mžu postavil. Tak, aby měl sarkofág mezi sebou a vstupem do krypty. Tam stál a čekal, až ho jeho osud dožene.

Netrvalo dlouho a na schodech bylo slyšet kroky. Byly rychlé a lehké. Ovšem dost těžké na to, aby bylo poznat, že je to muž. Stařec se napřímil a čekal. Během chvilky se na schodech objevily nohy ve vysokých černých botách. Následoval trup a nakonec hlava. Dotyčný měl dlouhé černé vlasy a černé oči, v kterých plál oheň. Sestoupil ze schodů a zahleděl se na staříka.

„Tak jsem tě konečně našel..." prohlásil s ledovým klidem a pomaličku se začal přibližovat.

Starý muž ani nedýchal. Třásl se strachy. Ne o svůj život, ale bál se, že si démon všimne na zemi namalovaného kruhu. Prosím, jen ať to nezaregistruje... Stařec se skoro modlil. Sucho v ústech a třesavku vystřídala strnulost. Ale neměl se čeho bát. Démon měl oči jen pro starce. Pomalu překročil hranici kruhu a ani to nezaregistroval.

Na tento okamžik stařec čekal. Z rukávu svého pláště vytáhl dýku ze stříbra a bez sebemenšího zaváhání si ji vrazil přímo do srdce. Tím byl rituál dokončen a hrnaice kruhu se rozzářila bílým světlem. Celý kruh se vznesl do vzduchu a začal se stahovat kolem démonova krku. Ve chvíli, kdy se dotkl jeho kůže, démon vykřikl. Snažil se kruh sundat, ale nebylo to možné. Řval a zmítal sebou, ale kruh světla ho nemilosrdně táhl dovnitř sarkofágu. Démon se zmítal, i když už byl uvnitř. Nebylo mi to ale nic platné. Jakmile dopadl na kamenné dno, sarkofág se nad ním uzavřel. Zda na dobro, nebo jen na určitou dobu, to není jisté. Jisté je jen to, že prozatím před ním byl svět v bezpečí.

Otočil, zdali tam není ještě něco, a k jeho překvapení bylo.

Slyš, člověče, ty, který čteš tyto řádky, s démony není radno si zahrávat. Ať už uděláš cokoli, nakonec jsi stejně donucen hrát podle jejich pravidel. A pokud se ti povede vyhrát, i tak tě tvůj osud nakonec dostihne. Můj učitel se obětoval, aby zapečetil nejnebezpečnějšího z démonů, ale věz, že pečeť není věčná a za 7777 let, přesně na den, hodinu, minutu, ba dokonce vteřinu, bude dost slabá na to, aby ji démon byl sto prolomit. Pokud ji do té doby někdo nezapečetí znovu, démon se může znovu uvolnit a zničit celý svět...

Akira zamyšleně knížku zaklapl a uvažoval. Doteď by řekl, že všechny ty nadpřirozené bytosti byly jenom v jeho hlavě, jenom jeho fantasie, ale tahle knížka vypadala až moc opravdově. Kdo ví, jestli nakonec všechno, co se v ní píše, není pravda... Uvažoval Akira.

Nakonec se ale rozhodl, že teď si s tím hlavu rozhodně lámat nebude. Bylo už pozdě a on měl přeci zítra ještě školu. Jistě, byl pátek, ale i v pátek se do školy musí.

Odložil knížečku na stolek, popadl triko a trenky, ve kterých spával a zamířil do koupelny. Shodil ze sebe všechno oblečení a vešel do sprchového koutu, kde na sebe nechal stékat vodu. Opřel se o kachličky a zavřel oči. Chvíli tam jen tak stál, ale pak se propleskl a rychle se umyl, neboť už tam usínal. Dovlekl se do pokoje, vypl počítač, na kterém ještě pořád hrály všechny jeho oblíbené písničky, nastavil si budík, aby nepřišel pozdě do školy, zhasl a konečně se ponořil do říše snů.

Ráno ho ze spánku vytrhl zvuk budíku. Nakvašeně ho zaklapl a ještě pár minut ležel. Pak se ale přeci jen konečně probral dost na to, aby vylezl. Zaplul do koupelny, kde se zkulturnil a potom si vzal věci do školy a s batohem v ruce sešel dolů na snídani, kterou už maminka stihla připravit. Opět to byly jeho oblíbené tousty. Neznal nikoho, kdo je uměl udělat tak dobře, jako ona.

Rychle snědl snídani, protože už měl nejvyšší čas, aby vypadl, protože by to jinak do školy nemusel stihnout. Hodil na sebe bundu, vklouzl do tenisek a co nejrychleji zamířil k městečku a ke škole.

Povedlo se mu přijít ještě včas. Sice to bylo těsně, ale odvážnému štěstí přeje a přesně tak se Akira zachoval. Viděl profesora, jak jde k jejich třídě, tak zasprintoval a dorazil tam o dvě vteřiny před tím. Profesor ho sjel káravým pohledem, ale vzhledem k tomu, že tam Akira přeci jenom byl dřív, než on, to nekomentoval.

Akira se rychle posadil na své místo a vytáhl si učebnici do angličtiny. Učitel zapsal docházku a potom začal s výkladem. Nejprve jim řekl, že příští hodinu budou psát slohovou práci a potom jim začal vysvětlovat, co to bude obnášet. Když skončil, nezapoměl ještě dodat, že do Vánoc mají přečíst jednu anglickou knihu. A samozřejmě si o ní připravit prezentaci. taky v angličtině.

„Akiro, tobě dám čas až do desátého ledna, protože jsi k nám nastoupil až teď," řekl profesor.

„To nebude nutné pane profesore, myslím, že anglických knih mám načteno do zásoby dost."

„Tak dobrá. Tak také do Vánoc." Profesor se pak otočil na třídu a pokračoval: „A když říkám, že to musíte i odprezentovat, tak tím myslím, že to musí být odprezentované do těch Vánoc."

Samozřejmě se všichni začali ušklíbat, jen Akira se sám pro sebe usmál. Na jeho bývalé škole dělali něco podobného, tak si akorát zopakuje jeden ze svých bývalých referátů a bude za vodou. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když si uvědomil, že to bude valstně známka zadarmo. A takových není nikdy dost, pomyslel si.

Zazvonilo na přestávku a všichni se vyřítili ven. Jen Akira zůstal sedět a vyndal si z batohu knihu, kterou si tam nezapoměl ráno přihodit. Otevřel ji a začal číst. Ani nezaregistroval, že začala další hodina. Až teprve, když mu na hlavě přistála třídnice. Rána to nebyla velká, ale zadunělo to pěkně.

„Tak, doufám, pane Akiro, že nám teď budete věnovat svoji pozornost," poznamenala profesorka suše.

Akira se a ni podíval. „Ale jistě, omlouvám se, začetl jsem se a ztratil jsem pojem o čase," ty stará rašple, dodal si vduchu. Protože to stará rašple byla. Jmenovala se Archaická a učila je historii. Akira měl historii rád, ale počítal s tím, že v jejím podání to bude katastrofa. Nicméně, hoch zastával názor, že když někoho něco baví, nezáleží na tom, kdo vyučuje. Navíc si to všechno mohl vždycky pak najít sám v knihách.

Archaická rozdala jakési kopie a pak začala s výkladem. Vyprávěla jim o legendě, kterou Akira včera pozdě do noci četl. A kupodivu to vyprávěla zajímavě, i když překroutila jisté věci, které tam byly napsané. Akira začal uvažovat, že na ni možná změní názor. Ale jen uvažovat. Rozhodnutý ještě nebyl. A nehodlal se rozhodnout hned. Na to bylo ještě času dost.

Archaická vyprávěla o boji mezi lidmi a démony a o tom, že i když lidi prohrávali, nikdy neztratili víru. Ovšem to Akirovi nedalo a přihlásil se.

„Ano?" vyzvala ho, aby mluvil.

„Paní profesorko, četl jsem takovou knihu, pojednávala právě o této legendě, ale to, co se tam psalo, se dost neshoduje s tím, co nám tu vykládáte. Říkáte, že lidé neztráceli naději, já jsem četl, že žádnou naději nikdy neměli. Víru ztratili ve chvíli, kdy se z nich stala lovná zvěř pro démony."

„Tvé informace budou jistě milné. Patrně je to nějáká přetvořená verze této legendy," odpověděla mu Archaická.

„Myslím, že by nemusela být. Ta knha byla velice, ale opravdu velice stará," nesouhlasil Akira.

„Myslím, že to by stačilo, vrátíme se k výkladu," uzemnila ho.
Tak na tu názor nezměním, ta zůstane starou rašplí až do chvíle, kdy natáhne brka. A možná i potom... Umínil si Akira. Potom se snažil soustředit se na výklad. I když byl podivný. A absolutně se neshodoval s tím, co Akira věřil, že je pravda.

Konečně zazvonilo na konec vyučování a Akira začal skládat věci do batohu. Chtěl co nejrychleji vypadnout, než ho zase začnou všichni někam zvát. Ale to se mu bohužel nepovedlo. Pár jeho spolužáků totiž asi vytušilo jeho zaječí úmysly a okamžitě mu zastoupilo cestu.

„Nechceš s náma někam dneska zajít?" zeptala se jedna holka. Byla docela pěkná, ale Akiru to nechalo chladným. Docela silně uvažoval, že by její pozvání odmítl, ale pak si řekl, že pro jednou by to ničemu nemuselo škodit. Proto po delším váhání nakonec kývl.

To už Mai, jak se dívka jmenovala, na nic nečekala, drapla ho za ruku a společně s partou dalších spolužáků se vydali do blízkého podniku, kam v tomto městečku mladí často chodili.

Podnik se jmenoval Nekropole a bylo to něco mezi klubem a hospodou. A i když vypadal luxusně a moderně, Akira už dopředu věděl, že se mu tam líbit nebude. Společně s ostatními vešel dovnitř. Mai je všechny odvedla k jednomu velkému stolu v rohu. Usadili se a Akira se rozhlédl okolo sebe.

Nekropole byla laděna do černé a nezdravě zelené barvy. Svítila tu jedovatě zelená a modrá světla a uprostřed byl obrovský parket, kde se dalo tančit. Scházeli se tu všichni mladí z města a i dnes bylo narváno. Úplně vzadu byl bar, kde se prodávaly všechny nápoje, na které člověk mohl jen pomyslet.

Mai mávla na číšnici, která přešla k jejich stolu.

„Tak co si dáte?" zeptala se jich.

Všichni si začali objednávat. Povětšinou pochybné alkoholické nápoje. Akira se ale rozhodl zůstat jen s obyčejnou kolou. Neměl náladu se namazat. A navíc měl dost zodpovědnosti, aby věděl, podle zákona alkohol tak jako tak ještě nemůže.

Nálada se začala stáčet nepěkným směrem. Většina lidí z jejich skupiny šla tancovat, pár jich zmizelo z dohledu, jen Akira pořád seděl u stolu. Pár lidí se ho sice pokoušelo vytáhnout na parket, ale on vždy odmítl. Dopil kolu, vzal si věci a zamířil na toalety.
Cestou tam musel projít temnější uličkou. V ní, úplně na konci, kde byl nouzový východ a vstup pro personál, uviděl Mai a jednoho staršího kluka. Mohlo mu být tak pětadvacet. Docela jasně viděl, jak jí kluk něco podal. A ať chtěl, nebo ne, vypadalo to jako drogy. Zdálo se, že klub se Nekropole nejmenoval pro nic za nic...

Akira rychle zapadl na pány, aby si ho ti dva nevšimli a pootevřenýma dveřma sledoval, co se bude dít. Viděl, jak si mai schovává pytlíček s bílým práškem do kapsy a podává klukovi docela dost vysokou částku peněz. Pak se Mai otočila a nouzovým východem zamířila ven. Kluk zamířil zpět do klubu.

Akira už viděl dost, tak dveře od toalet potichu zavřel, ještě dřív, než okolo nich kluk prošel a vykonal potřebu. Pak sesbíral svoje věci a vyšel zpět do mumraje a blikotajících světel klubu. Prošel kolem tanečního parketu a ven do ulice. Již se pomalu stmívalo a tak Akira pomalu vykročil k domovu.

Na křižovatce ale zahlédl Mai. Uvažoval, jestli ji má konfrontovat ohledně toho balíčku, nebo to má nechat plavat. Nemohl přeci stoprocentně vědět, že to byly drogy. I když si byl téměř jistý, že ano. Rozhodl se, že to pro dnešek nechá plavat a že se jí zeptá zítra. Zamířil tedy na opačnou stranu, než byla ona a ven z městečka do sídla.

Když tam přišel, už byla tma. Otevřel bránu a vešel. Po příjezdové cestičce a dvou schodech přistoupil ke dveřím, vytáhl klíče a otevřel vchodové dveře. Hned, jak vstoupil, se na něj někdo vrhl. Ten někdo byla jeho mamka.

„Kdes byl?" spustila.

„Se spolužáky," odpověděl, „a nemusíš tak šílet, je teprve půl deváté."

„Ale, nedals mi ani vědět..." čertila se Isobel.

„Myslím, že když vím, že budu do devíti doma, že to není nutné. Mami, věř, že kdybych se rozhodl přijít později, tak bych ti vědět dal, od čeho jsou mobily..." argumentoval Akira.

Na to Isobel neměla odpověď. A tak jen přikývla, že to je teda v pořádku.

„No, tak pojď na večeři," vzdychla si a pokynula mu do kuchyně.

Akira tedy složil školní batoh pod schody, s tím, že až půjde nahoru, že ho drapne s sebou, a vešel za maminkou do kuchyně. Isobel před chlapce postavila večeři a sobě nandala taky. Potom si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.

Akira dojedl a odporoučel se. Cestou do svého pokoje popadl batoh a pak se zavřel. Přešel ke knihovně a vytáhl jednu složku, ve které měl všemožné písemné práce do angličtiny. Přenesl si ji k psacímu stolu, posadil se a složku otevřel.

Začal se v ní přehrabovat, až po chvíli hledání konečně našel, co hledal - jeden z referátů o knihách, které přečetl v angličtině. Kniha se jmenovala When Dragons Cry (Když draci pláčou - aneb příběh, který je jen v mé hlavě, i když plánuju ho jednou hodit na papír). Začetl se do referátu, který k tomu měl sepsaný a jednou rukou přitom zašátral po noťáku a po hmatu ho zapnul. Jak četl, našel pár chyb a nesrovnalostí. No, jak by taky ne, když to bylo staré pár let a on tu knihu podruhé dočetl pár dní před stěhováním. Teď se mu ty znalosti hodily.

Dočetl referát a začal ho přepisovat a doplňovat do počítače. Netrvalo dlouho a měl to hotové. Zapnul tiskárnu a soubor vytiskl. Pak všechny věci uklidil a najel na stránku, kde bylo možné online hrát poker. Akira měl pokr rád a byl v něm docela dobrý. Přihlásil se pod svým uživatelským jménem a heslem, ale ještě předtím si nezapoměl udělat pomyslnou poznámku, teda, dvě, zaprvé, aby Mai konfrontoval ohledně bílého balíčku a zadruhé, aby se zeptal jejich angličtináře, kdy chce, aby to odprezentoval.

Teprve poté, co si tyhle dvě poznámky vryl do mozku, byl schopný se plně soustředit na hru. O půl jedenácté to vypl a vytáhl si úkol do matematiky, rychle a bez větších obtíží ho vypočetl a rozhodl se, že půjde spát. Zašel se do koupelny osprchovat a brzy zalezl pod peřinu a usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Mezitím se v v temnotě pohnulo tělo, které spalo po téměř 7777 let. Stříbrné oči se otevřely a zahleděly se do temnoty. Natáhl ruku před sebe a dotkl se chladného kamene, který ho po staletí věznil. Zatlačil a kámen povolil. Ne úplně, ale bylo vidět, že pečeť slábla.
Ještě pár hodin a budu volný... Řekl si démon a na tváři mu zahrál úsměv.

Následujícího dne se Akira probudil brzy. Ještě ani budík mu nezvonil. Zavrtěl se v posteli a pohlédl na hodiny. Bylo na nich 9:00. Akira vystřelil z postele. Až pozdě si uvědomil, že je sobota. A že poznámky, které si včera vryl do mozku asi nebude zatím most vyplnit. Na druhou stranu, Mai mohl klidně potkat ve městě. Nebo v Nekropoli. Tušil, že tam určitě bude. Hlavně, když je sobota.

Nekropole byla jediné místo, kde se mládež v tomto městečku mohla opravdu odvázat. Ovšem bylo to místo, kam by Akira nikdy dobrovolně nevkročil. Mohl být jen rád, že je tu také knihovna a antikvariát. A jiná místa, kam se dá jít.

Ale prozatím to nechal plavat. Vzal si oblečení a zapadl do koupelny, aby se zkulturnil. Probírat se tentokrát naštěstí nemusel. O to se postaral šok z toho, že si myslel, že zaspal. Už oblečený sešel dolů, kde na něj čekala snídaně a vzkaz od mámy. Posadil se ke stolu a vzal si do ruky toust, který mu tam nechala. Při tom, jak ho jedl, si četl vzkaz. Stálo tam, že musela do práce, že tam nastal nějáký problém. Isobel vedla velkou firmu, jejíž základna byla právě tady v tom městečku. Než se sem přestěhovali, tak často jezdila na různé služební cesty, ted to neměla daleko, takže byla častěji doma, ale zase bylo pro její podřízené jednodužší ji zavolat kdykoli si s něčím nevěděli rady. Ať už to byla sebevětší prkotina.
Dojedl toust a zašel si pro peněženku a tu společně s klíčema a mobilem dal do kapsy od bundy. Oblékl se a vyrazil ven. Rozhodl se, že ještě jednou vkročí do jámy lvové a podívá se, jestli na Mai nenarazí. Zároveň se ale rozhodl, že bude lepší, když s ní nebude mluvit uvnitř Nekropole, ale když počká, až půjde ven. Otevřel dveře vedoucí do klubu a okamžitě ho obklopil hluk hudby a blikání světel. Rozhlédl se a spatřil Mai, jak se svíjí na parketu. Nikdo si ho nevšímal, tak se zašil do kouta a sledoval objekt svého zájmu. I když trochu jiného zájmu, než by někoho mohlo napadnout. Čekal, až Mai klub opustí a to se stalo asi o hodinu později.

Nechal ji vyjít ven a dal jí pár vteřin náskok. Potom se vytratil za ní. Uviděl ji na stejné křižovatce, jako včera. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát se rozhodl jít za ní. Zamířil na cestu, po které Mai kráčela a rychlými kroky ji dohonil. Chytil ji za rameno a otočil k sobě.
„Co chceš?" štěkla Mai podrážděně.

„Chci s tebou mluvit," řekl Akira pevně. Možná byl samotář, ale rozhodně neměl problém mluvit s lidmi. Ne vždy je samota známkou stydlivosti.

„O čem?" nadzvedla Mai obočí. Že bych se mu líbila? uvažovala Mai a do tváří se jí lehce nahrnula krev.

„O včerejšku," oznámil chlapec.

„Co o něm?" vykoktala trochu zaskočená Mai, „vždyť se včera nestalo nic, o čem by se dalo mluvit..."

„Nehraj to na mě," uzemnil ji Akira, „viděl jsem, jak ti jakýsi kluk dal balíček s bílým práškem a tys mu za to dala docela velkou sumičku peněz."

„A co je ti do toho?" odsekla Mai.

„No, pokud to nebyly drogy, tak nic," odpověděl Akira suše.

„A co když byly?" optala se uštěpačně dívka.

„Tak máš problém?" nadhodil hoch.

„To si nemyslím," odfrkla si Mai, „nemáš totiž žádný důkaz. Je to jenom tvoje slovo proti mému a tobě nikdo věřit nebude, můj otec je starosta tohoto městečka."

„Tak aspoň laskavě přestaň mluvit tak, jako bys opravdu byla vinná," doporučil jí Akira, otočil se na podpatku a zamířil pryč.

„Toho budeš litovat!" zakřičela za ním Mai. „Udělám ti ze života peklo!"

Ale Akira ji už nevnímal. Udělal, co bylo v jeho silách. Chtěl jí pomoct, ale jsou lidé, kteří si pomoct nenechají. Nechal ji tedy být a uvažoval, kam by mohl zajít.

Chvíli jen tak bloumal ulicemi, ale když zvedl hlavu, stanul před knihovnou. Á, to se zrovna hodí. Když už jsem tu, tak se aspoň můžu pokusit vypátrat něco o té legendě. Vstoupil dovnitř a poté, co si vyřídil průkazku, konečně, ještě se k tomu totiž nedostal, zamířil do části, kde byly historické knihy a kroniky. Po chvíli se dostal až do části, kde byly hodně staré věci. Věci z doby před tisíci lety.

Ale staré není to správné slovo. Ony byly totiž nové. Ale to bylo proto, že to byly repliky. Neboť staré zápisky se už dávno rozpadly. Akira vyndal ten, který byl nejstarší a odnesl ho ke stolu, aby si ho mohl přečíst. Byla to kronika z doby před asi sedmi tisíci lety. Psalo se tam o vzestupu lidstva poté, co byl pán démonů poražen a uvězněn.

Akira se začetl a pomalu začal strácet pojem o čase. Psalo se tam o tom, jak po pádu pána démonů lidé postupně získali nadvládu a démoni se stali tím, čím dříve byli lidé - lovnou zvěří. Postupně byli hubeni, až jich zůstalo tak málo, že se museli skrývat. A když se Akira dostal na konec kroniky, byla tam poznámka autora o tom, že tohle všechno je jen legenda a není žádný důkaz o tom, že se to opravdu stalo. Ovšem, na druhou stranu, autor také říkla, že není žádný důkaz o tom, že se to nestalo, takže zdali se to stalo, nebo ne, si musí každý čtenář rozhodnout sám. Akira Kroniku zavřel a vrátil ji na místo. Pak přešel do části, kde byla fantasy literatura, a začal projíždět autory, až narazil na svého oblíbeného. Přelétl názvy knih, co tam od něj byly, a našel dvě, které ještě nečetl. Vzal je a přešel k přepážce, aby si je pujčil.

Potom vyšel ven a zamířil do blízkého bistra, protože už bylo poledne a on měl hlad. Vešel dovnitř a koupil si něco menšího, co šlo vzít do ruky a opět vyšel ven. Potom zamířil domů s tím, že se bude učit, protože na pondělí byl ohlášený test z biologie. Mělo to být na rozmnožovací soustavu a hormony a ty hormony, to bylo něco, co Akira ještě moc neuměl. A vzhledem k tomu, že neměl v plánu se v neděli moc učit, tak se to chtěl aspoň částečně naučit už teď.

Přišel domů a skopl boty. Potom zamířil do svého pokoje a vytáhl tu vždy nenáviděnou biologii. Otevřel sešit na příslušné stránce a začetl se do poznámek o slinivce břišní, neboli pankreasu.

S učením Akira skončil až někdy o půl osmé večer. Skončit ho donutil hlad. Zavřel tedy učebnice, naskládal je na polici a sešel dolů do kuchyně, aby si udělal nějákou večeři. Našel nůž, ukrojil si dva šajsty chleba a namazal si je silnou vrstvou malinové marmelády, kterou vyndal z ledničky. Naskládal si to na talířek a odnesl k sobě do pokoje. Během toho, co večeřel, si četl jednu z knih, co si půjčil v knihovně.

O několik minut později zazvonil Akirovi mobil. Odložil knihu a přešel k posteli, kam ho pohodil. Podíval se kdo volá. Byla to Mai. V pátek ho totiž donutila, aby si její číslo a čísla ostatních, kteří také byli v Nekropoli, uložil do mobilu a aby jim dal svoje.

„Ano?" přijal Akira hovor.

„Přijď do parku na okarji města."

„Proč?" zeptal se Akira.

„Protože ti chci něco důležitého říct. Ohledně toho balíčku," odpověděla Mai.

„No, já nevím..." uvažoval Akira.

„Prosím, jeto důležité," snažila se ho Mai přemluvit.

„No, tak dobře," souhlasil nakonec Akira, i když se mu to vůbec nezdálo.
Popadl tedy bundu, mobil, peněženku a klíče a vydal se na místo setkání.

>>>*♥♥♥*<<<

Ruka se natáhla a zatlačila na kamenou desku. Ta se se skřípotem odsunula a on se posadil.

„Konečně volný!" pronesl hlasem, který ač dlouho nepoužívaný, zněl jako samet.
Vylezl ven a rozhlédl se kolem sebe. Spatřil východ a zamířil k němu. Černý plášť se za ním vlnil. Byly tam schody a on po nich vystoupal nahoru a vstoupil do večerního chladu. Zalévalo ho světlo měsíce a odráželo se v jeho stříbrných očích.

Byl v zahradě, kde stálo honosné sídlo. Vykročil po pěšince až k hlavní bráně a pak ven na cestu. Vydal se po ní a jeho kroky tlumily kožené vysoké boty.

>>>*♥♥♥*<<<

Mai už na Akiru čekala. Stála sama pod jednou z mála lamp, které v tomto parčíku byly. Akira k ní došel a ona se na něj usmála. Ovšem nebyl to přívětivý úsměv. Ba naopak. Byl slizský a znamenal nebezpečí.

„Chcípni!" zařvala Mai a ustoupila do pozadí.

Na jením místě ovšem stanula celá banda hromotluků. Mnozí měli baseblky, klacky, kameny a jedne dokonce nůž. A dohromady jich bylo minimálně patnáct. Pro Akiru situace rozhodně nevypadala dobře.

„Ale..." vykoktal Akira. Víc už ovšem říct nestačil. Parta se na něj vrhla. Prvních několik úderů byl schopen vykrýt a dokonce pár z nich i oplatit, byť jen pěstně, ale pak jich prostě bylo už moc. Obstoupili jej ze všech stran a začali do něj bušit. Jediné, co mohl Akira dělat, bylo chránit si hlavu. A snažit se vyhnout tomu noži. Ale ani to se nepovedlo vždy. Přece jenom, i nůž si svůj cíl párkrát našel. Naštěstí to byly spíše sečné rány, než bodné. A nešly ani moc do hloubky. Přesto bolely jak čert.

>>>*♥♥♥*<<<

Měl úžasnou náladu. Konečně byl volný. Ani vlastěn nevěděl, proč ho tam zapečetili... Navíc tomu člověku nikdy nic udělat nechtěl. Jen se ho chtěl na pár věcí zeptat. Nikdy neměl v plánu takhle ubližovat...

A pak to uviděl. Bandu výrostků, jak někoho bijou. Cítil dokonce krev a věřil, že rozhodně nepatří útočníkům. To ho docela rozčílilo. Teď mohl být rád, že ho pohřbyli i s jeho katanou. Ale rozhodl se, že tu použije až jako poslední možnost.

Přistoupil k útočníkům a nejbližšímu prostě jednu vrazil. Milostpán se poroučel k zemi jako pytel brambor. A takhle to pokračovalo dál, dokud nezbyli dva. Ti se dali na útěk. A on je nechal. Chtěl se sklonit k mladíkovi, který krvácel z několika sečných ran a byl vůbec celkově v dost špatném stavu, když před ním stanula na cestě dívka. Cítil z ní zlou auru, ale nedokázal určit, proč to tak je.

„Kdo jsi?" zeptal se jí.

„Mai a kdo jsi ty?"

„Ten, co spal po velice dlouhou dobu."

„Aha, takže pečeť praskla. Dobrá, asi tě bude někdo muset uvěznit znova." odfrkla si Mai. Potom se otočila a odběhla do tmy.

„To se ti nepovede, znovu se uvěznit nenechám. Byla tam na mě moc velká nuda," zamumlal si Kait.

Konečně se sklonil k chlapci. Kupodivu byl stále při vědomí.

„Kde bydlíš?" zeptal se ho.

„Jestli jsi ten, kdo myslím, že jsi, tak zhruba tam, odkud jsi přišel," zašeptal chlapec a potom opravdu ztratil vědomí.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait kráčel po cestě společně s chlapcem v náručí. Pochopil, že hoch poznal, kdo je. A tak už pak bylo snadné vydedukovat, že to sídlo, v jehož zahradě se ocitl, když prolomil pečeť, bude chlapcův domov. Otevřel bránu a přešel k domovním dveřím. Byly zamčené, tak chlapci prošacoval kapsy. Našel klíče a odemkl si. Vstoupil s chlapcem dovnitř a dveře, i když s obtížemi, zase zavřel. V domě sice byla tma, ale když jste démon, tak vám to moc nevadí. Rozhlídl se okolo a začal procházet domem. Dostal se do obyváku, kam na pohovku svůj náklad složil. Potom se šel podívat po vypínači a rožnul. Že to byla moderní technologie? Sakra, možná byl zavřený a zapečetěný, ale to neznamenalo, že by nevěděl, co se na světě děje... Naopak, věděl to a docela dobře. A moderní technologie mu kupodivu nedělala nejmenší problém.

Vrátil k pohovce a nad mladíkem se sklonil. Odhrnul mu vlasy z obličeje a prohlédl si ho. Byl by docela hezký, ale teď jeho obličej a tělo hyzdily podlitiny a krvavé rány. Démon natáhl ruku nad nejhorší z nich  azamumlal pár slov. Z ruky se rozlilo měkké zelené světlo a rána se pomalu začala uzavírat. Potom přesunul ruku nad další ránu a postupně takhle vyléčil všechny. Trvalo to docela dlouho a bylo to vyčerpávající, jak by taky ne, když byl 7777 let zavřenej v hrobce, ale nakonec byl chlapec zase vpořádku.

Démon se usmál a posadil se na zem. Zády se opřel o pohovku. Netrvalo dlouho a usnul.

Uplynuly asi tři hodiny a Kait uslyšel vrznout domovní dveře. Vlastně to bylo to, co ho probudilo. Sáhl po kataně, kterou si předtím položil na zem vedle sebe a vstal. Letmým pohledem se přesvědčil, že mladík pořád spí a potom teprve vyšel z pokoje. A tam ho něco praštilo do hlavy.

To něco byla kabelka, která patřila Isobel, která se zrovna vrátila z práce. Zhavaroval jim systém a oni milí úředníci nebyli schopni řešit nepředvídané situace aniž by jim u toho stála za zadkem a hrozila vyhazovem. Teď se vrátila domů a měla špatnou náladu. A když viděla, že z obývacího pokoje vyšel někdo cizí, dvakrát se nerozmýšlela a prostě mu jednu ubalila. Právě tou nešťastnou kabelkou.

„Kdo si a co tady děláš?!" štěkla na ubohého démona.

„Dobrá otázka, ale než ti na ni odpovím, chci abys mi slíbila, že tu kabelku už na mě nepoužiješ. Ani nic podobně nebezpečného!" zasyčel Kait a třel si bouli na hlavě.

„Pokusím se krotit, ale vše záleží na tom, co mi odpovíš."

„Jsem démon a myslím, že jsem vytáhl z maléru někoho, kdo tady bydlí," odpověděl konečně Kait na otázky.

„Někoho, kdo tady bydlí?" zeptala se Isobel zvědavě.

„No, vzhledem k tomu, že jediný, co mi stihl říct, než upadl do bezvědomí, bylo bydliště, a vzhledem k tomu, že teď spí, tak toho prostě víc nevím," odsekl démon. „Ostatně, se běžte klidně podívat, kdo to je, leží tamhle v pokoji na pohovce."

Isobel kolem něj bez jediného dalšího slova prošla a stanula v obývacím pokoji. Zdrak jí padl na vlastního syna.

"Co to má znamenat?" otočila se Isobel na démona.

"To má znamenat, že jsem tu partičku klidně mohl nechat, aby ho utloukli k smrti," zasyčel Kait nebezpečně tichým hlasem. "Ale prosté "děkuji" by mi stačilo."

"Můžete být ticho?" ozval se tichý hlas z pohovky.

"Zlato!" Isobel se vrhla k pohovce. "Kdo ti co udělal? Byl to tady ten? Tomu už jsem dala za vyučenou!" Isobel tak trochu hysterčila.

"Ne, on to nebyl," řekl Akira a posadil se. "Dokonce si troufám tvrdit, že je to díky němu, že jsem úplně v pořádku."

"A kdo ti to teda udělal?" dorážela Isobel dál.

"Já vlastně ani nevím," zalhal chlapec.

"Tys jim neviděl do obličeje?" ptala se Isobel dál.

"Ne, neviděl. Měli masky," řekl Akira a vrhl varovný pohled na démona.

"No, tak se nedá nic dělat, ale slib mi, že do budoucna budeš opatrnější," povzdechla si Isobel. "A ty," obrátila se k démonovi. "Co tady ještě děláš?"

"No, právě jsem se vás chystal požádat o azyl," ušklíbl se Kait.

"Tak azyl?" zasyčela Akirova matka.

"No, přesně tak, azyl. Troufám si tvrdit, že totiž nemám kam jinam bych šel."

"Mami, prosím, zachránil mě," přimlouval se Akira. I když k tomu měl úplně jiný důvod, proč chtěl, aby démon zůstal.

"Tak dobře, nedáváte mi na výběr," povzdechla si Isobel. "Ale," ukázala na démona. "Ne, že se tu budeš jenom tak poflakovat. Pokud tady chceš žít, tak taky budeš něco dělat, jasné?!"

"Naprosto," usmál se démon.

Akira se zvedl z pohovky. "Tak pojď," pokynul démonovi, aby ho následoval a vydal se nahoru. "Dobrou noc," zavolal ještě na Isobel.

Společně se ti dva dohrabali až do Akirova pokoje a Akira za nimi zavřel dveře.

"Tak," otočil se chlapec na démona, "a teď chci vědět, co se tady děje! Podle té knihy máš být krvelačná bestie!"

"Omyl, jsou démoni a démoni a jen málo lidí ví, jaký je mezi nimi rozdíl. Jedni s lidmi žijí v symbióze a mnohdy je za lidi budeš považovat, druzí ale jsou přesně ty krvelačné bestie. Každá půlka démonů má svého krále, paradox je ale v tom, že když se král krvelačných démonů dozvěděl, že lidé přišli na to, jak nás zničit, že jsou ochotní se nám postavit, tak mi slíbil svou věrnost. Tehdy mi nedošlo, že to bylo proto, abych byl považovaný za jediného vládce démonů a tudíž uvězněn na jeho místě."

"Takže je tu ještě jeden?" zeptal se Akira.

"Ano, je. Jen nikdo teď neví, kde se nachází. Během tisíciletí, co jsem byl uvězněn v té kryptě, jsem se doslechl, že se i krvelační démoni naučili, jak se vmíchat mezi lidi a nebýt odhaleni. A jak šla evoluce dopředu, na démony se začalo věřit čím dál méně. A dnes už na ně věří jen hrstka lidí."

"Co je zač ten druhý?" chtěl vědět Akira.

"Na první pohled ho nepoznáš, dokáže měnit podobu, takže pokaždé vypadá jinak. Dokonce se ani neví, jakého je pohlaví, jestli je to muž, nebo žena. Dá se poznat jenom podle silné démonické aury. Problém je v tom, že není moc těch, co tuhle auru dokáží zachytit."

"A ty to umíš?" vyzvídal Akira.

"Kdysi jsem to uměl a až budu opět v plné síle, tato schopnost by se mi měla vrátit, ale nemůžu to zaručit. Byl jsem tam uvězněný strašně dlouho. Potíž je v tom, že ten dědek du pečeť tehdy udělal tak dobře, že opravdu bylo možné ji prolomit až za 7777 let. A ani o vteřinu dřív."

"A až se ti ta schopnost vrátí, dokážeš ho najít?" dál se vyptával Akira.

"Dokážu, ale nejsem si jistý, jestli budu mít dost síly na to, abych ho porazil," povzdechl si Kait. "Ale takové střetnutí je ještě hodně daleko. A je pozdě, měli bychom jít spát. Oba," zdůraznil démon poslední slovo. "Je tu nějaký volný pokoj, který si budu moct zabrat?" zeptal se ještě.

"No, což o to, volných pokojů je tu dost, ale jen dva z nich jsou uzpůsobené k tomu, aby se v nich dalo spát," řekl Akira a v hlavě se mu odvíjel ďábelský plán.

"Tak se vejdu k tobě do tvojí postele," prohlásil prostě démon.

Akira jen vykulil oči a zmohl se na pouhé přikývnutí. Vypadalo to, jako by Kait věděl, co si myslí, protože právě tohohle chtěl Akira docílit. A jak to tak vypadalo, tak se mu to asi povedlo.

Ozvalo se zaklepání na dveře a pak dovnitř vstoupila Isobel.

"Rozestlala jsem ti pohovku v obýváku a zítra ti zařídím jeden z nevyužívaných pokojů," oznámila Isobel.

Vzápětí nato Isobel odešla a vůbec ji nezajímalo, jestli Kait vzal na vědomí, co říkala, nebo ne.

"Tak to vypadá, že mám kde spát," konstatoval Kait. I když se mu to vůbec nelíbilo. Nikdy nevíte, co se může stát. Pak se podíval na Akiru a když viděl, že ani on z toho není zrovna nadšený, dostal nápad. Navíc s tím chlapcem chtěl tak jako tak zůstat.

"Nebo chceš, abych zůstal tady?" zeptal se ho Kait.

Akira překvapeně zvedl hlavu. "Ty bys...?" nedokončil větu.

"Jo, nelíbí se mi, že bys měl zůstat sám. Ne, když znáš pravdu a rozhodně ne v noci. V noci jsou démoni nejsilnější. Nejslabší jsou v poledne, když..." nedokončil větu, protože do něj něco narazilo a dvě ruce se mu obtočily kolem těla. Usmál se pro sebe a chlapce k sobě jednou rukou přitisknul ještě víc. Začínám měknout, pomyslel si.

Za další půlhodinku, kdy se oba vystřídali v koupelně a kdy Akira Kaitovi našel něco na spaní, bylo slyšet už jen pravidelné oddechování, jak oba spali hlubokým spánkem.

>>>*♥♥♥*<<<

Pozdě v noci, nebo brzy ráno, záleží na úhlu pohledu, se ulicí pohybovala tichá postava zahalená celá v černém. No, celá... Spíše byla právě zahalena až moc málo. Byla to dívka, asi dvacetiletá, měla bledou pleť a černé šaty ji zakrývaly opravdu sporadicky. V mírném větříku jí povlávalo několik pramenů vlasů, které se uvolnily ze složitého účesu a teď nebylo možné je zkrotit.

Dívka zahnula do uličky a prošla jí, až se dostala do temného tunýlku, nad kterým vedla cesta pro pěší, odkud byl krásný výhled do krajiny. Bylo to její typické místo. A kdo měl zájem a peníze, vždycky si ji tu dokázal najít. Zašla hlouběji do tunelu a otočila se, aby viděla směrem do uličky, odkud přišla, přeci jen, nechtěla přijít o potenciální zákazníky.

Čekala... Až najednou.

Nočním městečkem se rozlehl výkřik, který hned v příští vteřině utichl. Ale všichni spali a výkřik utichl tak náhle, jako vznikl, takže jej nikdo nezaregistroval.

Následující den byl jeden pán probuzen štěkáním svého pejska. Pejsek chtěl vyvenčit a tak byl pán donucen vstát, obléknout se a vzít svého čtyřnohého miláčka na procházku. Nejprve si to pán chtěl odbýt rychle, ale nakonec se procházka protáhla na několik hodin. Byli až za vesničkou a pak se vraceli. Pán uviděl tunel a řekl si, že to bude dobrá zkratka, protože bydlel kousek od toho tunelu.

Vykročil tedy tím směrem a za chvilku ho pohltil tunýlek. Byli z něj skoro venku, když začal pejsek strašně štěkat a nechtěl se hnout z místa. Pán se ho snažil táhnout na vodítku dál, ale marně. Vytáhl tedy z kapsy zapalovač, aby se podíval, proč pes tak štěká, protože v tunýlku nebylo skoro vidět. Škrtl zapalovačem a to, co spatřil, ho vyděsilo tak, že začal křičet. Lidé v okolních domech to samozřejmě slyšeli a tak se šli podívat, co se děje.

Našli tam dědečka, jak strnule a bez života zírá na rozsápanou mrtvolu dívky. Pán z toho pohledu dostal nakonec infarkt a také tam našli psa, který vrčel na každého, kdo se k jeho páníčkovi přiblížil. A jelikož bylo ještě hodně brzo, tak se tato událost stihla dostat do dnešního vydání novin.

>>>*♥♥♥*<<<

Daleko od místa činu se právě Akira a Kait střídali v koupelně. Isobel, která samozřejmě vstala dřív, než ti sedmispáči, právě dělala snídani. To, že Kait nespal na pohovce dávno zjistila a rozhodla se to neřešit. Je to jeho věc, kde spí, ne její.

Připravila tedy snídani pro tři a pak došla pro noviny, které jim pošťák každé ráno dovážel k bráně. Vrátila se do kuchyně, sedla si na židli a rozevřela noviny. Tam na ni zíral titulek: "Mladá dívka zavražděna - vrah neznámý!"

Když se dolů dostali i dva mužští obyvatelé domu, Isobel jim o tom pověděla. Oba se okamžitě vrhli na noviny a  potom se po sobě zamračeně podívali. Co se to sakra děje?!

Kait a Akira zhltli snídani a společně s konfiskovanýma novinama se opět uchýlili do Akirova pokoje. Tam se usadili do křesílek a sklonili se nad novinama, které démon položil na stolek.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se Kait

"Nevím, ale něco se mi na tom nezdá," připustil Akira.

"Ano, něco na tom nehraje," souhlasil Kait. "Docela rád bych si prohlédl místo činu..." dodal zamyšleně.

"Myslíš, že to k něčemu bude?" pohlédl Akira démonovi do očí.

"Nevím, ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme, co myslíš?" mrkl na chlapce.

"Ano, to máš asi pravdu," zvedl se Akira z křesla. "Tak jdem, ne?"

Kait se také zvedl a následoval Akiru dolů ze schodů. Akira na sebe hodil budnu a démon svůj plášť a společně vyšli ven z domu a po cestičce k bráně a za ni. Pokračovali dál po cestě, až došli do městečka. A jeho uličkami až k tunelu, kde došlo k vraždě.

Akira chtěl vstoupit dovnitř, ale zarazila ho ruka na rameni.

"Půjdu sám," řekl Kait. "Nevím, co tam všechno najdu a i kdyby to pro tebe nebylo nebezpečný, tak je možný, že to bude dost nechutný."

"Dobře, počkám tady," souhlasil Akira ochotně. Stejně se mu do temného ústí tunelu vůbec nechtělo.

Kait tedy vešel do tunelu sám. Díky tomu, že byl démon, viděl i v šeru dokonale. Netrvalo dlouho a narazil na krvavou skvrnu. Doprovázela ji také démonická aura. Aura opravdu silného démona. Doufám, že nejde o samotného druhého vládce, uvažoval Kait. Poklekl a sklonil se nad krvavou skvrnou. Přejel po ní prstem, ale byla už téměř zaschlá. Zavřel oči a začal se soustředit na auru, co byla všude v tunelu.

Po nějáké chvíli si byl jistý tím nejhorším - Opravdu se jednalo o druhého vládce... A to určitě nebylo dobré, z jeho aury byla cítit nehorázná síla, ale on sám ještě své plné síly nedosáhl. A než jí vůbec dosáhne, bude to ještě pár dní trvat a to by se mohlo stát osudným.
Zvedl se a vyšel z tunelu ven, zpět k Akirovi. Uvažoval, jestli mu říct o tom, co zjistil, nebo si to nechat pro sebe, aby ho zbytečně neplašil. Nakonec se ale rozhodl, že nebude lhát.

"Co jsi zjistil?" zeptal se ho Akira.

"Několik zásadních věcí, které se mi vůbec nelíbí," odpověděl Kait. "Ale nerad bych o tom mluvil tady. Nikdy nevíš, kdo poslouchá."

"Kde teda?"

"Je tu nějáké místo, kde by si člověk mohl nerušeně promluvit, aniž by někdo poslouchal?" zeptal se Kait, věříce Akirově úsudku.

"No, je tu antikvariát... A nikdo tam nechodí. Majitel zůstává většinou v přední části, ale je tam ještě zadní část a tam nebývá nikdo," napadlo Akiru.

"To by šlo," usmál se Kait. "Tak veď."

A tak oba vykročili s Akirou v čele ulicemi. Akira to vzal nejkratší cestou, protože už se těšil, až se dozví, co démon zjistil. A tak jim cesta zabrala jenom asi deset minut. Ale i ty připadaly Akirovi jako věčnost. Ale najednou se před nimi tyčil nápis "antikvariát" a oba vešli dovnitř, což bylo doprovázeno zacinkáním zvnonečku, co vysel nade dveřmi. Akira pozdravil starého majitele, který seděl za kasou a četl si noviny a pak společně i s démonem zamířil do zadní části a dolů, kde byly ty nejstarší knihy a zároveň největší klid.
Byl tam také stůl, na kterém si zákazníci knihu mohli prohlédnout, než se rozhodnou, jestli ji koupí. A stůl obklopovalo několik židlí. Akira se posadil a démon udělal to stejný po jeho pravici.

"Tak co, co jsi zjistil?" chtěl už konečně vědět Akira.

"To nejhorší, co se zjistit dalo..." povzdechl si Kait a po nadechnutí pokračoval: "Ta neznámá byla rozsápána "tím druhým" a vypadá to, že milej zlatej je v plné síle. Démonická aura, co tam byla, byla strašně silná, nevím o nikom jiným, kdo by tak silnou auru měl..."

"Myslel jsem, že jsi schopnsot vycítit démonní aury dočasně ztratil...?" nadhodil Akira.

"Ne tak docela. Dokážu vycítit, když je v nějákém místě démonická aura, ale když mám určitě, kdo je člověk a kdo ne, tak to nepoznám. Ale časem by se mi měla vrátit i tahle schopnost. Otázkou je, jestli to bude včas na to, abychom ho zastavili, nebo jestli z nás dřív nebude fašírka..."

"Tak to je zlý..." poznamenal suše Akira. "Je vůbec něco, co můžeme udělat?"

"Mít se napozoru," odpověděl Kait. "Nic jinýho se nedá dělat, dokud nebudu schopný rozpoznat, kdo je démon a kdo ne."

"A jak dlouho myslíš, že to bude trvat?"

"Nevím..." povzdechl si Kait.

"A zjistil jsi ještě něco?" chtěl ještě vědět Akira.

"Ne, už nic..." zavrtěl démon hlavou. "Akorát, možná..." odmlčel se na chvilku.
"Ano?" pobídl ho Akira.

"No, myslím, že možná ještě neví, že jsem opět vzhůru a kráčím po povrchu zemském."

"Nespolíhej na to. Byl jsem sice skoro v bezvědomí, ale zdálo se mi, že Mai ví, kdo jsi..." poznamenal Akira.

"Mai? Ta holka, co na tebe poštvala tu bandu rváčů?" ujišťoval se Kait, že ví, o kom je řeč.

"Ano, ta," přitakal Akira.

"Proč myslíš, že to ví?" zeptal se Kait.

"Protože jsem ji slyšel říkat něco o prasklé pečeti... A něják mě nenapadá, jakou jinou pečeť by mohla myslet..." vysvětlil svoji domněnku Kaitovi.

"No, smysl by to dávalo..." připustil po chvíli přemýšlení Kait. "I když mi není jasný, jak by něco takovýho mohla vědět..."

"Já bych jistou teorii měl, ale asi je až moc šílená na to, aby to byla pravda..." hlesl Akira.

"Tak povídej. Myslím, že v tuhle chvíli už není nic přehnaně švihlý..."

"No, vysvětlením by mohlo být, že právě ona je ten druhý..." nadhodil chlapec.

"No, byť je to hodně přitažený za vlasy, tak by to ale mohla být pravda..." připustil po chvíli přemýšlení Kait. "Něco mi na tom ale pořád nesedí... Myslím, že za tím bude ještě něco víc. Počkáme, budeme opatrní a budeme zatím pozorovat."

"Asi máš pravdu," připustil Akira.

"Půjdeme?" zeptal se Kait.

Akira jen přikývl a tak se oba zvedli a vyšli do přední části. Rozloučili se s majitelem antikvariátu a vyšli na ulici. Pomalým krokem zamířili domů a Akira se mračil. Něco mu pořád nešlo na mozek a on se snažil si to v hlavě sformulovat do jasné a přesné otázky, aby se Kaita mohl zeptat a dostal jasnou odpověď.

"Co se děje?" zeptal se Kait, když si všiml, jak se chlapec mračí.

"Já, nevím jak to říct..." začal chlapec, ale pak se odhodlal. Prostě bylo na čase tuhle otázku položit. "Cítím z Mai takovou divnou auru... A nevím, co to je."

"Divnou auru?" zeptal se se zájmem Kait a v hlavě se mu začala rodit šílená teorie. Zatím si ji ale nechal pro sebe a naslouchal chlapcovu vysvětlení.

"Ano, auru. Většinou je do fialovo-černa. Ale občas se v ní objevují i jiné barvy... Například bílá, červená a občas stříbrná..." vysvětloval Akira. "A aby toho nebylo málo, z tebe ji cítím taky. V tvém případě je černo-fialová s velkou dávkou stříbrné."

Teď už si byl Kait svou teorií téměř jistý. Než ji ale vyslovil, zeptal se Akiry na další otázku: "A cítiš tu auru ještě z někoho dalšího?"

"Z naší profesorky dějepisu, lehce z majitele antikvariátu a taky jsem ji silně cítil v Nekropoli, ale bylo tam tolik lidí, že šlo špatně určit, komu patřila akomu ne..." odpověděl Akira. "A kam těma otázkama vůbec míříš?" Chlapec se zamračil a úkosem pohlédl na démona.

"To, co vidíš, je aura démonů," prohlásil Kait. "A svojí teorií mířím tam, že bys možná mohl být Demigod a to by mohlo hodně znamenat. Ovšem je tu riziko, že se to už dozvěděla i druhá strana. Patrně se brzo ocitneš ve vážném nebezpečí. A bude dobře, když na ně budeš připravený. Pokud jsi démon, budeš mít i jiné zvláštní schopnosti." Kait se odmlčel. "A já se postarám, abys je dokázal ovládat," dodal po chvíli.

>>>*♥♥♥*<<<

Mai scházela po schodech do sklepa. Na posledním schodě se zastavila a zmáčkla jistý kámen ve zdi. Ozvalo se zadunění a vzápětí se otevřely tajné dveře, které vedly do místnosti vedle sklepa. Vstoupila dovnitř a praštila do páky, kterou dveře zase zavřela. Měla docela špatnou náladu a vybíjela si ji na všem, co jí přišlo po druku. Přešla až do zadní části, kde bylo honosné lůžko a na něm se rozvaloval kluk se zrzavými vlasy, ne o moc starší, než byla ona.

„Myslela jsem, že jsem ti říkala, abys zatím nechodil ven!" štěkla podrážděně.

„Ale když já se tak nudím..." vzdychl si dotyčný. „A jak pokračují přípravy?" zeptal se.

„Pracuje se na tom, ale je toho hodně a navíc, jak jsem řekla, Kait se probudil."

„No a? To si s ním neumíš poradit? Pečeť ho oslabila na nejvyšší možnou míru. Měl by být dost slabý i pro tebe," zavrčel zrzek a natáhl se pro sklenku whisky s ledem, která stála na stolku vedle postele a celou ji naráz vypil.

„To není celý. Je s ním ještě další," přiznala Mai.

„Jsi neschopná!" štěkl zrzek a třískl skleničkou o zem, až se rozprskla na milion střepů.

„Omlouvám se, ale jeho aura..." koktala Mai.

„Co je s ní?" zavrčel démon. „A přestaň se pořád vymlouvat. Jsi naprosto neschopná, asi si najdu někoho jiného..."

„Je čistě stříbrná..."

„Nemožný!" prohlásil zrzek nekompromisně a otočil se k Mai zády. Dával jí tím jasně najevo, že má odejít.

Mai tam ještě pár vteřin postála, ale pochopila, že další naléhání by nemělo smysl. A že by akorát mohlo vést k její vlastní zkáze. Otočila se tedy na patě a opustila tajnou místnost.

Vydupala schody ze sklepa a potom ještě do patra. Zapadla do svého pokoje a nezapoměla za sebou pořádně třísknout dveřma.

„SAKRA TICHO BUĎ!" zařval z pracovny její otec. Sice už byl na výstupy své dcery zvyklý, ale vždycky se lekl, když takhle praštila dveřma, takže na ni vždycky zaječel. Ale spíš než zlostné pokárání to už byl takový jejich rituál.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait a Akira došli domů, kde na ně čekal lísteček od Isobel. Psala,  že opět musela do práce a že oběd mají v troubě. A nakonci lístečku byla drobným písmem připsaná poznámka, že na ledničce je připíchnutý seznam úkolů, které mají udělat. Pokud možno dovečera.

Akira se na ledničku podíval a tam visela hustě popsaná A4. Sundal ji a položil na stůl. Spolu s Kaitem se nad ni pak sklonili a četli. Byly tam pokyny jako například vyluxovat celý barák, dát prádlo do pračky, umýt chodbu, uklidit ve sklepě, kam už hodně dlouho nevkročila lidská noha. Ba ani ta démonická. A seznam pokračoval ještě mnoha dalšími úkony, úkoly a pracemi. A jedna byla horší, než ta druhá.

„Tak čím začnem?" zeptal se Kait.

„To je jedno," zabručel Akira.

„Docela se mi zamlouvá sklep. Možná tam najdeme něco zajímavého," nadhodil Kait.

Akira se zamyslel a pak přikývl. „Je to jediný úkol, který mi přijde zajímavý, takže s ním beztak klidně můžeme začít."

Oba hoši tedy přešli ke dveřím do sklepa a Kait zkusil kliku. Samozřejmě bylo zamčeno.

„A klíč je kde? Nevíš?" podíval se démon tázavě na Akiru.

„Ne, to fakt nevím..." zabručel Akira.

„Tak to vypadá, že buď tam nepůjdem, nebo budeme muset ty dveře vyrazit," vzdychl si Kait. „A přitom to vypadalo na docela dobrý dobrodružství..."

„A nebo tu chvilku počkáš, já si pro něco skočím a otevřu to," nadhodil Akira.

„Co?"

„To se dozvíš," mrkl chlapec a odpelášil do svého pokoje. Tam přešel k polici s knihami a vytáhl jednu, co se jako kniha jenom tvářila, ale ve skutečnosti to byla tajná schránka, kteoru mu kdysi udělal dědeček. A taky vyrobil to, co bylo uvnitř. Akira ji otevřel a vyjmul paklíč ze stříbrné ocele. Ne nadarmo byl jeho děda nejlepším kovářem široko daleko. Sice uměleckým, ale když na to přišlo, uměl vyrobit i takové šikovné věcičky, jako byla ta, co teď držel Akira v ruce.

Rychle vrátil schránku zpět na místo a seběhl zpět za Kaitem. Sehnul se u klíčové dírky ve dveřích do sklepa a zasunul do ní paklíč, který si přinesl. Chvilku se potýkal se zámkem, ale nakonec to cvaklo a dveře se otevřely. Za nimi byla tma jako v pytli, ale od čeho byli oba minimálně polodémoni, že... Pro ně tam bylo jenom šero.

„Tak jdem?" nadhodil Kait.

„Jasně," souhlasil Akira a jako první se vydal tam dolů. Kait byl v těsném závěsu za ním.

Sestupovali po schodech, z nichž některé nevypadaly zrovna pevně. Nicméně, zdárně se dostali až dolů. Tam je přivítaly regály plné různých svitků a taky kamenný stůl uprostřed místnosti, ze které se sklep skládal. Stůl obklopovaly kamenné lavice a na jedné z nich byla položena zrezivělá dýka.

„Wau..." byla první Akirova reakce, když to vše uviděl.

„Ano, wau je ten správný výraz. I když bych preferoval něco duchaplnějšího..." řekl zamyšleně Kait a přešel kolem Akiry až k dýce.

„Tak něco duchaplnějšího vymysli, ty chytrej," zavrčel Akira a přešel k regálům se svitky. Jeden opatrně vytáhl a odnesl ho ke stolu, kde se Kait skláněl nad dýkou.

„Zkus tu dýku zvednout," řekl Kait.

„Proč ji nezvedneš sám?" zeptal se Akira.

„Nejdřív to zkus a pak ti povím, proč."

Akira tedy natáhl ruku a sebral bez nejmenšího problému dýku.

„A co teď?" zeptal se Kaita.

„Teď se na ni podívej," vyzval ho démon.

Akira tak tedy učinil a jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že všechna rez je pryč a dýka je z čistého stříbra a je dokonale ostrá.

„Ta dýka je uzpůsobená k tomu, aby ji byl schopný používat jenom Demogod," vysvětlil Kait.

„A...?" nechápal Akira.

„Nechápeš? Tu dýku dokáže zvednout JENOM demigod, což znamená, že ani člověk, ale ani plnohodnotný démon, ji nezvedne, z čehož vyplívá, že moje teorie, která z tebe činí demigoda, je opravdu pravdivá."

„Aha," hlesnul Akira a stále upíral pohled na dýku

„A cos to dotáhl za svitek?" zeptal se Kiat a naklonil se přes chlapce, protože mu blokoval výhled.

Akira jenom vydechnul. Ne, že by mu byla tahle přespřílišná blízkost démona nepříjemná, ale zrovna pohodlné to taky nebylo. Měl co dělat, aby se prostě neotočil a Kaita nepolíbil. Byl si vědom, že by mu to mohlo vysloužit démonův hněv, ale pokušení bylo nebezpečně silné a Akira si nebyl jistý, jak dlouho ještě dokáže odolat.

„Mohl by ses na mě přesta lepit?" zeptal se Kaita.

„Ještě řekni, že ti to vadí..." brouknul mu démon do ouška a aby se neřeklo, tak ho do něj lehce kousnul.

Akira jenom sykl, jak všechny zábrany padly. Otočil se a sprostě démona políbil. Bral si démonovy rty drastickým způsobem a pokoušel se dobýt do jeho úst. Ovšem to už démon mezitím převzal vůdčí roli a polibek zněžnil, a když Akira, překvapený tím, že se Kait zapojil, pootevřel rty, samozřejmě toho využil a jazykem tam vklouzl. Nebyl to žádný boj o nadvládu, ale něžné ochutnávání toho druhého. Netrvalo dlouho a povedlo se mu zapojit do hry i ten Akirův jazyk. A kdyby jim nedošel kyslík, kdo ví, jak dlouho by se takhle ještě líbali.

Byl to právě Akira, kdo se první odtrhl. Ustrašeně se podíval na démona.

Kait se ale vesele usmíval.

„No to ti to trvalo, než ses rozhoupal..." ušklíbnul se. „Už jsem si myslel, že se na tebe snad budu muset vrhnout sám..."

Akyra jenom nechápavě otevřel pusu.

“Nekoukej tak na mě,” usmál se Kait a pusu mu ukazováčkem zavřel.

“Co…? Já to nechápu…” koktal Akyra.

“Co na tom nechápeš?” divil se démon. “Vždyť je to tak prostý… To, co tys považoval za jednostranné, je ve skutečnosti oboustranné. Tak něják jsem si na tebe brousil zuby už od chvíle, co jsem tě prvně uviděl. Ale první krok jsem nechal na tobě, protože jsem tě nechtěl poplašit. Ale už to bylo vážně k nevydržení…”

Akyra se na tohle jenom usmál a pak se znovu otočil ke svitku, co vytáhl z police. A to by nebyl démon, aby toho nevyužil. Nalehl na Akyru a jednou rukou o objal kolem pasu. Druhou se opřel o stůl, protože jeho váha byla přeci jenom na Akyru hodně. A bradou se chlapci opřel o rameno.

“Tak to rozbal, ať víme, na jaký poklad jsme narazili,” broukl Kait.

“Dyť jo…” zahučel Akyra a šikovnými prsty roztáhl svitek na stole.

Oba se nad svitkem ještě víc sklonili a začali číst, co na něm bylo napsáno. Byl to velice starý svitek psaný archaickým stylem písma. Akyra měl potíže mu rozumět. Ale Kaitovi ten svitek neznámý nebyl. Naopak. Kait tomuto svitku rozuměl až moc dobře.

“Co tam stojí? Skoro tomu nerozumím…” durdil se Akyra.

“Nejsem si jistý, jestli bys to měl vědět…” zamumlal Kait nepřítomně. Byl až moc zahloubaný do těch zašlých písmenek. Na svitku totiž bylo napsané dávné proroctví. No, ono to nebylo tak proroctví, jako dohady a odhady. Ale byly napsané působivě a někým, kdo věděl, co píše.

Kaitův pohled sklouzl dolů, kde obyčejně bývá pospis. V tomto místě byl papír opravdu zašlý. Pospis skoro nešel přečíst. Jediné, co byl démon sto rozluštit, bylo první písmeno. S.

Akyra se vymanil z Kaitova sevření a postavil se tak, aby démonovi viděl do očí. “Proč mi nechceš říct, co se tam píše?” zeptal se a propaloval démona pohledem.

“Nemyslím si, že by to přispělo k dobru věci,” zabručel Kait a snažil se Akyrovu pohledu vyhnout.

Ten mu to ale nedovolil. “Tohle ti jako důvod nezbaštím,” prohlásil odhodlaným hlasem. “Chci vědět, co se tam píše!”

Kait na něj pohlédl a když viděl v chlapcových očích hořed plamen odhodlání, rezignoval. “Dobře, povím ti to, ale pak neříkej, že jsem tě nevaloval,” vzdychl si a sklouzl pohledem zpět na svitek rozložený na stole.

“Píše se tu o tom, co se teprve má stát. Podle tohoto proroctví se má vrátit druhý pán démonů. Ten, o kterým jsem ti říkal, že nemá pevné tělo. A taky se tu píše, že má vyhladit lidstvo a všechny mé stoupence. Potom usedne na trůn, jako jediný vládce světa. A já budu jeho otrokem - na věčnost.”

Akyra hltal každé jeho slovo a když démon skončil, nebyl schopný jedinýho slova. Kait jenom protočil oči a přivynul chlapce k sobě. “Vidíš, proto jsem ti to nechtěl říkat,” zamumlal.

“Nemůžou všechny zabít,” vzlykal Akyra Kaitovi do košile. “To přece nejde…”

“Neplač,” pohladil Kait chlapce po vlasech. “Nic není pevně dáno a i když je tento svitek považován mnohými za proroctví, jediný, co to je, tak zbožné přání toho, kdo to napsal. I když bych se divil, že by to byl zrovna svatoušek, takže správnější by bylo říct pekelné přání.”

Akyra k němu zvedl obličej. “Opravdu?” zeptal se.

“Opravdu, potvrdil démon. “A teď se podíváme, co je v těch dalších. V tomhle je pseudoproroctví, ale v těch ostatních může být něco, co by nám opravdu mohlo pomoct, nemyslíš?”

“Máš pravdu,” osušil si Akyra oči.

“Výborně,” zabručel Kait.

Potom společně přešli k jednomu z regálů a začali prohledávat svitky. Některé byly psány v jazycích, kterým Akyra nerozuměl, tak je předával Kaitovi a ten mu zase dával k prozkoumání ty, kterým Akyra rozuměl. Ve většině nebylo nic, než zbytky dávných dějin, ale v některých byly vypsány různé schopnosti démonů. Od vrhání ohnivých koulí, až po chapadla temnoty.

Hoši procházeli systematicky všechny svitky, ale bylo tam čím méně těch užitečných, čím více tam bylo zbytků dějin. Přešli k poslednímu regálu a začali prohledávat svitky i tam. Ovšem ten byl plný pouze svitků, ve kterých byly popsané dějiny. Takže to pro hochy nebylo nic zajímavého. Až potom Akyra dostal nápad.

“Co kdybysme ty svitky s dějinama dali do antikvariátu?” nadhodil, když prozkoumali i ten poslední.

“To není špatný nápad,” souhlasil Kait. “Ale budeme muset zaurgovat tvoji matinku, aby je tam odvezla autem, protože na to, abysme se s tím tahali, je jich až moc.”

“OK, matinku, jak jí říkáš, zaurgujeme, ale teď bysme se měli vrhnout do těch dalších úkolů, nebo nás matinka přezazí,” řekl Akyra.

“Souhlasím, a kabelou opravdu znova dostat nechci,” kývl démon, vzpomínaje na své první setkání s Isobel. Kdo by to řekl, že to bylo teprve včera…

Chlapci začali vynášet svitky nahoru ze sklepa. Historické do předsíně ke zdi a ten zbytek do prázdného pokoje vedle toho Akyrova. Nebyl tam sice moc velký pořádek, ale prozatím to stačilo. Vynášení svitků jim zabralo skoro hodinu a půl.

“Do čeho se pustíme teď?” zeptal se Akyra.

“To nevím,” zamyslel se démon.

“Ale já vím,” prohlásil Akyra. “Půjdeme teď jeden pokoj za druhým a pěkně tam vygruntujeme. Víš, kde je vysavač?” zeptal se.

“Jo, tuším,” odpověděl Kait.

“Tak ho vezm a přiď do nejzasšího pokoje. Já tam donesu kýbl s vodou a hadr. Bude tam prašno,” odkvačil Akyra splnit to, co si zadal.

A Kait se mezitím vydal hledat vysavač. Našel ho hned a odnesl ho do pokoje, který mu označil Akyra. Bylo tam všude plno prachu a několik truhel, jejichž obsah byl všem doposud neznámý. Chvilku po Kaitovi přišel Akyra a táhl kýbl s vodou.

“Čím začnem?” zeptal se démon.

“Tím, že otevřem okno, protože jinak se tu udusíme, až začneme prášit,” přešel Akyra k oknu a trhnutím ho otevřel. V pokoji bylo rázem větší světlo, když se paprsky podzimního slunce nemusely prodírat vrstvou prachu.

Na většině nábytku byly bílé plachty a ty Akyra s Kaitem začali sundávat. Strašně to prášilo, ale nedalo se svítit. Někdo to tu musel uklidit a vypadalo to, že Isobel to asi nebude. Postupovali systematicky od pokoje k pokoji a když v zámku vstupních dveří zarachotily Isobeliny klíče, zbývalo jim jenom asi šest pokojů. Jistě, zbývalo jim také vysát v těch, co už byly obývané, ale to byla maličkost.

“OKAMŽITĚ SEM KOUKEJTE NAKLUSAT!” Isobelin hlas práskl jako bičem.

“Co se děje?” zavolal Akyra, když s Kaitem spěšně sbíhali ze schodů.

“Co se děje? Co se děje?” Isobelina tvář byla rudá vzteky. “Já vám povím, co se děje. Co mají znamenat tyhlety smradlavý zaprášený svitky?!”

“Našli jsme to ve sklepě. Chceme to dát do antikvariátu,” řekl Akyra.

“Tak do antikvariátu?” nadhodila Isobel.

“No, pokud vím, tak uklidit ve sklepě jsme měli v popisu práce, no ne?” prohodil Kait.

Bylo vidět, že se Isobeliným vztekem docela baví. Holt tu ránu kabelou ji ještě neodpustil.

“To ano, ale neřekla jsem, že díky tomu můžete udělat svinčík jinde, pane Všeználku,” durdila se žena.

“Bysme to už dávno do toho antikvariátu odnesli, ale potřebujeme na to auto, je toho moc,” nehodlal se vzdát Kait.

“A kdo z vás umí řídit, to mi teda řekni,” uštěpačně prohlásila Isobel a konečně si svlékla kabát.

“No, a co takhle ty, mami?” přihodil Akyra svou trošku do mlýna.

“Nemám čas,” odmítla Isobel.

“Notak, vždyť to moc času nezabere. A co takhle, že byste to odvezla, až budete mít cestu do městečka?” navrhnul Kait.

“No, to by možná šlo,” souhlasila po chvíli uvažování Isobel. I když z toho nebyla moc nadšená. “Tak dobrá, až budu mít cestu do města, tak ty vaše smradlavý sivtky odvezu.”

“Díky mami,” poděkoval Akyra, který byl rád, že si prosadili svoje. I když už to vypadalo, že se to nepovede.

“Dobře, a teď běžte dělat něco užitečnýho,” přikázala Isobel a vydala se do koupelny. “A večeře bude tak za hodinku!”

Kait s Akyrou se na sebe podívali.

“Co myslíš, že myslela tím, abysme šli dělat něco užitečného?” nadhodil Kait a v očích mu blýskaly tajemný jiskřičky.

“Nevím, nějáký nápad?” odvětil Akyra.

“No, popravdě, jeden bych měl, ale nevím, jestli na to hodina bude stačit, takže tenhle si nechám na jindy a proteď bych navrhoval, abychom se pustili do trénování tvých schopností.”

“Kde?” zeptal se Akyra.

“Co takhle ve sklepě?” nadhodil Kait.

“To by šlo. Tam je malá šance, že něco zničíme,” soulhasil Akyra.

“Ale nejdřív pojď pro prachovku a kýbl s vodou, musíme to tam zkulturnit, aby se tam dalo něco dělat,” řekl Kait a sám zamířil do pokoje, kde skončili s úklidem, protože tam zůstal jak vysavač, tak jejich kýbl na vodu.

Akyra ho následoval. Vzali kýbl, dali do něj čistou vodu a přibrali ještě jeden kýbl a pár dalších hadrů. A když už byli u toho, podívali se po prachovce a měli štěstí - jednu našli. Nebyla už sice nejnovější, ale pořád byla použitelná. A potom se vydali do sklepa a zbytek času před večeří strávili tím, že to tam dávali do pořádku, aby tam pak mohli trénovat. Akyra a Kait se vyčerpaně vydrápali po schodech ze sklepa nahoru a táhli kýbl špinavé vody a taky prachovku, na které bylo v tuhle chvíli více prachu, než čehokoli jinýho. Všechno odtahali do koupelny a vodu vylili do umyvadla. Akyra potom opláchnul prachovku a dal ji na topení, aby uschla a byla zase použitelná, kdyby ji náhodou zase někdy potřebovali.

„Večeře!" rozlehl se domem Isobelin hlas.

„Jasně, za chvilku jsme tam," zavolal Akyra.

A opravdu, netrvalo to víc, jak pět minut a všichni seděli u jídelního stolu a ládovali se zapečenýma bramborama. Isobel byla s jídlem hotová první.

„Až dojíte, dejte nádobí do myčky a taky ji můžete zapnout, když na to přijde," prohlásila a zvedla se od stolu. „A ať už budete dělat cokoli, nerušte, mám spoustu nudné práce, kterou musím udělat."

Kluci jenom kývli a dál se cpali. Isobel tedy opustila místnost a pak už ji jenom slyšeli, jak dupe po schodech nahoru do svého pokoje.

„A co teď?" zeptal se Akyra, když osaměli.

„No, uklidíme nádobí a pak se pustíme do tvého tréninku?" nadhodil Kait.

“To zní dobře," souhlasil Akyra. „A co měla být ta jiná činnost, o které jsi mluvil, a na kterou údajně nestačí hodina?"

„To se dozvíš časem," prohlásil Kait. „Pro teď se budeme soustředit na tvůj trénink, co ty na to?"

„No, tak teda dobře, ale už je tma a nevim, jestli tam dole vůbec něco uvidíme," prohodil Akyra.

„Tak si vezmem svíčky, pokud tady nějáký jsou. Protože jsem si nevšim, že by tam byla zavedená eletrika," prohlásil Kait.

„Ano, svíčky tu někde budou. A další ano, protože elektrika tam opravdu zavedená není."

Potom Akyra přešel k jednomu šufleti v kuchyni, o kterým věděl, že je tam směska všech možných věcí. A tušil, že tam asi budou i nějáký svíčky. A měl pravdu. Bylo tam dobrých deset pevných velkých svic z včelýho vosku. Akira se v šuplíku ještě chvíli přehraboval, ale pak se se strápeným výrazem otočil na démona.

„Nejsou tu sirky..."

„To není problém," odpověděl démon a vzal si od Akyry jednu ze svíček. Potom druou rukou luskl prsty a knot svíčky se rozhořel.

„Jak jsi to udělal?" dožadoval se Akyra vysvětlení, když po prvotním úžasu znovu našel řeč.

„Jedno ze základních kouzel, který umí skoro každý démon," prohlásil Kait. „Ty se ho brzo taky naučíš, protože tohle je něco, co umí i demigodi."

„Aha," špitl Akyra. Jeho respekt z Kaita právě stonásobně vzrostl. Což ovšem nebylo schopné ušlapat jeho lásku k němu.

„Jdem?" nadhodil Kait a aniž by čekal na odpověď, zamířil si to do sklepa.

Akyra na nic nečekal a démona následoval. V rukou stále držel zbývající svíce.

„Akyro?" prohodil Kait, když scházeli po sklepních schodech.

„Ano?"

„Máš ještě tu dýku, co jsme ve sklepě našli?" zeptal se.

„Měla by být pořád dole, na tom kamenným stole," odpověděl chlapec.

„Dobře, protože bych tě s ní rád naučil zacházet," řekl Kait. „Jsou to vzácné věcičky. Je to první, kterou jsem kdy viděl. Vím, že můj zlý protějšek ví, kde je ještě jedna, ale tahle je první, kterou jsem viděl na vlastní oči."

„Opravdu?"

„Ano. Jak jsem řekl, jsou to opravdu vzácné věcičky."

Došli dolů a Akyra přešel ke kamennýmu stolu. Opravdu tam byla - přesně, jak ji tam nechal. Stříbrná dýka, která na první pohled nevypadala niják obyčejně, ale Akyra už věděl, že démonovi může věřit, když o něčem říká, že to je vzácnost.

„Tak co první?" zeptal se Akyra.

„První rozestavíme svíčky," prohlásil Kait a jal se rozmisťovat svíčky tak, jak si myslel, že nepřijdou k úhoně. Přeci jenom, nebylo jisté, jaké schopnosti bude ve výsledku Akira mít. Ten mezitím stál u stolu uprostřed místnosti a ještě pořád si prohlížel dýku. Stále častěji mu ale pohled sklouzával k jednomu místu na stole, které se mu nezdálo. Nakonec ho to začlo tak iritovat, že dýku zastrčil za pásek kalhot a přešel k tomu místu.

Sehnul se a začal to zkoumat. Vypadalo to, jako by se část boční stěny stolu dala vyndat. Sáhl po své dýce a vsunul ji do drážky a začal páčit.

„Co to děláš?" zeptal se Kait a sehnul se k němu, v ruce měl svoji katanu. Jak se tam vzala, to se Akira radši neptal.

„Něco tam je," odpověděl chlapec a dál páčil.

„Počkej, takhle to nepůjde," zarazil chlapce po chvíli.

„A jak?" dotázal se Akira.

„Musí tu být někde nějáký mechanismus, který to otevře. Ta drážka je totiž moc úzká na to, aby se to dalo vypáčit," prohlásil Kait a díval se, kde by se co dalo zmáčknout.

A netrvalo to dlouho a takový kámen opravdu našel. Zmáčkl ho a Akirovo zajásání mu potvrdilo, že to bylo to, co hledal. Otočil se a přešel k otvoru, který se v boční stěně utvořil.

„Je tam něco?" zeptal se chlapce.

„Nevím, ještě jsem se nedával," přiznal se Akira.

„Tak se podívám já," prohlásil Kait a sáhl rukou do otvoru.

„Tak co?" naléhal Akira.

„Počkej, seš moc hrr, ale něco tam je," řekl Kait a vytáhl předmět doličný z díry ven. Položil ho na stýl a teprve potom se na něj oba dva podívali. Ukázalo se, že je to další svitek.

„Doufám, že to nebudou další dějiny..." zabručel Akira. Byl sklamaný. Čekal, že tam bude minimálně nějáká nadpozemská zbraň, která by jim pomohla porazit jejich nepřátele.

„To se uvidí. Ale myslím, že kdyby to byly jen další historický plky, nebyl by tak dobře schovaný, co ty na to?" nadhodil Kait.

„To máš asi pravdu," souhlasil Akira. „Tak ho rozbal."

A Kait poslechl. Opatrně svitek roztáhl a četl, co je na něm napsáno. Vypadalo to, že jde o nějáké kouzlo, nebo schopnost. Svitek popisoval někoho, kdo měl čistě stříbrnou auru.

„Stříbrnou auru?" zeptal se Akira.

„Tak to tam stojí. Ovšem nikdy jsem neslyšel o nikom, jehož aura by byla čistě stříbrná. Ba i aura jen s nádechem stříbra je strašně vzácná..."

„Tvoje taková je. Máš v ní zbytky stříbra," prohlásil Akira.

„A můžeš vidět svoji auru?" zeptal se Akiry Kait.

„Bohužel ne..." vzdychl si Akira. „I když by mě zajímalo, jakou by měla barvu."

„Už aby se mi ta schopnost vrátila..." zabručel Kait. „Takhle tě ani naplno nebudu moct trénovat, když sám nejsem v plné polní..."

„V plné polní?"

„Přenesený význam. A nepapouškuj všechno, co řeknu..." zasmál se Kait.

„A čím teda v tréninku začnem?" zajímal se chlapec.

„Dobrá otázka..." zabručel Kait a přešel k jedné ze svíček a donesl ji na stůl. „Co takhle tím, že ji zapálíš jen silou vůle?" a svíčku svoukl.

„Jak?"

„Prostě se na ni soustřeď a představuj si, že hoří."

Akira se tedy na svíčku začal soutředit. Skoro cítil, jak k ní vysílá energii, ale svíčka pořád ne a ne chytnout.

„Něco děláš špatně," prohlásil Kait, když chlapcovo snažení pozoroval už dobrých deset minut. Luskl prsty a svíčka vzplála rudým plamenem.

„Na co je to luskání?" zeptal se Akira.

„Pro efekt," zasmál se Kait. „A teď to zkus znova," zase svíčku sfouknul.

A Akira to zkusil znova. Začal se opět soustředit na svíčku, na to jak hoří a najednou svíčka opravdu vzplála. Jasně žlutým plamenem.

„NO vidíš, že to jde, když se chce," usmál se Kait. A potom si přitáhl chlapce k polibku. Něžnému a dlouhému tak, jak jim jenom stačil kyslík.

„To má být odměna?" zeptal se Akira, když se od sebe odtrhli a lapali po dechu.

„Můžeš to tak brát," pozdvihl Kait koutek úst v jakémsi pokřiveném úsměvu.

„Co dál?" zeptal se Akira.

„Teď to zopakuješ ještě nejmíň dvacetkrát, abych si byl jistý, že to nebyla náhoda," prohlásil Kait.

„OK."

A dvacetkrát po sobě Akira zapálil svíčku a dvacetkrát ji Kait zase sfoukl.
„Co dál?" zeptal se Akira.

„Teď se stejným zrakem, kterým vidíš aury, ponoř do svého nitra a řekni mi, co tam vidíš."
Akira uposlechl a pohroužil se do svého nitra.

„Co vidíš?" zeptal se Kait.

„Stříbro..." zvedl Akira překvapeně oči, které potkaly ty Kaitovy

„Stříbro...?" vydechl Kait nevěřícně a okamžik na to skočil po pergamenu, který předtím odložili. Roztáhl ho a začal znova pročítat.

„Co se děje?" nechápal Akira.

„Nechápeš?" Kaitův hlas přešel do vzrušeného šepotu. „Jenom ten se stříbrnou aurou může svou auru vidět. To, cos viděl, byla tvoje aura. A to znamená, že tvé schopnosti jsou popsané v tomto svitku. Nikdy jsem si ovšem nemyslel, že stříbrná aura bude náležet polovičnímu démonovi. Vždy se všeobecně předpokládalo, že to bude plnohodnotný démon..."

„A to je špatně? Když tu auru mám já?" zeptal se Akira.

„Ne, to není špatně, jenom je to pro mě překvapení. Milé překvapení," dodal.

„Aha," hlesl chlapec.

Kait si chlapce v návalu radosti přivynul k sobě a začal mu šeptat do ucha: „Ty jsi ten, kdo bude mít moc na to, aby ho zničil. Ty máš schopnost ovládat všech sedm základních živlů. Všechno je to tu napsaní..."

„Sedm živlů? Nejsou jenom čtyři?" zeptal se Akira zmateně. Vždy věřil, že živly jsou čtyři - oheň, voda, země, vzduch.

„Ne, je jich sedm. Voda, oheň, země, vzduch, blesk, světlo a temnota.," prohlásil Kait. „A ty je všechny umíš ovládat. Já ovládám temnotu, oheň a blesk. A pokud si to pamatuju správně, tak on ovládá zem, vodu a vzduch. Nikdy jsme nenašli nikoho, kdo umí ovládat světlo, jsi první. A žádný z démonů není schopný ovládnout více, než tři živly. U demigodů by to dokonce měl být jenom jeden. V extrémních přápadech dva. Ale ty, ty můžeš ovládnout všechny."

Akira nebyl schopen slova.

„Ovšem doporučil bych nejdřív se soustřeidt na jeden a teprve potom na další. Je možné, že díky tomu, že jsi jen poloviční démon, na tebe bude všech sedm moc. To by mohlo vést k sebedestrukci."

„Cože?" vyjekl Akira.

„Neboj, to se nestane," položil chlapci ruku na rameno. „Od toho jsem tu já, dokážu poznat, kdy je toho moc."

„Dobře," přikývl Akria a nechal se od démona stáhnout do jeho náruče. Opřel si hlavu o jeho hrudník a poslouchal tlukot jeho srdce. Chvíli tak setrvali.

A teď je načase, abych tě naučil, jak se zachází s tou dýkou," prohlásil po chvíli Kait.

„Super," zajásal Akira. Na boj se zbraní se těšil celou dobu... Akira se těšil, že ho Kait konečně naučí zacházet s dýkou, kterou našli. Ovšem, Kait, i přes to, že řekl, že je čas naučit se dýku ovládat, koukal ze sklepního okna.

„Je pozdě," asi to necháme na zítra. „A navíc, pokud se nepletu, tak máš zítra školu."

„To nevadí!" vyhrkl Akira.

„Ale vadí. Protože nejsem vůbec zvědavý na to, abych znovu dostal kabelou tvojí milované matinky."

„Ona by to neudělala.," zkoušel to dál Akira.

„Na to bych nespolíhal," zavrčel Kait. „Nemá mě ráda a snaží se mi to všemi možnými a někdy i nemožnými prostředky dát najevo."

„Tak pojď, zítra tě to naučím," broukl smířlivě Kait a přitáhl si chlapce pro polibek.

Akira se snažil démonovu kouzlu osobnosti vzdorovat, ale jako pokaždé, nepovedlo se mu to. Démon věděl, co udělat, aby se na něj chlapec přestal zlobit. Když se odtrhli, Akira na něj pohlédl. „Slibuješ, že zítra?" zeptal se a propaloval Kaita pohledem.

„Ano, slibuju," kývl démon.

„Dobře," usmál se chlapec a začal zhasínat svíčky, co měli ve sklepení rozsvícené, aby viděli.

„Necháme je tady?" zeptal se Kaita.

„Myslím, že klidně můžeme. Je zbytečný nosit je pokaždé tam a zpět," souhlasil Kait a sbíral si svoji Katanu.

Akira sfouknul poslední svíčku a sevřel v ruce svoji dýku.

„Můžeme?" pokynul mu Kait.

„Jo, ale nic nevidím," zasmál se chlapec.

Na to Kait jenom luskl prsty a na dlani se mu objevil malý plamínek. Nebylo to moc, ale stačilo to, aby viděli na cestu. Démon chlapce popostrčil, aby šel první. A když se chlapec na něj tázavě podíval, zasmál se. „Kdybys padal, tak aby tě měl kdo chytat," prohlásil a znovu ho postrčil na schody.

Tentokrát se už Akira nedohadoval a začal po nich stoupat do hlavní části domu. Vyšel až nahoru a za démonem dveře zamkl svým paklíčem, co pořád vězel v klíčové dírce. Vytáhl ho a strčil si ho do kapsy.

„Co teď?" zeptal se Kait.

„Teď?" zopakoval Akira. „Teď se půjdu učit biologii. Píšem zítra test a opravdu nejsem zvědavej na to, abych dostal pětku."

„Biologii?" zeptal se Kait.

„A vidíš? Teď papouškuješ ty!" zasmál se Akira a vrátil mu stejnou mincí to, co mu démon vyčítal ve sklepě.

„Tak se dohodneme, že nebude papouškovat nikdo, co ty na to?" navrhl démon.

„Ne, zamítá se," prskl Akira a hledal biologii.

>>>*♥♥♥*<<<

Válel se na posteli a koukal do stropu. Věděl, že udělal pitomost, když opustil úkryt a zabil tu dívku. Byla to neuvážená akce, ale když on se tak nudil... Bohužel až pozdě si uvědomil, jak dalece by to mohlo narušit jeho plány. Po mnoha hodinách zralých úvah dospěl k názoru, že ta dívka byla v právu, když na něj ječela. Ale ani tak se jí nehodlal omluvit. To, že je neschopná, totiž byla pravda. Naučil ji všechno, co vědět mohla, byla učenlivá, naučila se ovládat dokonce dva elementy. Ovšem pravdou bylo, že nebyla prakticky schopna vůbec žádného samostatného myšlení.

Sakra co ji to napadlo toho kluka tak přepadnout... Ten kluk měl zůstat mimo hru. Ale né, ona ho prostě musí napadnout... Mohl zůstat neodhalen, mohl zůstat skryt. Kait nemusel vůbec nic vědět... Protože Kait byl přitahován bojem. Proto se tam objevil. A i když věděl, že jeho sok minimálně dočasně ztratil schopnost vidět aury, bylo nepochybně jasné, že ten kluk je vidí. Podle toho, co Mai vyprávěla, tak poznal, že Kait je démon.

A pak tu byla legenda o stříbrné auře. Mai tvrdila, že ta klukova je právě taková. Nevěřil tomu. Chtěl by si to ověřit na vlastní oči, ale nemohl si dovolit teď opustit úkryt. V městečku je víc takových, kteří démony rozpoznají. A on si zatím nebyl jistý, kdo je na jeho straně, a kdo není. To bylo to, co měla Mai zajistit. Spojence. Věděl, že i když je Kait nyní slabý, že ho sám neporazí. Ne, když je s ním někdo, kdo má celou auru stříbrnou.

Co ho ovšem zaráželo, byl fakt, že Mai říkala, že ten dotyčný byl jenom půldémon. Znal legendu o stříbrném démonovi, ale nikdy nepředpokládal, že by to ve skutečnosti měl být demigod... To nebylo možné... Ne, nechtěl tomu věřit. A nebude tomu věřit, dokud se nepřesvědčí. Zatím to ale udělat nemůže. Počká si a až bude ta správná doba, provede to.

>>>*♥♥♥*<<<

Následujícího dne ráno se Akira probudil. Opět s Kaitem po boku. A opět mezi nimi nic neproběhlo. Chlapec se vykroutil z Kaitova sevření a vydal se do koupelny, aby se trochu zkulturnil. Vyčistil si zuby a pak ze sebe shodil oblečení a zalezl do sprchy.

Kait se zavrtěl, jak mu byla najednou zima. Otevřel oči a zjistil, že Akira už vedle něj neleží. Zavrčel a pak zaslechl šumění vody. Na tváři se mu usadil ďábelský výraz a pomalu se zvedl z postele. Vyšel ven a pak rovnou do koupelny. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že dveře nejsou zamčené...

„To mám brát jako pozvánku?" nadzdvihl jedno obočí. Ovšem nerozpakoval se a pomaličku dveře otevřel.

Uviděl Akiru, jak stojí zády k němu ve sprše. Otevřel pomalu dveře natolik, aby se jimi mohl protáhnout. A stejně tak potichu je zase zavřel. A nezapoměl zamknout. Bez váhání ze sebe sundal oblečení a než si Akira stačil něčeho všimnout, obtočily se mu kolem pasu dvě ruce. Chlapec překvapením vyjekl.

„Co tu děláš?" zapištěl.

„Coby..." zamrčel mu do ucha Kait. „Bylo odemčeno, tak jsem to vzal jako pozvánku."

„To... Cože?!" nejprve koktal Akira, pak ale jeho hlas přešel do přísného ténu. „Já ti dám pozvnáku!"

„Tak se tak nečil," šeptal mu démon do ouška.

„Budu se čílit!" vrčel chlapec. „Uvědomuješ si, že jsme oba nazí?!"

„A to vadí?" šeptl Kait a přitiskl chlapce k sobě ještě pevněji, až ten ucítil jeho ztopořený úd.

Chlapec jen sykl vzrušením. A Kait ho k sobě otočil čelem a postrčil ho tak, že měl za zády chladné kachlíky a před sebou sexu lačného démona. Věru nebezpečná kombinace. Kait se chlapci přisál na rty a rukama sjel na jeho hrudník. Dřív, než chlapec stihl protestovat. Dál jej líbal a jedna jeho ruka si hrála s chlapcovými bradavkami. Postupně se polibky přesouval na krk a zanechával na kůži nachové flíčky. Netrvalo dlouho a chlapec sténal démono jméno a jeho ruce bloudily po Kaitově hrudi. A zkoumaly to, co dosud neměl možnost poznat.

Akira byl rozpálený touhou a měl sto chutí démonovi říct, aby už konečně přestal blbnout a přešel k pořádné akci. Ovšem kait mu k tomu nedával žádnou možnost. Neustále ho líbal na různá místa a rukama laskal jeho kůži. Hrál si s ním jako kočka s myší a chlapec měl i přes všechnu tu rozkoš sto chutí démona pořádně nakopnout, aby to už neprotahoval. Ten si ale nenechal říct a i když viděl, jak moc vzrušený Akira je, pořád se jeho klínu vyhýbal.

Zato Akirovy zábrany už pomalu všechny spadly. Netrvalo dlouho, jen ještě jeden polibek na krk, a Akira prostě neodolal a začal démona sprostě osahávat. A vybíravý zrovna nebyl. Nebo byl? To záleží na tom, jak se na to kdo dívá. Zajel démonovi rukou do rozkroku a začal si hrát s jeho penisem. Démon nejprve zasykl touhou, ale pak se usmál. Přitáhl si chlapce do náruče a nechal ho, aby si s jeho tělem dál dělal, co se mu zlíbí. Sám ovšem, za stálého líbání, sjel jednou rukou k jeho otvoru a přejel přes něj. Akira si toho téměř nevšiml. A pokud přeci, nevěnoval tomu moc pozornosti. Kait pomalu vsunul jeden ze svých prstů dovnitř. A to už odezvu mělo.

"Co...?" vyjekl chlapec a zvedl k démonovi pohled.

"Neboj se," šeptl mu Kait do ouška a něžně ho políbil. Zkusmo přitom pohnul prstem. Akira nejprve zasykl, ale pak vzdychl slastí. Kait se usmál, znovu ho políbil a dál pohyboval prstem. Po chvilce přidal druhý a potom třetí. Když věřil, že je chlapec dostatečně připraven a že ho to nebude bolet, a pokud ano, tak jen minimálně, vyndal prsty.

Akira jenom nespokojeně zabručel.

Kait se na něj zářivě usmál. "Nespěchej, dočkáš se," s těmito slovy chlapce otočil čelem ke kachlíkům a natiskl se na něj.

Pomalu do něj začal vstupovat a když tam byl až po kořen, počkal, než si chlapec zvykne. Netrvalo to dlouho a Akira se zkusmo pohnul sám. A jelikož se neozvaly žádné vzlyky, žádné bolestné sténání, nýbrž slastné vzdychání, začal Kait přirážet.

Nejprve pomalu, ale potom čím dál rychleji. Akira byl rád, že má tvář přitisknutou na studené kachlíky, protože jinak by se asi horkem roztavil. Až taková vášeň s ním lomcovala. Když Kait skoro došel vrcholu, sevřel v ruce Akirův penis. Druhou se opíral o kachlíky. Protože jinak by asi žuchnul na zem. I když kachlíky byly taky nebezpečné, přeci jenom, byla na nich voda a ta voda byla kluzká...

Kait chlapcův úd začal třít v rytmu přírazů a během necelé minuty oba vyvrcholili součastně. Kait chvíli setrval nehybně, částečně opřený o Akirovo tělo, částečně o ty zrádné kachličky. Potom ale z chlapce vystoupil a usadil se ve sprše na zem. Akira, kterému se po sexuálním vyčerpání klepaly nohy, se mu sesul do náručí. A byl by to nádherný a romantický moment, kdyby se za dveřma neozval pronikavý hlas...

"CO TAM SAKRA DĚLÁŠ? NEMÁŠ BÝT NÁHODOU VE ŠKOLE? ZAPOMEŇ NA TO, ŽE TI BUDU PSÁT NĚJÁKOU OMLUVENKU! A KDE JE TEN ZPROPADENÝ DÉMON, TOHO TAKY SCHÁNÍM UŽ NĚJÁKOU DOBU!"

To byla samozřejmě Isobel a vypadalo to, že je pěkně naštvaná.

"Ksakru!" zaklel Akira. "Já úplně zapomněl, že je dneska pondělí..."

"Kdy ti začíná škola?" zeptal se Kait.

"Už začala," pohlédl Akira na hodiny, co v koupelně vysely, "před hodinou..."

"Myslíš, že z toho bude velký průšvih?" zeptal se Kait.

"Nevím..." sklopil chlapec hlavu. "A vůbec nevím, co mamka řekne na nás dva dohromady..."

"Ví, že jsi gay?" zeptal se Kait a vytáhl chlapce na nohy.

"Nevím, ale myslím, že minimálně něco tuší..." kníkl Akira a pak prskl, když mu na hlavě přistál ručník a zakryl mu výhled. "Co děláš?"

"Přihrávám ti ručník?" nadhodil Kait. "A neboj, bude to dobrý."

"To si myslíš ty," zabručel Akira a sledoval démona, jak se oblíká.

"Bude, uvidíš," prohlásil pevně Kait. Sebral mu ručník a sám z něj začal stírat vodu. Potom mu přihrál jeho oblečení a počkal, než se do něj chlapec nasouká. Teprve potom démon odemkl dveře do koupelny a jen tak tak se vyhnul Isobel, která okamžitě vtrhla dovnitř, rudá vzteky.

"Tak vy ste tady oba?" promluvila až nebezpečně klidným hlasem. "A co jste tady dělali? No? To by mě totiž vážně zajímalo."

Akira pohlédl na démona. Ten na něj jenom mrkl a pak opět pohlédl na Isobel. "Co bysme dělali. Nic nepěkného."

"Tak nic nepěkného?" zabručela Isobel. "A vy si jako myslíte, že tomu budu věřit? Jednu věc vím naprosto jistě. Akira je gay a jediný důvod, proč byste tu byli zavření oba ve stejnou dobu je ten, že jste se dali dohromady."

Akira jenom vytřeštil oči, "Mami...?"

Ale Isobel se překvapivě usmála. "Nic proti tomu nemám. Jenom vás chci varovat. Hlavně tebe!" ukázala na démona. "Jestli se mu kvůli tobě něco stane, tak tě budu mlátit tak dlouho, dokud nevypustíš tu svoji zpropadenou dusi!"

"Má to znamenat, že jsem od vás dostal povolení?" zeptal se Kait a pozoroval Akiru, který jenom udiveně valil kukadla.

"Ano, i tak by se to dalo brát. Ovšem, to nic nemění na tom, že tenhle mladý muž," ukázala na Akiru. "Má být ve škole a jestli tam okamžitě neodklusá, tak tě k němu už nikdy nepustím. A ani jeho k tobě!" zapředla Isobel sladkým hláskem. ale její oči prozrazovaly, že to myslí smrtelně vážně a že jestli se někdo odváží jenom pomyslet na to, že by ji neposlechl, čeká ho doživotní utrpení.

Akira se konečně vzpamatoval a pobral, co matka říkala. Okamžitě vystřelil z koupelny do svého pokoje. Popadl věci do školy a už uháněl ze schodů ke vstupním dveřím. vklouzl dobot a do bundy a byl pryč, než bys řekl švec.

***

Než se z toho, jak hoch vystartoval, stačil Kait vzpamatovat, byl Isobel někam vlečen. Když se konečně zorientoval, jak ho vlekla, byli už v obýváku, kde pořád byla rozestlaná pohovka.

"To asi můžu uklidit, že?" zabručela Isobel.

"No, obávám se, že ano."

"To jsem si mohla myslet, že jí nebude potřeba," zakroutila žena hlavou. "Mi na tobě bylo hned něco podezřelýho. Ale že by to byla zrovna sexuální orientace, to jsem opravdu nečekala."

"Ale jak koukám, nic proti tomu nemáte," usmál se Kait a pomohl jí sklidit pohovku.

"Ne, nemám, ale co jsem řekla v koupelně, to platí a bude platit tak dlouho,jak budu živa," změřila si démona přísným pohledem.

"Jistě," sklonil Kait pokorně hlavu.

Isobel jenom kývla.

Když byla pohovka sklizená, Isobel démonovi pokynula, aby ji následoval. Stanuli v předsíni, kde se na ně šklebila hromada svitků.

"Takže je tam opravdu dovezete?" zeptal se Kait.

"Už jsem to jednou slíbila, ne?" mrkla Isobel.

Kait kývl a pak společně začali nosit svitky do Isobelina auta. Bylo jich hodně a téměř se tam nevešly. Ale nakonec se to povedlo. Kait a Isobel se potom usadili na přední sedadla a Isobel nastartovala motor. Sešlápla spojku, zařadila jedničku a rozjela se k bráně ven z pozemku. Dálkovým ovládáním si ji otevřela a vyjela ven. Brána se za nimi sama zavřela.

"Dej si pás," prskla Isobel na Kaita, když si všimla, že ho nemá, i když třímal tu svoji katanu. "A máš štěstí, že se vešly všechny svitky najednou, protože to, co by se nevešlo, by skončilo v krbu, nebo v kamnech."

Kait si tedy pás zapnul a potom teprve Isobel odpověděl: "Věřím, že byste takového vandalismu na dějinách byla schopná. I když je pravdou, že netvrdím, že jsem s těmi svitky zacházel o moc líp." Usmál se a pak dál sledoval silnici před sebou.

Isobel mezitím zařadila trojku a netrvalo to ani pět minut a vjeli do města.

"Kde je ten tvůj zatracený antikvariát?" zeptala se Kaita.

Kait tedy začal navigovat a během patnácti minut a jedné špatné odbočky před ním opravdu stanuli. Isobel zaparkovala u obrubníku, vypnula motor a pak oba vystoupili. Isobel auto zamkla a s démonem v patách vstoupila do obchodu.

>>>*♥♥♥*<<<

Akira dorazil do školy právě tak akorát, aby stihl třetí hodinu, což byla biologie. Právě ta biologie, ve které měli psát ten hnusný test. Jednu věc ovšem Akira věděl moc dobře. Učil se a tak si prakticky všechno, co mělo být v testu, pamatoval. Zazvonilo a do třídy nakráčela jejich profesorka, paní Kamenná. Byla to vysoká důstojná padesátnice, jejíž kaštanové vlasy prokvétalo několik šedých pramenů. Vždy je měla svázané do pevného drdolu a nosila brýle.

"Sednout!" zavelela, když se postavila ke katedře.

Třída si na její pokyn sedla a Kamenná hned spustila: "Tak, na dnešní den jsem vám slíbila test. A ten test si samozřejmě napíšeme. Mai, pojď sem a rozdej prosím písemky."

Oslovená se zvedla ze své lavice a převzala od profesorky štos zadání. Potom začala obcházet třídu. Když všichni obdrželi zadání a Mai byla opět na svém místě, Kamenná zvolala: "Začněte psát, teď!"

Během pár vteřin nebylo slyšet ve třídě nic jiného, než klapání tužek na papírech. I Akira psal. Když se totiž na své zadání podíval, zjistil, že je naprosto jednoduché. A nebo to bylo tím, že se prostě učil. A byl evidentně jeden z mála, protože během patnácti minut se ozývaly pravidelně už jenom asi tři tužky. Ostatní sem tam do písemky něco čmárli, ale nevypadalo to, že by opravdu něco psali.

***

Byl skoro čas skončit a Akira dopisoval poslední větu. Udělal tečku a spokojeně odložil tužku. Byl si stoprocentně jistý, že horší jak jedna minus dostat nemůže. Už stačil zjistit, že Kamenná je možná přísná, ale vždy spravedlivá. Proto se taky na písemku tak připravoval, místo toho, aby si, jako někteří, napsal tahák. Navíc jim je stejně Kamenná všem odhalila. U ní nemělo smysl si tahák pořizovat. Ještě se totiž nestalo, že by nějaký nenašla.

Zazvonilo a Akira sesbíral svoje věci. Další hodinu měli angličtinu a on se chtěl profesora zeptat, jestli by bylo možné dnes odprezentovat jeho referát na přečtenou knihu. Přeci jenom, chtěl to mít za sebou a navíc, byla to dobrá známka téměř zadarmo. Profesora našel v jeho kabinetě. Právě si sbíral věci, které na hodinu bude potřebovat.

"Ano, Akiro? Potřebuješ něco?" zeptal se profesor, když chlapec po zaklepání strčil hlavu do dveří.

"Pane profesore, chtěl jsem se zeptat, jestli by bylo v možné, abych dnes odprezentoval referát na přečtenou knihu." vychrlil Akira.

"Tos to zvládnul tak rychle?" zeptal sej profesor. Jmenoval se Alexander, byl mladý, milý a nosil moderní brýle.

"Ano pane profesore. Nebylo to těžké. Před pár dny jsem jednu anglickou knihu dočetl, tak jsem si říkal, že bych mohl prezentovat ji."

"Tak dobrá, můžeš to odprezentovat," souhlasil nakonec profesor. "A teď pojď nebo tě budu muset zapsat do třídnice za pozdní příchod."

Akira už měl na jazyku poznámku, že by musel zapsat i sebe, protože by byl pozdě i on, ale spolkl ji a společně s profesorem vyrazil ke třídě.

>>>*♥♥♥*<<<

Isobel a Kaitovi se povedlo prodat všechny svitky pánovi z antikvariátu. Byl z nich naprosto unešen a i když je ti dva chtěli prodat jenom za symbolickou cenu, nedovolil jim odejít, dokud neakceptovali všechny peníze, které za svitky nabízel. A i když se s ním Isobel o tom handrkovala hodně dlouho, nakonec kapitulovala a peníze přijala.

"Menší příspěvek na Akirovo spoření," prohlásila, když zase oba seděli v autě.

Kait se jenom usmál. "A co bude teď?" zeptal se, když Isobel nastartovala motor.

"Já do práce a tebe mám vysadit kde?" odpověděla Isobel a hodila blinkr. Vyjela od obrubníku a rozjela se po silnici.

"Kde má dům starosta?" zeptal se Kait.

"Na náměstí, proč?" odpověděla opatrrně Isobel.

"Proto, že jsem se ho chtěl na něco zeptat," prohlásil Kait.

"Takže tě mám vysadit tam?" zeptala se Isobel, která mu tuhle lež naprosto zbaštila.

"No, bylo by to fajn," přikývl Kait.

"Tak dobře, to se mi hodí, protože tamtudy je to do mé práce stejně nejblíž," přeřadila Isobel na trojku a sešlápla plyn. Zabočila do ulice směřující k náměstí, projela kolem samoobsluhy a Akirovy školy, která po cestě na náměstí stála, a zaparkovala přesně před starostovým domem.

Kait si vystoupil a počkal, než Isobel odjede. Potom se rozhlédl kolem sebe a když si byl jistý, že ho nikdo nesleduje, vklouzl do boční uličky a obešel dům tak, aby se dostal za něj. Přeci jenom, jeho úmysly nebyly tak čisté, jak je Isobel vyprávěl. Chtěl se přesvědčit o jedné své teorii, o kterou se s Akirou nepodělil. Podle Akirovy teorie byla Mai ten druhý, ale on tomu moc nevěřil. Jistě, když se s ní setkal, cítil, že je silná, ale když později narazil na stopu aury v tunelu, kde byla rozsápána ta žena, nebyla to ta samá, jakou cítil, když se střetl s Mai. Byla mnohem silnější.

Kait stanul před zadním vchodem a zaposlouchal se. Věděl, že Mai bude ve škole, ale netušil, kdo další v domě bydlí a pořád hrozilo, že její otec doma bude. Ale jelikož nic neslyšel, rozhodl se to risknout. Přistoupil tedy ke dveřím a stiskl kliku. Překvapeně zamrkal, protože dveře byly odemčené. Jaká neopatrnost... zamumlal a pootevřel dveře na škvíru. Nakoukl, ale spatřil jenom prázdnou kuchyň. Chvilku čekal, ale když se stejně nikdo neukázal, vklouznul dovnitř a stejně opatrně, jako dveře otevřel, je zase zavřel.
Teprve teď se pořádně rozhlédl. Ovšem v kuchyni nebylo nic zajímavého, tak se rozhodl jít na průzkum domu. Vykoukl z kuchyně a uviděl schody dolů a nahoru. Jelikož předpokládal, že nahoře bude normální obytná část, která ho navíc nezajímala, vydal se dolů. Směrem, kde čul sklep.

Přeci jenom, sklepy byly zajímavé místnosti. A mnohdy se tam našly zajímavé a nečekané věci. Vždyť sklep u Akiry doma toho byl důkazem. Rychle se vydal po schodech dolů, až došel ke dveřím. Vypadaly naprosto obyčejně, ale Kait přeci jenom pro jistotu vytáhl Katanu. Člověk nikdy neví, na co může narazit. S katanou v jedné ruce tedy opatrně vzal za kliku a stiskl ji. Potom zkusil dveře otevřít, ale když to začalo skřípat, okamřitě pohyb zastavil.

Takhle to nepůjde... pomyslel si Kait. Ale ani to mu nezabránilo, aby to nezkusil ještě jednou. Jen tentokrát o poznání pomaleji. Milimetr po milimetru otevíral dveře a při sebemenším náznaku skřípotu strnul a čekal, jestli se někde v domě něco neozve. Přeci jenom, to, co dělal, by se dalo označit za trestný čin... A Kait nebyl zvědavý na to, aby ho někdo zavřel někam do vězení... Kait byl připravený čelit hodně věcem, ale pokud jde o vězení, tak to by si pak asi někdo šeredně odskákal. Navíc, toho být zavřený měl dost na celý život. Hnusná smradlavá rakev! Zaklel si Kait pro sebe a opět se vrátil k opatrnému otevírání dveří do sklepa.

Konečně byly dveře dostatečně otevřené, aby se mohl protáhnout dovnitř. Jaké ale bylo jeho zklamání, když jediné, co uviděl, byly police s flaškama vína. Jistě, byla to impozantní sbírka, ale rozhodně to nebylo to, co Kait chtěl najít. Přecházel mezi policemi, ale opravdu tam bylo jenom víno. Užuž chtěl zamířit zpět, když ho něco napadlo. Začal vína zkoumat, až našel jedno, co vypadalo, že nebude chutnat špatně. Vzal ho a spokojeně zastrčil pod plášť. Na účet pana starosty, zasmál se a vykročil zpět ke schodům.

Strnul ale v půlce kroku, když uslyšel hlas. A ten hlas zpíval oplzlé písničky! A vycházel zpoza zdi! Co to má být? Pomyslel si Kait a přešel ke stěně blíž. Jak byl u inkriminované stěny stále blíž, začínal cítit silnou auru. Podobně silnou jako ta, co byla v tunelu.
"To není možné..." zašeptal. "Ne tady!"

Na nic nečekal a vydal se rychlým krokem ke dveřím ze sklepa. Už mu záleželo jenom na tom, aby se z tama co nejdřív dostal. Potřeboval co nejdřív mluvit s Akirou. To, na co tady natrefil, totiž nevěstilo nic dobrého. Jenom se modlil, aby ten druhý nezjistil, že tam byl. Kdyby se mu to totiž povedlo, kdo ví, co by se mohlo stát...

Kait rychle vyběhl po schodech a přes kuchyni, která byla naštěstí pořád prázdná, úplně ven. A pak co nejdál od toho domu. Dokud nebude v plné síle, nesmí se k němu ani přiblížit. Mohlo by to vést ke katastrofě. Navíc, kdyby ho ten druhý zabil, kdo by Akiru naučil ovládat své schopnosti? Navíc si slíbil, že ho ochrání a tenhle slib hodlal dodržet.

Vydal se po ulici a zabočil na cestu k Akirově škole. Hodlal tam na něj počkat a okamžitě s ním probrat to, co zjistil a z čeho mu ještě teď běhal mráz po zádech. Stanul před školní branou a opřel se o zeď. Tady na tom fleku hodlal počkat, dokud Akira neprojde branou.

>>>*♥♥♥*<<<

Byl opilý, ale naprosto mu to nevadilo. Věděl, že krom něho v domě teď nikdo jiný není. Přešel k posteli a sebral z nočního stolku láhev whisky. Pořádně si přihnul a pak začal zpívat oplzlé hospodské písničky. A pěkně nahlas. Přitancoval k posteli a svalil se na ni. Zakvákal posledních pár slov písničky a usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Zazvonilo na konec vyučování a Akira se vyřítil ze školy. Jaké bylo jeho překvapení, když před školní bránou spatřil Kaita.

"Co tady děláš?" zeptal se ho.

"Čekám na tebe," trhnul sebou démon, když ho Akira znenadání oslovil. "Je tu pár věcí, o kterých si musíme promluvit."

"Kaite?" zadíval se chlapec do démonovy až přespříliš vážné tváře. "Co se děje?"

"Pojď, tady o tom mluvit rozhodně nebudu," prohlásil Kait a postrčil chlapce před sebe na cestu domů.

Mlčky kráčeli po cestě podél Nekropole, která vedla směrem k vile, kde bydleli, když za sebou najednou uslyšeli kroky. Otočili se a spatřili Mai, která za nimi celá udýchaná utíkala.

"Co se děje?" zeptal se jí Akira.

"Proč jsi dneska tak utekl?" zeptala se. "Chtěla jsem tě pozvat do Nekropole, dneska tam má být nějáká super akce!"

Ale Akira jenom zakroutil hlavou. "Nemám čas a ani náladu. Abych se přiznal, tak se mi v Nekropoli stejně nelíbí..."

"Ale notak, nebuď labuť," zkoušela to Mai dál a přistoupila k Akirovi blíž.

"Opravdu ne a tohle už nikdy nezkoušej!" odstrčil Mai od sebe vší silou, když se ho pokusila políbit. Potom pohlédl na Kaita, ale ten vypadal, že je duchem někde jinde a jenom v ruce nepřítomně drtil svoji katanu.

Mai to ještě chvilku zkoušela, ale nakonec odběhla z nepořízenou do hučícího klubu a Kait s Akirou se znovu vydali na cestu. Zanedlouho došli na polňačku, která k domu vedla a Akira vklouzl svojí rukou do té démonovy.

"Co?" optal se Kait, kterého to vytrhlo ze zamyšlení.

"Nic," usmál se Akira a ruku trochu víc stisknul.

Kait se usmál v odpověď a pak oba zase pokračovali v cestě. Během pěti minut dorazili domů a oba nejdřív zamířili do kuchyně.

"Tak co, povíš mi už konečně, co se děje?" zeptal se Akira, když začal připravovat oběd.
Kait si povzdechl a pustil se do vyprávění.

„Je tady," zašeptal Kait sotva slyšitelně.

„Cože?" otočil se na něj Akira s nechápavým výrazem ve tváři.

„Ten druhý démon, vím, kde je," vysvětlil Kait.

„Fakticky?" vyvalil Akira kukadla.

„Moc se neraduj," zarazil ho Kait. „Má úkryt někde pod starostovým domem. Slyšel jsem ho zpívat oplzlé písničky a cítil auru."

Oplzlý písničky!" rozesmál se Akira. „Démon, a zpívá si oplzlý písničky..."

Akira se nedokázal přestat smát ani když se mu to Kait pokoušel vysvětlit. A ten brzo vypěnil, vstal a vrazil chlapci facku. Akira se ublíženě chytil za tvář a do očí se mu hrnuly slzy. Vrhl plačtivý pohled na démona a vyběhl z místnosti. Kait se unaveně svezl na židli a začal si nadávat do pitomců... Chvíli jen tak seděl, ale pak se rozhodl Akiru najít.

Vyndal víno, které ukradl ve starostově sklepě, postavil ho na stůl a vydal se prohledávat dům. Začal Akirovým pokojem, ale bez úspěchu. Prohledal tedy každou místnost, co tam byly. Ale Akira v žádné z nich nebyl. Zbýval tedy sklep a pak venek. Kait zamířil ke dveřím do sklepa a všiml si, že jsou malinko pootevřené. Otevřel je tedy úplně a vstoupil dovnitř. Pomalu scházel dolů a v půlce cesty se zastavil a zaposlouchal se do vzlyků, které zdola zaslechl.

„Takže je tady," zašeptal si pro sebe a pokračoval v cestě dolů.

Zastavil se až na posledním schodě a pohlédl do rohu na postavičku, která tam byla schoulená.

Buď mi jednu vrazí, nebo si to nechá vysvětlit, rozhodl se Kait a pomalu se k plačícímu chlapci vydal. Aniž by cokoli říkal, sedl si k němu a stáhl si ho do náruče a pevně ho sevřel.

Akira se nebránil. Naopak se k démonovi natiskl ještě pevněji, jako by měl jinak zmizet.
Démon zabořil chlapci obličej do vlasů a uvažoval, že by mu měl vysvětlit své myšlenkové pochody. A taky se mu omluvit za tu facku. Políbil chlapce do vlasů a pak mu po tváři přejel rukou zářící magií. A stejným způsobem, jako mu vyléčil všechny šrámy od Mainy bandy, mu teď vyléčil zarudlou tvář.

Akira k němu vzhlédl a Kait se na něj usmál. „Nechtěl jsem tak vybuchnout, ale pochop, pokud by býval zjistil, že tam jsem, tak by patrně už ani jeden z nás nežil," pronesl potichu Kait.

„Takže tu opravdu je?" zeptal se Akira. „Já myslel, že sis dělal legraci..."

„Ne, bohužel nedělal," postavil se Kait a natáhl k chlapci ruku. Ten se jí chopil a nechal se vytáhnout na nohy.

„A co s tím budeme dělat?" zeptal se Akira a šel za démonem zpět do kuchyně. Přeci jenom si uvědomil, že má na plotně oběd a jestli chtějí jíst, tak by měl švihat, nebo se mu to připálí a bude to tak leda na vyhození. Předběhl Kaita a sprintoval si to tedy do kuchyně, aby zachránil, co se ještě dá.

A měl štěstí. Ano, sice to už trošku přismahnuté bylo, ale pořád to ještě bylo poživatelné. Začal se tedy otáčet po kucyhni a za chvíli to tam vonělo masem na smetaně a bramborovou kaší. Akira to naservíroval na dva talíře a jeden přistrčil před démona. Druhý na místo naproti němu a už se chtěl jít posadit, když si ho něčí ruce stáhly na klín.

„Nikam," zapředl mu démon do ouška.

„Ale já mám hlad!" zavrčel Akira. „A jestli mě nepustíš, tak ti sním tvoji porci," popadl Akira démonovu vidličku a nabral si z jeho talíře pořádné sousto. Ovšem to by Kait nebyl Kait, aby něco nevyrybařil. Když Akira sousto nesl k ústům, démon se mu naklonil přes rameno a sousto mu drze snědl.

„Héj, to bylo moje!" otočil se Akira na Kaita zamračeně.

„Ne, nebylo, protože to bylo z mýho talíře," zářivě se usmál Kait.

„Ano, ale ty mě nechceš pustit k tomu mýmu!" prskal chlapec.

Kait se jenom usmál a nakonec chlapce pustil. Ten ještě chvíli prskal, ale ani to ho neodradilo se vrhnout na svůj talíř s jídlem.

>>>*♥♥♥*<<<

Když se Mai nepovedlo Akiru nalákat do Nekropole, nakvašeně odkráčela. Zapadla do podniku, vzala si svoje věci a odkráčela s nosem nahoru. Pomalu kráčela k domovu a cestou se zastavila u výlohy klenotnictví a okukovala naušnice. Pak se ale otočila a pokračovala dál svou cestou.

Když stanula před svým domovem, vytáhla z kabelky klíče a odemkla vchodové dveře. Vyběhla schody do svého pokoje a odhodila tam školní věci. Schodila ze sebe jeansy a halenku a místo toho ze skříně vylovila minisukni a tílko, které odhalovalo pupík. Takto vyšňořená zamířila dolů po schodech do sklepa. Ovšem, do sklepa nešla. Místo toho se otočila ke stěně a stlačila kámen, který otvíral tajný vchod.

Vešla dovnitř a vchod zase zavřela. Podívala se na postel, na které se on obvykle rozvaloval. A podivila se, že je tu dnes takové ticho. Ovšem všechno jí docvaklo, když uviděla horu prázdných flašek od whisky a jeho, jak leží na posteli. Mai k posteli přistoupila a pohlédla mu do tváře. Když spal, vůbec nevypadal, že by se chystal zničit svět.

Mai mu odhrnula z tváře neposedný pramen vlasů a dál se kochala pohledem na jeho klidnou tvář. Potom se pro sebe usmála a začala mu po ní jemně přejíždět prsty. Když se neprobudil, dívka se usmála a udělala něco, co už chtěla udělat delší dobu. Pomalu své rty přiblížila k těm jeho a lehce ho políbila. Pak se zase odtáhla, protože odér alkoholu, který z něj táhl, byl přece jenom ještě pořád pekelně silný.

Ovšem ani to jí nemohlo zabránit v tom, aby jeho tělo prozkoumávala rukou. Zajela mu s ní pod košili a dráždila bradavky. Když byly ztvrdlé, začala rukou sklouzávat přes vypracované břicho až k lemu jeho kalhot. Ovšem, když už se chystala za něj rukou zajet, zabránil jí v tom železný stisk na zápěstí.

„Tohle nedělej!" promluvil na ni tichým hlasem, ale bylo poznat, že z něj sálá vztek. Hlavně z jeho očí. Měl co dělat, aby se ovládal.

Potíž byla v tom, že Mai se ovládat přestala. „Já si kurva budu dělat co chcu! A ty do toho nemáš co kecat! Jsi jenom nastrčená loutka! Ty nemáš dovoleno samostatně ani myslet!" ječela na celou tajnou místnost.

Věděl, že má pravdu, tak pod jejím zuživým pohledem trochu zkrotl. Ale jeho představivost Mai ovlivnit nemohla. A on si právě teď představoval, jak ji škrtí, až zmodrá. Začínal tu holku opravdu nenávidět. Potíž byla, že byla silnější, než on kdy bude, takže své představy bohužel nemohl realizovat.

Když Mai viděla, že konečně zkrotl, donutila ho, aby si zase lehnul na postel a dál zkoumala jeho tělo. Opět rukou sjela k lemu jeho kalhot a rozepnula mu jak knoflík, tak zip a rukou zajela dovnitř. Kdyř přes spodní prádlo přejela po jeho chloubě, mohla cítit, že se jeho tělo slabě zachvělo. Jestli slastí, nebo odporem, to nemohla vědět.

Chvíli ho rukou takhle dráždila, ale nakonec už to nevydržela a zajela mu rukou i pod spodní prádlo. Odpovědí jí byl tichý potlačovaný vzlyk.

“Ale, tak ono se nám to nelíbí?” zapředla Mai a pohlédla mu do obličeje.

“Prosím... Nech toho...” zašeptal a po tvářích se mu koulely slzy.

“Proč bych měla?” usmála se Mai a znovu rukou zajela do jeho spodního prádla, kde sevřela jeho chloubu a začala ji zpracovávat. Druhou rukou ze sebe mezitím stahovala oblečení.

Když docílila toho, že se mu konečně postavil, obkročmo na něj nasedla a navedla si jeho penis do sebe. Potom na něm začala rajtovat, jak na koníčkovi. Když ucítila, že došel vrcholu, stejně, jako ona, slezla z něj a začala se pomalu oblékat.

Potom přešla k tajným dveřím, otevřela je a odešla, nechávajíc ho tam poníženého ležet v slzách.

Slyšel, jak se za ní zavřely tajné dveře. Měl na sebe vztek, vztek na to, že je slabý, že jí nedokázal odporovat! Držela ho tu bůhví, jak dlouho, nutila ho předstírat, že je druhý král démonů, nutila ho to dělat tak dlouho, až tomu uvěřil. Myslel si, že nad ní má navrch, ale neměl...

Vztekle praštil pěstí do polštáře, ale ničeho tím nedocílil. Vstal z postele a přešel k mechanizmu, co otvíral vchod. Praštil do něj a vyšel ze sklepa. Zamířil si to do koupelny, doufaje, že nenarazí na Mai. Kdyby na ni narazil teď, asi by se neudržel a jeden z nich by to pak zaplatil životem, a on si byl téměř jistý, že by to byl on, kdo by zařval...

Možná ovládal dva elementy, ale rozhodně se nemohl rovnat někomu, kdo ovládal tři. A navíc byl plnohodnotný démon... Jediný, kdo by se jí mohl postavit, byl ten demigod s údajně stříbrnou aurou. Začal věřit tomu, že je to pravda a že někdo takový existuje. Musel tomu věřit, potřeboval tomu věřit. V tuhle chvíli to bylo jediné, na co se mohla jeho mysl upírat, jediné, co mu dávalo ještě jakous takous naději, že Mai bude poražena.

Nechal na sebe stékat vlažnou vodu a smýval ze sebe její doteky. Stál tam skoro hodinu a utápěl se v depresi a temných a chmurných myšlenkách. Nakonec ale vodu zastavil a oblékl se. Se sklopenou hlavou sešel zpět do své vyhrazené místnosti a vyčerpaně se svalil na postel.

Nejdřív spát nechtěl, ale únava byla nakonec silnější, než on a tak během několika minut usnul neklidným spánkem, kde se střídaly sny, ve kterých Mai škrtil s těmi, kde byl jejím otrokem a ona si s ním dělala cokoli se jí zachtělo.

>>>*♥♥♥*<<<

“Co uděláme s tím, že je tady?” zeptal se Akira, když naskládali špinavé nádobí do myčky a on si vzpoměl, že mu Kait odpověď na tuhle otázku zamlčel.

“Budeme tě muset honem rychle vytrénovat, abys byl schopný se s ním utkat, až přijde čas,” vzdychl démon. “Potíž je v tom, že to budeš muset zvládnout rychleji, takže to asi bude náročnější, než bych si přál. Zvládneš to?”

“Nemám na výběr. A navíc, on je hrozba, která musí být zažehnaná,” vydechl Akira.

“Tak jdeme na to?” zeptal se Kait a kývl hlavou k místu, kde byly dveře do sklepa.

Akira jenom kývl a vydal se za démonem, který už byl na půl cesty tam. Sešli po schodech a chlapec si vzpomněl na slib, který mu Kait včera dal.

“Dlužíš mi výuku zacházení s dýkou,” obrátil se na démona a sevřel dýku v ruce.

“Vidíš, málem bych zapoměl,” usmál se Kait a sevřel v ruce katanu.

“Takže, co mám udělat prvně?” zeptal se Akira.

“Ta dýka má jednu výhodu, můžeš ji proměnit v jakoukoli zbraň. Nevýhoda je ovšem to, že pokud ji proměníš ve střelnou zbraň, bude mít jenom jednu střelu, takže lepší jsou meče, nebo jiné sečné, či bodné zbraně,” začal vysvětlovat Kait. “A první, co uděláš, bude, že se napojíš na auru té dýky a proměníš ji ve zbraň takovou, jakou chceš.”

“Takže volba zbraně je na mně?” zeptal se pro jistotu Akira.

“Ano, kompletně,” kývl Kait.

“Tak dobře,” zabručel Akira a zavřel oči.

“Stop,” zastavil ho Kait.

“Co?” nechápal Akira a otevřel oči.

“Musíš to udělat s očima otevřenýma,” vysvětlil Kait. “Pokud je zavřeš, tak hrozí, že už je taky znova neotevřeš, pokud bude tvůj soupeř rychlejší.”

“Aha,” hlesl Akira a zkusil to znova. Chvilku to trvalo, ale nakonec na to přišel.

“No vidíš, že to jde,” pokýval uznale hlavou Kait. “A teď vyzkoušíme, jak ti to půjde v praxi, protože nastanou chvíle, kdy budeš muset pružně uprostřed boje měnit zbraň.”

“Myslíš, že to zvládnu?” zeptal se Akira.

“Obávám se, že nebudeš mít na výběr,” zabručel Kait, “protože já budu používat takový styl boje, abys k tomu byl donucen. Ale neboj, nakonec to bude přirozená věc, že to budeš dělat podvědomě.”

“A co teda teď?” zeptal se Akira a sevřel v ruce meč.

“Teď,” opakoval zamyšleně Kait a vytahoval z pochvy katanu, “se budeš muset bránit!”

S těmi slovy na Akiru zaútočil. Nejdřív jen lehce, aby vyzkoušel, jak to Akirovi půjde, když ale zjistil, že je chlapec docela dobrý a mečem se ohání celkem zkušeně, zkusil trochu přitvrdit a změnil styl, kterým až doposud útočil. Jaké bylo jeho překvapení, když se Akira pružně přizpůsobil a jeho meč se během setiny sekundy změnil v štít, kterým odrazil útok vedený na hlavu a vzápětí zaútočil na Kaitovy nohy tyčovou zbraní.

Kait vyskočil na kamenný stůl a se smíchem zavolal: “Stačí, stačí.”

“Proč?” zeptal se Akira. Ale tyčovou zbraň proměnil opět v dýku, kterou si připnul na opasek.

“Protože jsi lepší, než jsem si myslel. Nevím, jestli je vůbec něco, co bych tě v této oblasti mohl naučit,” odpověděl Kait.

“Ale...” protestoval Akira.

“Žádný ale. Budeme ale denně trénovat, protože možná máš schopnosti, ale nemáš fyzičku,” zabručel Kait a tak začal první den, pardon, večer, jejich tréningu.

Když se potom celí znavení vypotáceli po schodech ze sklepa, jediné, na co jim ještě zbyla síla, bylo jít si dát společnou sprchu a zapadnout do postele. Akira usínal s pocitem, že přeci jenom není ještě vše ztracené a s myšlenkou na to, že ovládání ohnivého elementu není zas až tak těžké, jak si původně myslel.

Oproti tomu Kait usínal s obavami o chlapce. S obavami, co by se mu mohlo stát. Pořád myslel na to, na co narazil ve starostově sklepě.

“Tohle mi byl čert dlužen,” zašeptal Kait, políbil chlapce do vlasů a propadl se do říše snů.

Když se ráno probudil, Akira už vedle něj neležel. Stejně jako včera. Jen s tím rozdílem, že tentokrát neslyšel žádnou vodu. Zvedl se tedy z postele a sešel dolů do kuchyně. Tam narazil na Isobel, jak sedí s hlavou v dlaních nad hrnkem kafe.

“Stalo se něco?” zeptal se jí.

“Nic, co by tě muselo zajímat,” zkusila se pousmát, ale moc jí to nešlo.

Kait jen pokrčil rameny a začal si hledat něco k snídani. Pohled mu přitom padl na prázdnou flašku od vína. Na tu, kterou donesl ze starostova domu.

“Aha, tak takhle to je,” zamumlal si pro sebe a zakousl se do rohlíku s pomazánkou.

“Co prosím?!” otočila se na něj Isobel a z očí jí sršely blesky.

“Nic, nic...” pokoušel se to zamluvit Kait. “Jen jsem nad něčím přemýšlel.”

“To zrovna, sem viděla, jak ses díval na tu flašku!” zavrčela Isobel. Potom se ale chytila za hlavu a zaskučela.

“Kocovina je hrozná věc, co?” nadhodil Kait a jal se prohledávat kuchyň. “Kdysi jsem ji taky měl a jeden můj kamarád mi na ni doporučil jistou věc, otázkou je, jestli se v téhle domácnosti dá najít.”

“A co ta věc má být?” zeptala se podezřívavě Isobel.

“Uvidíte,” zabrumlal Kait a míchal několik věcí dohromady v hrnečku.

“Jestli mě to otráví, tak tě budu strašit ve snech!” varovala ho Isobel.

“Obávám se, že tam už na vás není místo. Ne, dokud bude po téhle planetě chodit on,” vzdychl Kait a zalil směs horkou vodou z várné konvice. Promíchal to a pak postavil před Isobel.

Ta se na to nejdřív nedůvěřivě podívala, ale pak hrneček zvedla a donesla k ústům a trochu usrkla. Chvilku doušek převalovala v ústech, ale nakonec polkla a začala usrkávat dál. Kait mezitím žvíkal svůj rohlík s pomazánkou, co byl nucen odložit.

“Cos do toho vlastně dal?” zeptala se Isobel, když byl hrneček prázdný.

“Nevím, jestli to vůbec chcete vědět,” vyhýbal se Kait odpovědi.

“Ano, chci to vědět,” praštila Isobel s hrnkem do dřezu a zapíchla prst do Kaitovy hrudi.

“Na vaše vlastní nebezpečí,” vzdychl Kait a začal vyjmenovávat ingredience, co do lektvaru použil.

Jak mluvil, Isobeliny oči se začaly rozšiřovat. A když začal vyjmenovávat věci, jako ocet, či podobné ne moc chutné ingredience, oči jí málem vylezly z důlků. To už to Kait ale nevydržel a rozesmál se.

“Co je tady k smíchu?” zeptala se Isobel nakvašeně.

“No, možná to, že jsem do toho dal jenom wasabi, mléko, bylinkový čaj, trochu medu a to je všechno,” nadhodil Kait a opět se rozesmál.

“Takže ten zbytek tam nebyl?” dožadovala se Isobel vysvětlení.

“Ne,” potvrdil Kait. “Jen jsem chtěl vidět vaši reakci.

“No, taks ji viděl a teď běž dělat něco užitečného,” zpražila ho Isobel nasupeným pohledem a postavila se před něj. Paradoxně byla o hlavu menší, než on.

>>>*♥♥♥*<<<

Akira si mezitím užíval volnou hodinu, protože jim odpadla biologie. Vyvaloval se na střeše školy a užíval si slabé sluneční paprsky. Byl už skoro prosinec, ale dneska se sluníčko rozhodlo, že bude aspoň trochu svítit. A to by nebyl Akira, aby toho nevyužil.

Najednou ale ztuhl, protože se k němu začalo přibližovat něco, co už si dokázal zařadit jako démonickou auru. Zvedl se a s rukou na dýce se postavil do pozoru a čekal, co se bude dít. Vrzly dveře, kterýma se na střechu vcházelo a v nich stanul usmívající se profesor Alexander.

“Demigod, hádal bych,” usmál se ještě víc a zavřel za sebou dveře.

“A vy jste?” zeptal se Akira a pevněji sevřel dýku.

“Na čí straně jsi?” zeptal se místo odpovědi profesor.

“Proč to chcete vědět?” zeptal se opatrně Akira.

“Abych věděl, jestli tě mám zabít, nebo se k tobě přidat?” nadhodil profesor.

“A na čí straně jste vy?” zeptal se ho Akira místo toho, aby odpověděl.

“Zatím na ničí, všechno závisí na tvé odpovědi,” opět se usmál profesor.

Akirovi už ten jeho úsměv začínal lézt na nervy. Ten jeho klid. Potichu zavrčel a rozhodl se, že to asi bude s tou odpovědí muset risknout. V nejhorším se nedožije zkázy světa.

“Jsem na Kaitově straně, když už to musíte vědět,” prskl chlapec, jak mu profesor brnkal na nervy.

“Správná odpověď,” pokývl Alexander hlavou, posadil se na zem a zády se opřel o stěnu.

“He?!” nechápal Akira už tím tuplem nic.

“V tomto městečku je spousta démonů, co se vydávají za lidi. Někteří svou přítomnost maskují a blokují svoji auru, jako jsem to dělal já, jiným je to jedno. Potíž je v tom, že prostě nemůžeš vědět, kdo je na čí straně. Žiju tady teprve půl roku, ale už jsem našel několik, co jsou věrní Kaitovi a čekají na jeho návrat. A já vím, že už se vrátil.”

Akira jenom zíral s otevřenou pusou. Nevěděl, že je tu tolik démonů. Jistě, pochopil, že nějácí tu budou určitě, protože byly místa a lidi, ze kterých démonickou auru cítil, ale opravdu nečekal něco tak velkého.

“Kolik jich je?” zeptal se Akira. “V tom vašem spolku.”

“Moc ne, jenom asi deset,” přiznal profesor. “Potíž je totiž v tom, že v Nekropoli, tom podniku pro mladé, se to jimi jenom hemží, ale ti jsou na jeho straně...”

“Jo, to je pochopitelné...” zabručel Akira.

“Máte už s Kaitem nějákou představu o tom, kde je a kdo to je?” zeptal se profesor.

“Kait říká, že ví, kde je, ovšem je otázkou, jestli je to opravdu on,” přiznal Akira.

Najednou zazvonilo na hodinu.

“Přijď zítra po škole do antikvariátu. I s Kaitem,” prohlásil Alexander a pak se zvedl a šel učit.

Akira ještě chvilku tupě zíral na dveře, které se za profesorem zavřely, ale pak se vzpamatoval a rychle se vydal na hodinu. Stále ještě uvažoval, kdo jsou ti další, co stojí při Kaitovi. Ovšem jeho úvahy přerušila profesorka Archaická testem, takže se musel začít soustředit na historii a přestat uvažovat, který démon je na čí straně.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait byl zalezlý v pokoji vedle toho Akirova a rovnal tam svitky, které nepřišly do antikvariátu. Byly to ty svitky, na kterých byly popsané nějáké schopnosti. Pečlivě je všechny studoval. Některé zahazoval na hromadu za sebou a jiné buď skládal na hromádku vedle sebe, nebo je přepisoval do jazyka, kterýmu bude Akira rozumět, pokud byly psaný nějákým jiným. Hodně jich taky bylo psaných jazykem démonů, který Akira zatím neuměl.

Kait se narovnal teprve, když slyšel, že bouchly domovní dveře. Uvažoval, jestli je to Akira. A tak nechal svitky svitkama a vydal se na průzkum, aby zjistil, kdo to je. Vyšel z pokoje, kde se zdržoval a sešel po schodech dolů. A přesně, jak předpokládal, narazil tam na Akiru.

Přitáhl si ho pro polibek a nepustil ho, dokud jim nedošel dech.

“Tak takový přivítání bych si dal líbit klidně každý den,” zavrněl Akira.

Kait se na něj jenom usmál. “Tak co bylo ve škole?” zeptal se ho, když došli do Akirova pokoje.

“Vidíš, je tu něco, o čem s tebou musím mluvit,” připustil Akira, jak mu Kait právě připoměl setkání na střeše.

“A co to je?” zeptal se zvědavě Kait a svalil se na postel.

Akira se posadil na zem a zády se opřel o bok postele. Na chvilku zavřel oči a uvažoval, jak začít. Z myšlenek ho vytrhla démonova ruka ve vlasech. Usmál se pro sebe a konečně začal. “Dneska nám odpadla biologie, tak jsem se poflakoval na střeše. Najednou se tam objevil náš profesor angličtiny – Alexander. A měl kolem sebe démonickou auru. Vyptával se mě, na čí straně jsem. Když jsem řekl, že na tvojí, tak řekl, že je dalších asi deset, co na ní jsou taky. A že máme oba zítra, až mi skončí škola, přijít do Antikvariátu.”

“Tak tam půjdem, co ty na to?” nadhodil Kait a posadil se, ruku stále v Akirových vlasech.

“Nemyslíš, že by to mohla být past?” zeptal se s obavami Akira.

“I kdyby byla, tak si myslím, že to za pokus stojí. Pravdou je, že ho totiž sami neporazíme, ani kdybysme chtěli. Protože než se naučíš svoje schopnosti používat, tak z nás bude sečka,” prohlásil Kait. “Takže to za pokus určitě stojí. V nejhorším si probojujeme cestu ven.”

Akira se na Kaita otočil a usmál se. “Tak jdem do toho, ať už to dopadne, jak chce.”

“Přesně tak,” souhlasil Kait. “Ale teď, teď půjdeme trénovat, protože jsem ti slíbil, že tě budu každý den prohánět, nebo se to nenaučíš.”

Akira jenom kývl a společně se vydali do sklepa.

Kait chlapci začal vysvětlovat všemožná kouzla. Převážně z oblasti elementu temnoty. Ten byl Kaitovou specialitou. I když dokázal ovládat i oheň a blesk. Akira se učil, jak donutit temnotu, aby pracovala tak, jak chce. Učil se metat černé blesky a taky, jak zaplavit okolí černou mlhou, ve které vidí jenom on. Jako krytí to bylo velice účinné kouzlo. Potíž byla v tom, že se dalo použít jenom za určitých okolností, protože jinak okamžitě každý věděl, že je to kouzlo.

S tréninkem začali brzy odpoledne, ale když skončili, byl již skoro večer. Ani si nevšimli, že už je venku černočerná tma, protože už dávno předtím zapálili svíčky, jinak by ani jako démoni se svým ostrým zrakem nic neviděli.

Když se celí uštvaní a vyčerpaní vypotáceli po schodech ze sklepa, čekala tam na ně Isobel.

“Copak jste tam dole dělali?” zeptala se andělským hlasem, který měl podtext ďábla.

“I když řeknu, že jsme trénovali, stejně mi neuvěříte,” odtušil Kait.

“Jak to můžeš vědět, kdyžs to ještě ani nezkusil?” zapředla Isobel.

“Tak já to teda zkouším...” zabručel Kait. “Trénovali jsme.”

“A copak zajímavého? Doufám, že to nebyly postelové scény?”

Akira po tomhle zbledl a následně zčervenal a přisunul se blíž ke Kaitovi. Tomu oproti chlapci zacukaly koutky a měl co dělat, aby se nesmál. Ovšem Akiru si k sobě přivinul ještě těsněji a pohladil ho po vlasech.

“A vtipného je tu co? Pane démone?” zaprskala Isobel.

“Vy?” nadhodil opatrně Kait a radši se přestal smát.

“A nejsi tak trošku drzý? Jen tak náhodou?” zapředla Isobel.

“Myslím, že ne,” odpověděl Kait a opět mu zacukaly koutky. Tentokrát za to ovšem nemohla Isobel, ale Akira, který se mu tlemil do košile tak, aby to jeho matinka neviděla.

“A chcete po nás něco důležitého? Nebo si můžeme jít dát sprchu?” zeptal se ještě Kait.

“Sprchu!” prskla Isobel. “A hned, roznášíte tady špínu a to vám trpět nebudu!”

“Jak poroučíte, vaše výsosti,” poklonil se nonšalantně Kait a i s Akirou, který se teď už smál naplno, zmizel v horním patře.

Společně zalezli do koupelny a vlezli pod sprchu. Akira se přitiskl k démonovi, který se vyčerpaně opíral o kachličky. Akirův trénik dával zabrat oběma. Kaitovy ruce se ovinuly okolo Akirova štíhlého pasu a chlapec byl uvězněn v železném obětí.

“Na to, že jsi vyčerpaný ti zbylo ještě síly dost,” poznamenal Akira, když se bezúspěšně snažil démonovi vykroutit.

“Kampak se mi snažíš utéct?” zašeptal mu démon svůdně do ouška.

“Nikam,” zapředl chlapec. “Jenom mě strašně mačkáš.”

Kait tedy trochu povolil stisk a otočil si chlapce čelem k sobě. Trochu se sehnul a spojil jejich rty v dlouhém něžném polibku. A i když jim za nějákou dobu došel kyslík a museli se od sebe odtrhnout, dál stáli v obětí pod proudem teplé vody, která jim skrápěla těla.

Vydrželi tak ještě poměrně dlouho, ale pak se jim pomalu začaly zavírat oči a podlamovat nohy, jak byli vyčerpaní z tréninku. Kait tedy vypl vodu a oba se vypotáceli ze sprcháče. Něják se jim povedlo utřít a obléct do toho, v čem spali a odplížit se do Akirova pokoje.

Tam padli vyčerpaně na postel a jakmile Akira natočil budíka, aby zítra nezaspal do školy a Kait přes ně přehodil přikrývku, usnuli jeden druhému v náručí.

>>>*♥♥♥*<<<

Bylo po vyučování a Akira právě procházel branou školy, když mu na rameno dopadla čísi ruka. Chlapec se usmál a otočil se na démona. Věděl, že na něj bude Kait čekat, protože se tak ráno ještě domluvili.

“Můžem teda jít?” zeptal se Kait.

“Jasně,” souhlasil Akira, drapl Kaita za ruku a vykročil po cestě směrem k antikvariátu.

Kráčeli v zadumaném tichu. Oba přemýšleli, co je tam vlastně čeká. Pořád se nad nimi, jako Damoklův meč, vznášela hrozba toho, že to bude past. Ovšem jak se říká, risk je zisk a oni se zariskovat rozhodli.

Během chvilky stanuli před antikvariátem a obezřetně vstoupili dovnitř. V přední části bylo hrobové ticho, ovšem zezadu k nim doléhaly tlumené hlasy. Akira s Kaitem se po sobě podívali a oba sevřeli své zbraně. Potom pomalým obezřetným krokem vykročili dál po schodech dolů, odkud hlasy přicházely.

Vstoupili do zadní části a tam na ně čekalo několik osob v čele s profesorem Alexanderem.

“Tak jste přece přišli,” usmál se Alexander a pokynul jim, aby se posadili ke stolu, který tam byl připravený.

Kait s Akirou tedy usedli, ovšem zbraně pořád drželi u sebe. Ještě stále se tahle celá seance mohla totiž zvrtnout v něco, kde půjde o život. A oni chtěli být na tuhle možnost připravení.

“Tak,” začal Alexander, když se také posadil, “sešli jsme se tu, abychom probrali, jak budeme dále postupovat ve věci “toho druhého” a také, abysme se podřídili rozkazům našeho vládce. Nejprve bysme se ale všichni měli představit. Dovolím si začít. Jmenuji se Alexander a jsem učitelem angličtiny na Akirově škole.”

“Já jsem paní Archaická a na Akirově škole učím dějepis. Ovšem narozdíl od Alexandera jsem jenom demigod,” představila se další členka.

“Paní Kamenná, učím biologii, taktéž jsem jen půldémon. Ovšem na úrovni ovládní dvou elementů. A to země a vody.”

“S chlapcem jsem se už setkal,” začal další v pořadí, “setkali jsme se v knihovně, když si šel vyřizovat průkazku a vypůjčit si nějáké knihy. Jsem plnohodnotný démon, jako pan profeosor, ovšem ovládám jen dva elementy, narozdíl od něj. Tyto elementy jsou vzduch a oheň.”

Ještě tam byli další čtyři. Jeden z nich byl taktéž demigod a zbytek byli plnohodnotní démoni. Tím demigodem byl majitel antikvariátu. Zbytek byli lidé, které doteď ani Kait a ani Akira neznali.

“A teď předávám slovo našemu veliteli a táži se, jestli máme nějáké informace o tom druhém,” řekl nakonec Alexander a posadil se na svou židli. Neboť každý z nich povstal, když mluvil.

“Mám tušení, kde se náš nepřítel nachází, respektive, vím stoprocentně, kde je jeho úkryt, ale máme dvě teorie o tom, kdo to je.”

V této chvíli se Akira na démona udiveně podíval. “Já myslel, žes tu moji zamítl s tím, že je až moc šílená...” nadhodil.

“Původně ano, ale po zralém uvážení jsem dospěl k závěru, že nic není nemožné a že bude lepší, když budeme brát v potaz teorie obě.” Potom se Kait opět otočil čelem ke všem schromážděným, odkašlal si a znovu se dal do řeči: “Víme s naprostou jistotou, že se ukrývá v domě starosty. Ovšem nevíme, jestli je to jeho dcera Mai, nebo někdo jiný, o kom pan starosta nemá ani ponětí. Předevčírem jsem se tam vloupal a chtěl zjistit, jestli to je Mai, ale jediné, na co jsem přišel, je fakt, že vedle sklepa je tajná místnost – zatím nevím, jak ji otevřít – a z ní je cítit nejsilnější aura, jakou jsem zatím pocítil.

Ještě se mi úplně nevrátila schopnost vidět aury a tudíž určit, která je čí, ale tahle byla tak silná, že nebylo pochyb, že patří jemu. Ovšem, jak jsem již řekl, nevíme, jestli je to Mai, nebo někdo jiný. Ten někdo jiný by měl být mladý muž. Slyšel jsem ho, jak zpívá hospodské písničky, když jsem tam byl. Dalším problémem ale je, že tam aury byly dvě, tu druhou jsem si uvědomil až dnes dopoledne, když jsem nad tím vším přemýšlel. Ta druhá byla demigodí a rozhodně nebyla tak silná. Ba naopak, v porovnání s tou první byla tak slabá, že jsem ji téměř nezaregistroval. A i to, že jsem ji zaregistroval, jsem si uvědomil až dnes.”

“Takže pořád není jasné, kdo přesně to je?” zeptal se Alexander.

“Bohužel ne, v té místnosti mohl být ukrytý kdokoli...” připustil Kait.

“To není dobré...” povzdechl si knihovník...

“Ovšem, oproti tomu, je tu i jedna dobrá zpráva...” poznamenal Kait.

“Jaká?” zeptal se Alexander. “I když mám jistou představu...” dodal po chvilce.

“Akira je vyvolený se stříbrnou aurou,” oznámil Kait a jeho ruka spočinula na chlapcově halvě.

Po této zprávě propukli členové spolku v jásot.

“Neradujte se, zatím umí obládat jen dva elementy. Jako stříbrný bude moct ovládnout všech sedm, ale musíme vzít v potaz, že Akira je jenom demigod, takže mu bude trvat dýl, než se to všechno naučí,” zarazil je Kait.

Po tomto sdělení všichni opět umlkli. Zaraženě seděli a koukali do stolu.

Ovšem během pár minut se hovor opět obnovil. Ještě několik hodin tam seděli a rokovali o tom, co bude dál. Nakonec ale bylo sezení rozpuštěno s tím, že si všichni vyměnili na sebe kontakty. Postupně si všichni potřásli rukama a pomalu opouštěli antikvariát. Pokud se nestane nic mimořádného, měli se sejít znovu za tři dny. Ovšem, pokud by se něco stalo, měli schůzku svolat okamžitě.

Akira s Kaitem opustili antikvariát jako poslední. Rozloučili se s majitelem a nocí zalitým městečkem se vydali k domovu. Procházeli temnými ulicemi a tiše, aby nenarušili klid města, se spolu bavili. Najednou Kait zastavil a zatáhl Akiru do temné uzoučké uličky. Tam mu rukou přikryl ústa a opatrně vyhlédl ven.

>>>*♥♥♥*<<<

Probudil se a šeredně ho bolela hlava. Nadzvedl se na lokti a zaposlouchal se do zvuků domu. Nic neslyšel a tak usoudil, že je asi noc. Nevěděl, jak dlouho spal a jelikož v místnosti, kde byl, nebylo žádné okno a ani hodiny, tak ani nevěděl, jaká je denní doba.

Chvíli tak koukal před sebe a pak se rozhodl. Už tu nebude! Zvedl se z postele a přešel k páce, která otevírala cestu z tajné místnosti. Zatáhl za ni a počkal, než se vchod otevřel. Rychle jím prošel a zase jej za sebou zavřel. Mělo by mu to dát trochu víc času na útěk, i když ho nebude moc.

Vyběhl schody vedoucí do přízemí a pak vstoupil do kuchyně a přes kuchyň úplně ven. Zavřel za sebou a vydal se noční ulicí pryč. Nevěděl, kam půjde, ale někam jít musel. Ovšem jednou věcí si byl jistý – už věděl, jak Mai docílila toho, že si myslel, že je “ten druhý”. Pochopil, že na něj použila hypnózu. Ovšem, jak už stačil zjistit, byla to ona, kdo zabíjel. A pak mu vsugerovala, že to byl on.

Kráčel stále rychleji, aniž by věděl kam. Nakonec se dal do běhu. Bloudil městem, protože se v něm nevyznal. Klopýtal tmou, až nakonec zakopl a padl v slzách na zem. Zůstal klečet a nechal slzy, aby padaly na dlažbu.

>>>*♥♥♥*<<<

Když si Kait byl jistý, že Akira bude potichu, ruku sundal. Pořád nakukoval ven, ale pak Akiru postrčil a oba z uličky vystoupili na normální širokou ulici. Před nimi na zemi klečel nějáký zrzek. Jeho vzlyky byly slyšet i k místu, kde Kait a Akira potichu stáli. A to bylo docela daleko.

“Kdo to je?” zeptal se Akira.

“Nev...” Kait se zarazil. Tuhle auru znal. Byla to ta slabá aura ze sklepa ve starostově domě... “Buď ve střehu, nevím, na čí je straně, ale vím, že jsem jeho auru zaznamenal, když jsem byl ve sklepě ve starostově domě.”

“On je...?” zeptal se Akira s obavami.

“Ne, není. Jeho aura je moc slabá na to, aby to on byl. Což znamená, že tvoje teorie o tom, že Mai je ten druhý, byla pravdivá,” odpověděl ustaraně Kait.

“Co s ním uděláme?” zeptal se chlapec.

“Vezmeme ho k nám. Pokud už nic, tak nám minimálně bude schopen dát aspoň nějáké informace. Vypadá to, že se mu od ní povedlo utéct,” rozhodl Kait.

Společně tedy k zrzkovi přistoupili. Ruce pořád poblíž zbraní, ale nevypadalo to, že by je chtěl napadnout. Když k němu došli, tak místo toho, aby se na ně vrhl, obrátil k nim svůj pohled a šeptem pronesl: “Zabijte mě...”

Kait a Akira se na sebe zaraženě podívali.

“Proč bysme něco takovýho měli dělat?” zeptal se nechápavě Kait.

“Prosím!” zakvílel zoufale. “Jestli mě najde, tak už budu jejím otrokem navždy...”

Kait se chystal něco říct, ale Akira ho zastavil. Klekl si k mladíkovi a položil mu ruku na rameno. “Je to Mai, že?” zepatal se potichu a díval se mu do uplakaných očí.

“Ano,” šeptl.

“Bude pršet,” prohodil Kait jen tak do větru. Nikdo jeho poznámce však nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.

“Máš kam jít?” zeptal se Akira.

“No, myslím, že ne...” vzdychl on.

“Jestli chceš, tak můžeš zůstat u nás,” navrhl mu Akira.

>>>*♥♥♥*<<<

Mai sešla po schodech do sklepa a zastavila se před tajným vchodem. Zaposlouchala se, ale slyšela jenom zlověstné ticho. Už to jí napovědělo, že něco je špatně. Prudce praštila do kamene, který dveře otvíral a jakmile se otevřely dostatečně na to, aby se tam mohla protáhnout, vsoukala se dovnitř a cvakla vypínačem.

Místnost zalilo žlutavé světlo lamp umístěných po obvodu a Mai si mohla konečně všimnout, že je prázdná. Přesně, jak si myslela, když slyšela to hrobové ticho. Protože on byl normálně hlušný až dost. Hlavně, když si trochu přihnul z láhve whisky...

Mai vztekle kopla do prvního, co jí přišlo pod ruku, což byla skříň, kde on měl těch pár kousků oblečení, co vlastnil. Ovšem, mělo to přesně opačný účinek, než si přála, protože její vztek jenom vzrostl. A navíc ji teď bolela noha. Chvilku poskakovala po té druhé noze, ale nakonec to překousla.

Vztekle praštila do vypínače a prudce ze sklepa vypochodovala. Vběhla do předsíně a nazula si tenisky. Potom vytáhla mobil a začala zběsile vyťukávat SMS. Obsah zprávy byl prostý. Zněl: Ke mně!

Mai tuto zprávu odeslala na všechna čísla, která v mobilu měla a pak vyběhla ven do noci. Bylo načase to skončit! Uvolnila všechnu svoji auru a nechala ji, aby zahalila městečko. Tímto způsobem brzy našla místo, kde se on nacházel. A k jejímu velkému úžasu se na tom stejném místě nacházel i Kait. A taky ten skrček – Akira!

Dívka ještě víc zrychlila a jak se blížila k místu, kde on byl, tvořil se za ní zástup jejích stoupenců. Byli to většinou mladí. A zdaleka jich nebylo zas až tak tolik, ale pořád jich byla přibližně stovka. A to bylo víc, než dost. Minimálně v poměru k tomu, co měli Kait a Akira. To ovšem Mai nemohla vědět. Ta se starala jenom o to, aby měla co nejvíc stoupenců.

>>>*♥♥♥*<<<

Alexander se probudil. Posadil se na posteli a přemýšlel, co ho probudilo. Zjistil to během pár vteřin. Ta aura byla obrovská! Okamžitě věděl, komu patří. Během dvou minut byl oblečený a sahal po meči, který měl schovaný v truhle na půdě. Zároveň okamžitě vytočil číslo majitele antikvariátu. Potřeboval co nejdřív všechny zburcovat.

Vypadalo to, že se schyluje k něčemu velkému. A nejhorší na tom bylo, že z města také cítil auru Kaita a Akiry. A kdyby jenom to! Krom aur těchto tří tam bylo mnoho slabších aur... Tolik, až to nahánělo hrůzu. Rychle vyřizoval jeden telefonát za druhým a obouval si přitom boty. Otevřel dveře a vyšel ven.

Rychle kráčel ulicí a směřoval do míst, kde byla koncentrace aur nejsilnější. Během cesty se k němu přidalo zbylých sedm členů Kaitova spolku, jak si tak něják začali říkat. Spěchali temnotou a démonická aura kolem nich houstla.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait tu auru zachytil hned! A také hned pochopil, že je zle.

“Připrav se,” sykl na Akiru. “Tohle bude zkouška ohněm!”

“Co se...” chtěl se zeptat Akira, ale nedořekl, protože náhle také pocítil tu obrovskou auru, co se kolem celého místa vznášela. A stále houstla, jak se ten druhý blížil.

“Zabije mě...” zamumlal za nimi zrzek, co stále klečel na dlažbě.

“Nezabije,” uzemnil ho Kait. “Místo toho totiž zabije nás.”

“Vidíš to moc černě,” ozval se za trojicí známý hlas.

“Profesore, jste to vy?” zeptal se Akira, který stál po Kaitově boku.

“Ano, jsem.” A profesor stanul po Kaitově druhé straně.

“Takže tým dorazil?” optal se Kait.

“Ano, šéfe,” potvrdil Alexander a pevněji sevřel meč.

Ve chvíli, kdy to dořekl, se kolem nich začala stahovat Maina armáda. Vylézali ze všech uliček a Akira mohl v mnohých poznat své spolužáky. Pohlédl na Kaita.

“To jsou malé ryby,” řekl Kait. “Alexi, tyhle necháme vám.”

Profesor angličtiny kývnul na srozuměnou a pokynul sedmi zbývajícím členům, aby se pustili do práce.

“A my?” otázal se chlapec, který stále koukal Kaitovi do očí.

“Na nás čeká ten nejtěžší úkol.”

“Porazit tvého protivníka a ochránit zrzka, že?” ujistil se Akira.

“Přesně tak,” tasil Kait katanu.

Potom se i s chlapcem po boku postavil tak, aby byl před mezi zrzkem a směrem, ze kterého cítil auru druhého pána démonů nejsilněji.

Aura houstla a zaplavovala celou ulici. Postupně se měnila v mlhu, až nebylo vidět skoro ani na krok.

“Co teď?” zeptal se Akira roztřeseným hlasem.

“Tuhle hru můžeme hrát taky,” ozval se z mlhy Kaitův hlas. “Vzpomeň si, co jsem tě učil.”

Kait uvolnil svou vlastní auru a kolem něj se začala šířit temnota. Stejně tak, jako aura obrovitánské síly. Aura, která byla schopná soupeřit s tou druhou.

Akira se usmál a uvolnil svou vlastní auru, až se kolem něj také začala šířit temnota. Jakmile se smíchala s tou, co kolem sebe šířil Kait, oba dva byli opět schopní vidět. Akira spatřil Kaita, jak stojí s tasenou katanou proti Mai, okolo které sviští vodní tornádo.

Už už se chtěl Kaitovi postavit po bok, ale Kait ho zarazil.

“Zůstaň u toho zrzka!” zařval a ohnivou stěnou vykryl vodní hady, které na něj poslala dívka.

Akira tedy pevně sevřel dýku proměněnou v meč, což byla jeho nejoblíbenější zbraň, a postavil se před zrzka, který stále klečel na zemi a jenom koukal kolem sebe. Vypadalo to, že on v temnotě neviděl.

>>>*♥♥♥*<<<

Alexander a zbytek Kaitova spolku, jak si spontáně začali říkat, stáli proti přesile o něco víc, než deset na jednoho. Naštěstí se armáda valila jenom z jednoho směru. A když se nakonec osum střetlo se stovkou, krvavá řež na sebe nenechala čekat. Alexander, který stejně, jako Kait, ovládal živly tři, mával svým mečem, kolem kterého šlehaly plameny.

A čas od času použil druhé dva živly, které ovládal – vzduch a vodu. Vodní smršť, kterou ledový severák zmrazí na ostré úlomky ledu, nadělala opravdu hodně škod, ale pořád byla jejich osmice ve veliké nevýhodě.

Navíc je z části oslepovala mlha, která se sem doplazila od místa, kde všichni tušili Mai, o které teď už všichni přemýšleli jako o tom druhém. Protože nebylo pochyb. Ty vymizely ve chvíli, kdy se tam objevila a sálala kolem ní ta kolosální aura.

Kamenná se vyhnula ohnivé kouli, kterou po ní poslal jeden z armády a probodla ho kůly, které nechala vyrůst ze země. A hned se dívala po další potenciální oběti. Našla jich hned několik, stáli na jednom místě a připravovali něco velkého. Sehnula se, aby se dotkla země. Když se jí dotýkala holou částí těla, byla její síla znásobena.

Skupina démonů byla probodena kůly, které byly tenké a ostré jako břitvy. Už se chtěla postavit, ale najednou vytřeštila oči a z úst se jí vyvalila krev. Neznámý vytáhl z jejích zad meč potažený temnotou a nechal její tělo dopadnout na dlažbu.

Většina obránců to viděla a pustili se do armády ještě s větším zápalem.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait a Mai na sebe metali jedno kouzlo za druhým. Oba utrpěli nějáká zranění, ale vesměs to byly jenom škrábance. Kait po Mai vrhl kouli černého plamene, ale minul. Mai prostě někam zmizela. Rozhlížel se, ale nikde ji neviděl.

Najednou ale uslyšel její hlas zpoza sebe.

“Ty máš ještě čas, jsou takoví, které musím zničit prvně!” zaštěkala Mai a teprve tehdy Kaitovi došlo, kde je!

Byla ve vzduchu! Schopnost ovládat vzduch jí také dávala schopnost létat! Elementy, které ovládal Kait byly možná silnější, ale tahle zásadní nevýhoda ho postavila do hodně špatného postavení! Hlavně, když mu došel význam jejích slov!

Otočil se a rozběhl se k Akirovi. A pak ji zahlédl! Byla připravená udeřit! V ruce třímala ledový meč a Kait věděl, že má jen jedinou možnost, jak chlapce zachránit! Zrychlil a odstrčil Akiru z rány.

Potom pocítil ostrou bolest, jak si meč našel nový cíl. Klesl na kolena a potom dopadl na dlažbu. Slyšel, jak Mai vztekle zařvala a pak jej obklopila temnota.

>>>*♥♥♥*<<<

Akira stál ve střehu před zrzkem a pátral v temnotě prosycené Mainou mlhou po potenciálním nebezpečí. Dlouho se nic nedělo a Kait s Mai se mu ztratili z dohledu. Ostatní neviděl vůbec. Mohl jenom slyšet výkřiky a řinčení zbraní.

Deptalo ho, že vůbec neví, co se děje. Pevněji stiskl meč, až mu zbělely klouby na rukou a přinutil se nepolevovat v pozornosti. Těkal očima z místa na místo.

A potom zaslechl z mlhy Maiin hlas: “Ty máš ještě čas, jsou takoví, které musím zničit prvně!”

Tušil, co přijde, ale když se nad ním zjevila s ledovým mečem, který mířil na jeho srdce, v ruce, nebyl schopný udělat vůbec nic. Prostě stuhl, jak ho zachvátil strach.

Nebyl schopný pořádně vnímat, co se kolem něj děje. Vzpamatoval se až tehdy, kdy ho něco odstrčilo stranou. Tvrdě dopadl na zem a podíval se, co se děje. Viděl, jak Kait dopadl na zem a jak se pod ním rozlévá kaluž krve.

Vrhl se k němu nehledě na to, že nad ním byla zuřící Mai. Chtěla si Kaita nechat až jako posledního, aby viděl, jak jeho chráněnec umírá! A on jí to překazil!

>>>*♥♥♥*<<<

Viděl, jak se Mai blíží a jak její meč míří na srdce toho chlapce, co jej bránil a co měl stříbrnou auru. Viděl také, jak chlapec stuhl a nebyl schopný jediného pohybu. Viděl, jak se do rány vrhl ten druhý démon a jak chlapce zaštítil vlastním tělem.

Viděl ho padnout na zem a také viděl, jak se k němu chlapec sehnul a po jeho tváři se koulely slzy. A jeho tělo se najednou samo od sebe pohnulo. Jeho rty zformulovaly slova mocného zaklínadla a na ulici se zablesklo.

>>>*♥♥♥*<<<

Bílé světlo zmizelo a Mai stála sama na prázdné ulici. Ve chvíli, kdy pohlédla na místo, kde ještě před chvílí ležel Kait, pochopila, co se stalo – ten zmetek použil svých schopností, aby ho a toho kluka ochránil! Mai se z hrdla vydral skřek raněné saně a snesla se na zem.

Jediní, kteří zůstali, byli mrtví. A jak Mai pochopila, to byla celá její armáda. Nebo alespoň ta její část, kterou povolala, aby jí pomohla se vypořádat s Kaitem a Akirou. A také najít jeho – jediného démona, byť jen polovičního, který byl nositelem elementu světla. V celé démonní populaci byli jen dva, co uměli ovládat světlo – on a ten chlapec!

Dívka se začala rozhlížet, jestli někde nespatří ten jeho spolek, ale vypadalo to, že on odvedl dobrou práci a přemístil pryč i je, nejen Kaita s Akirou. Povzdechla si a vytáhla z kapsy mobil.

“Všichni ke mně!” vyťýkala prostou SMS a poslala ji všem zbylým přívržencům, které měla.

Počkala, než se uráčili přijít. Přeci jenom, budila je uprostřed noci. Ale zase na druhou stranu, pokud se jim to nelíbilo, neměli se k ní přidávat! Když se před ní konečně všichni schromáždili, odkašlala si a začala mluvit.

“Kait nám upláchl. A může za to on!” začala. “Je vážně zraněný a stříbrný zatím pořádně neovládá své schopnosti. Pokud chceme dobýt svět, musíme začít právě teď! A kde jinde si udělat základnu, než v domě toho spratka!”

Její stoupenci vypukli v jásot a v čele s Mai se vydali polňačkou, která vedla k Akirovu sídlu. Převálcovali bránu a vtrhli do domu.

>>>*♥♥♥*<<<

Isobel probudil neuvěřitelný hluk. Posadila se v posteli a zaposlouchala se. Chvíli nic neslyšlea, ale pak se něco roztříštilo. Pochopila, že to byla váza po babičce. Váza, na které Isobel opravdu lpěla!

Vyskočila z postele a už si malovala, jak toho nezdárného démona zmidlí válečkem na nudle! A Akiru taky! Vracet se takhle pozdě! Kdyby nevěděla, že se ti dva o sebe umí postarat, tak by jim pěkně od plic vynadala!

Seběhla schody dolů a najednou se zarazila. To, co pod schody stálo, vůbec nebyli Kait a Akira! Byla to sebranka cizích lidí! Isobel nepoznávala nikoho z nich!

“Kdo jste?” zeptala se přiškrceným hlasem.

“Noví obyvatelé tohoto domu!” odpověděla dívka, která byla evidentně vůdce skupiny.

“A to jako řekl kdo?” konečně našla Isobel svou brysknost.

“To říkám já!” štěkla dívka a pokynula dvěma chlapcům, co stáli hned za ní. “Zavřete ji do sklepa a nechte ji tam! Zabít ji nemůžeme, ale může sloužit jako dobrá návnada pro toho imbecila! Určitě bude svoji matinku chtít zachránit!”

Maini poskoci popadli Isobel za ruce a vlekli ji ke dveřím, které vypadaly, že vedou do sklepa. Otevřeli je a táhli ji po schodech dolů. Z posledních pár schodů ji shodili dolů na kamennou podlahu. Potom se otočili a opět vystoupali nahoru. Zavřeli dveře do sklepa, ale když je chtěli zamnkout, zjistili, že není klíč.

“Uhněte, vy nemehla!” štěkla Mai a pomocí vzduchu a vody vyrobila ledový klíč, který přesně pasoval do zámku. A díky tomu, že byl zhotoven za pomoci magie, bylo nemožné, aby roztál.

Mai dveře zamkla a klíč pověsila na skobu, která byla vedle zaražená ve zdi.

“Co teď?” zeptal se jeden z Mainých následovníků.

“Teď,” zamumlala Mai. “Teď se zabydlíme!”

Když tohle dořekla, tak se všichni rozeběhli do domu a začali ho prozkoumávat. Mai nad jejich dětinským chováním jenom zakroutila hlavou a sama se pomalu vydala po schodech nahoru.

Otevřela jedny z mnoha dveří, které v druhém patře byly a vybavení pokoje jí potvrdilo, že se jedná o Akirův pokoj. Vstoupila dovnitř a dveře za sebou zase zavřela a začala se prohrabovat chlapcovýma věcma.

Když se dostala k polici s knihami, narazila na jednu malou odřenou knížečku. Otevřela ji a okamžitě věděla, o co jde. I s knihou se posadila do jednoho z křesel a začetla se do vyprávění o uvěznění krále démonů. O Kaitově utrpení.

Po nějáké době ji ale kniha přestala bavit a hodila ji na stolek. Zvedla se z křesílka a vyšla z pokoje. Už chtěla jít dolů do kuchyně, aby si udělala něco k jídlu, ale upoutala ji stopa aury, která vedla do místnosti vedle Akirova pokoje.

Změnila směr a otevřela dveře do toho pokoje. Byla tam hromádka svitků. Mai jeden náhodně vzala do ruky a ve chvíli, kdy jej začala číst, zalapala po dechu! Byl to svitek prvního démona – proroctví o stříbrném!

Sjela pohledem do míst, kde byl podpis a rozluštila ozdobné písmeno S. Sabrilo – první démon a zároveň bůh démonů. Mai opět začínala být vzteklá. Praštila svitkem o zem a vypochodovala ven, aby udala několik rozkazů a rozdělila mezi své podřízené všemožné domácí práce.

>>>*♥♥♥*<<<

Akira pomalu otevřel oči a uvědomil si, že omdlel, když se objevilo to bílé světlo. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Tak něják předpokládal, že bude na pohovce v obývacím pokoji u sebe doma a Kait bude sedět v křesle naproti němu, ale když se podíval po pokoji, ve kterém byl, nepoznával ho.

Spustil nohy z pohovky a postavil se. Ruka mu automaticky sjela k pasu a když nahmatal svoji dýku, nehorázně se mu ulevilo. Aspoň se bude mít čím bránit, když dojde na nejhorší. Vydal se ke dveřím, ale když se v nich objevil zrzek, kterého potkali v uličce ve městečku, zarazil se.

“Tak jsi konečně vzhůru?” nadhodil zrzavej.

“Kde to jsem?” zeptal se chlapec. “A kde je Kait?!”

“Pojď za mnou,” oznámil zrzek, pokynul mu a vydal se chodbou pryč.

Akira se na něj nedůvěřivě podíval, ale pak si vzpoměl na to, co říkal Kait a rozhodl se, že za ním půjde. Dýku měl, takže bránit se mohl, kdyby náhodou došlo na nejhorší. Prošel za zrzkem chodbou a dveřma. Potom po schodech nahoru a další chodbou.

Tuto chodbu lemovalo několik dveří a zrzek jedny z nich otevřel a pokynul chlapci, aby vstoupil dovnitř. A on tak obezřetně učinil. Pokoj nebyl pořádně osvětlen a jediné světlo bylo světlo měsíce, které dovnitř pronikalo velkým oknem, které bylo ve zdi naproti dveřím.

V pokoji byla dál postel a když se na ni Akira podíval, spatřil na ní ležet Kaita. Kait měl zavřené oči a přerývaně dýchal. Když chlapec přešel blíž, mohl vidět, že je celý spocený. A když jej Akira přejel pohledem, viděl, že má ovázaný hrudník, ale že obvazy dál prosakuje krev.

Když ho tam Akira takhle viděl ležet, vhrkly mu do očí slzy. Padl na kolena a chytil Kaita za ruku. Přes pláč vůbec neslyšel, že se zrzek přiblížil až těsně za něj. Když mu na rameno dopadla ruka, trhl sebou. Zvedl hlavu a zadíval se do zrzkových zelených očí.

“Jeho stav je možná kritický, ale přežije to. Je to bojovník,” prohlásil a lehce se usmál.

“Můžu u něj zůstat?” zeptal se Akira.

“Můžeš, ale nech ho spát, potřebuje to,” kývl zrzek a vyšel z pokoje. Zavřel za sebou dveře a vydal se domem do svého vlastního pokoje. Tam ze sebe shodil kalhoty a také košili. Plácl sebou na postel a konečně se propadl do říše snů.

>>>*♥♥♥*<<<

Akiru probudila ruka na rameni. Otočil se a skřivil tvář, jak ho celé tělo bolelo. I když, mohl si za to sám. Neměl usnout v tak nepřirozené poloze. Potíž byla v tom, že Kaita nechtěl opustit.

“'Tos spal celou dobu tady?” zeptal se zrzek.

Akira jenom slabě přikývl.

“Kdo vůbec jsi?” zeptal se po chvíli.

“Jmenuji se Sigfried, ale můžeš mi říkat Sig. A teď pojď, udělám nám snídani,” řekl zrzek a pokynul chlapci, aby jej následoval.

Akira se postavil, ale k odchodu se neměl. Pořád koukal na Kaita.

“Tím, že pojdeš hlady mu rozhodně nepomůžeš,” položil mu Sig ruku na rameno. Potom ho nasměroval ven z místnosti a chodbou pryč.

Sešli schody, prošli dveřma a dostali se do další chodby. Tam ho Sigfried nasměroval do jedněch dveří. Za nimi byla další chodba a ta skončila v kuchyni. Sig chlapce postrčil k židli a pak přešel k lince a začal kuchtit snídani.

“Kde vlastně jsme?” zeptal se Akira, když před ním přistál šálel čaje.

“Na okraji Londýna, na sídle rodu Coleů,” odpověděl Sig.

“My jsme v Británii?” zeptal se nechápavě Akira.

“Ano, tohle bylo jediné místo, na které jsem si vzpomněl, když jsem začal s kouzlem přenosu. Původně jsem odtud. Ale nějákou dobu jsem žil v Japonsku. No, a tam si mě vyhmátla Mai. Nebo by se spíš hodilo říct – ta druhá?” vysvětloval zrzek.

“Ale kdo vlastně jsi?” zeptal se Akira. “Zatím jsi prozradil jenom své jméno...”

“Jsem demigod a element, který ovládám, je světlo. Nevím o nikom jiném, kdo by toho byl schopný. Myslím, že to je důvod, proč jsem byl držen jako Main vězeň. A taky možná proto, že mám schopnost teleportace. Která je ale omezená na místa, která už jsem někdy viděl. Aspoň na fotce, nebo na videu.

Nevím, proč ovládám světlo, ale vypadá to, že mám asi v celém tom sporu nějákou úlohu...” domluvil Sig a postavil na stůl snídani pro dva. Posadil se naproti Akirovi a zakousl se do slaniny s vejci.

Sig byl se snídaní hotov za pár minut. Odnesl talíř do dřezu a umyl ho. Přitom pořád po očku sledoval chlapce, jak se v jídle nimrá. Již umytý talíř uklidil do příborníku a opřel se zády o kuchyňskou linku. Pohled opět stočil na Akiru.

Chlapci se po tvářích koulely slzy a dopadaly na stůl. Sig se odlepil od kuchyňské linky a přisotupil k němu. Opřel se o stůl a položil mu ruku na rameno.

“To, že o něj máš strach jen dokazuje, jak pevné je vaše pouto,” začal. “Ale mnohem lepší, než breče a utápět se v depresi, je věřit, že to zvládne. A já vím, že to zvládne.”

“Opravdu?” kníkl Akira.

“Nezvládne to ale sám,” pokračoval Sig. “Potřebuje těk tomu, a to znamená, že si nemůžeš dovolit se s jídlem takhle nimrat. Tak to rychle sněz a upaluj za ním.”

S těmito slovy mu trochu stiskl rameno a vykročil pryč z kuchyně.

“Počkej!” zarazil ho ale chlapcův hlas.

“Ano?” zarazil se Sig a otočil se na chlapce, který samou horlivostí převrhl židli.

“A co ostatní?” zeptal se Akira.

“Ostatní?” nechápal Sig.

“Kaitův spolek. Osm démonů a polodémonů, kteří byli na naší straně...”

“Nevěděl jsem, že má Kait přívržence... Přenesl jsem jenom vás dva...” sklopil hlavu Sigfried.

“Takže jsou...” šeptl Akira.

“Nedělej ukvapené závěry. Nikdy nevíš, jestli to náhodou nepřežili...” položil mu Sig ruku na rameno.

“Asi máš pravdu,” vzdychl chlapec a zvedl židli, kterou shodil, jak vyskočil.

“Teď dojez snídani, ať na tebe Kait nemusí dlouho čekat. I když je v bezvědomí, myslím, že tě slyší,” prohlásil zrzek a počkal, než se Akira vrátil k snídani. Potom potichu odešel z kuchyně.

Vrátil se do Kaitova pokoje a poodhrnul obvaz, aby zkontroloval ránu. Stále ještě krvácela. Naštěstí už ale ne tak silně, jako večer. Sundal obvaz, ráno znovu vyčistil a namazal hojivou mastí. Potom přiložil obvaz čistý a nechal démoního krále spát.

Uklidil věci potřebné k převázání rány a chystal se opustit pokoj. Ve dveřích se ale málem srazil s Akirou.

“To opravdu nehodláš dělat nic jinýho, než u něj sedět a utápět se v slzách?” zeptal se chlapce.

“A co bych měl jinýho dělat?” zeptal se kluk a nasupeně pohlédl na Siga.

“Já neříkám, abys u něj nebyl vůbec, jen si nemyslím, že je dobrý, aby to byla tvoje jediná činnost. Zbytečně se budeš užírat. Není lepší si vztek na sebe vybít tréninkem svých schopností?” nadhodil Sigfried.

“Tréninkem?” zamrkal Akira.

“Jo, se mnou,” přikývl Sig. “Aspoň budeš pak mít co Kaitovi ukázat, až zase bude v kondici, aby tvůj trénink převzal.”

“Asi máš pravdu,” prohlásil Akira po chvíli přemýšlení.

“Tak dobře, pak si pro tebe přijdu a ukážu ti, kde budeme trénovat. Zatím u něj klidně zůstań. I když je stále v bezvědomí, myslím, že vnímá, když u něj někdo je,” pokývl hlavou Sig a odešel z pokoje.

Akira přešel k posteli a sedl si na její okraj. Sevřel v dlani jednu Kaitovu ruku a zahleděl se do jeho zpocené tváře.

>>>*♥♥♥*<<<

Sigfried vyšel z pokoje a zamířil dolů po schodech. Potom dveřma a chodbou. Nakonec po dalších schodech ukrytých za jinými dveřmi a dolů do místnosti, která byla vybavená jako tělocvična. Takže vlastně vybavená nebyla.

Navíc to ani jako klasická tělocvična nevypadalo. Podlaha byla kamenná a stěny také. Bylo to proto, že kdyby to byla klasická tělocvična vybavená dřevem, tak by neobstála tréninky magie a souboje s meči a jinými zbraněmi.

Když Sigfried stahul na prahu této místnosti, zjistil, že je plná prachu. Nebylo se taky čemu divit, když tam nebyl od doby, co svou rodnou vlast opustil, aby se vydal zkusit štěstí v Japonsku.

Povzdechl si a vydal se zpět nahoru, aby si donesl kýbl s vodou a prachovku. Potřeboval to tam vygruntovat aspoň z toho nejhoršího. Protože by se jim tam při tréninku pak akorát strašlivě prášilo a ještě by z toho dostali kejchavku.

Vstoupil do kumbálu, kde skladoval smetáky a jiné věci potřebné k úklidu. Vyndal mop, kýbl na vodu a z police vzal prachovku, kterou musel nejprve vyprášit, protože i na ní se usadilo hodně prachu.

Potom zamířil do nejbližší místnosti, kde tekla voda, což byla kucyhně, a napustil kýbl asi do dvou třetin teplou vodou. Potom kýbl popadl do jedné ruky a prachovku s mopem do druhé a odpochodoval zpět do podzemní tělocvičny. Když se dostal ke dveřím, které ukrývaly schody, po kterých se tam scházelo, měl jisté problémy s jejich otevíráním a málem an sebe všechnu tu vodu vylil, ale nakonec se mu zdárně povedlo dostat až dolů.

Postavil kýbl doprostřed místnosti a mop položil vedle. Vzal prachovku a začal smetat pavučiny a nejhorší vrstvy prachu. Šlo to hodně pomalu, ale nakonec byl s pavučinama hotov a odnesl prachovku pryč.

Když se vrátil, popadl mop a namočil ho do vody, která mezitím stačila vychladnout, takže už rozhodně nebyla teplá. Spíš vlažná, pokud vůbec něco. S namočeným mopem začal tancovat po místnosti a vytírat ten svinčík, co tam za ta leta vznikl. Práce pro vrahy, ale on se po chvíli začal docela bavit a s mopem tancoval tango.

Během dalších dvou hodin se mu povedlo místnost dostat do ucházejícího stavu, kdy se dala použít.

Odhodil mop na podlahu a otřel si rukávem spocené čelo. Nakonec se ale naštval a sundal si kompletně vrchní polovinu svého oděvu. Vypracované svaly se leskly potem a on popadl mop, kýbl s nyní špinavou vodou a své ošacení a vydupal po schodech nahoru.

Zapadl do kuchyně, kde do výlevky vylil špinavou vodu. Potom kýbl a mop uklidil do kumbálu a zamířil si to k nejbližší koupelně. Vešel dovnitř, zavřel a zamkl za sebou dveře a schodil ze sebe i zbytek ošacení. Vytáhl také koš se špinavým prádlem a naládoval pračku. Co tam nedal, vrátil do koše a zase ho šoupl do kouta, kde původně stál.

Potom konečně zapadl do sprchy a pustil na sebe teplou vodu. Ne moc horkou, ale ani ne studenou. Ledovou vodu snášel jen vyjmečně. Zavřel oči, zaklonil hlavu a nechal se skrápět vodním proudem.

Po chvíli hlavu skloní a rukou se zapře o stěnu. Dál nechává kapky vody stékat po své nahé pokožce a dál do odtoku. Nakonec vodu vypne a zatřepe hlavou jako pes, který právě vylezl z vody. Otevře dveře od sprchového koutu a natáhne se pro osušku.

Vytře si vlasy a utře i zbytek svého těla. Potom si ručník omotá kolem pasu, přejde ke dveřím, odemkne a otevře. Vyjde na chodbu a jen s ručníkem kolem pasu jde až do pokoje, který si vybral v tomto obrovském sídle za ložnici.

Když prochází kolem Kaitova pokoje, nedá mu to a nakoukne dovnitř. Překvapeně zjistí, že je tam Kait sám a Akira je někde vtahu. Ale co ho překvapí ještě víc, je fakt, že Kait je při vědomí a místo toho, aby ležel, sedí.

“Jakto, že jsi vzhůru?” vybafne na něho a místo nakukování do pokoje vstoupí.

“Za to asi může Akirova přítomnost,” usmál se Kait slabě.

“A kde je ten poděs teď?” zeptal se Sig.

“Myslím, že ti šel vyrabovat ledničku,” zabručí Kait a pohodlněji se opře o pelest postele.

“Proč by mi měl rabovat ledničku?” zamračil se Sig a posadil se na okraj Kaitovy postele.

“Protože mám hlad. A jestli tě můj Akira uvidí takto, tak tě rozsekám na nudličky, i kdybych to měl udělat z postele!” pozvedl Kait katanu, která celou dobu ležela na posteli vedle něj.

“A proč by mě tak jako nemohl vidět?” durdil se Sigfried. “A co máš s tím tvým Akirou?!”

Kait se jenom zamračil a povytáhl katanu z pochvy.

“Dobře, dobře,” pozvedl Sig ruce v obraném gestu. “Vzd...” nedořekl, protože jak se zvedl, tak mu ručník povolil a sklouzl na zem.

To by ještě bylo dobrý, přeci jenom, Kait je Kait a umí se krotit, ale přesně v tu chvíli do dveří strčil hlavu Akira s podnosem, na kterém byla hora jídla. Když uviděl Siga nahého, ztuhl a tác mu spadl na podlahu, kde nadělal pěknou paseku, protože namazané chleby velice rády padají právě tou namazanou stranou dolů.

“A přesně tohle se stát nemělo,” zaúpěl do náhlého ticha Kait. “Akiro, než zdrhneš, tak věz, že tohle nebylo úmyslné a Sigu, než zdrhneš ty, tak...” nedořekl. “Nebo se di nejdřív oblíct,” rozhodl po chvilce. “Potom uklidíš tu spoušť.”

“Nejsem tvoje služka,” Sigovy z očí sršely blesky.

“Já vím, ale je to tvoje vina, že ten bordel vznikl,” usmál se lišácky Kait a mrknul na Akiru, který se konečně vzpamatoval a přistoupil ke Kaitově posteli.

“Arghh!” zavrčel Sig, ale bleskově zmizel z pokoje.

“A co bude teď?” zeptal se Akira, když se posadil na kraj postele, čehož Kait okamžitě využil a přitáhl si ho pro polibek.

“Co jste se Sigem dělali, zatímco jsem byl v limbu?” otázal se.

“Vlastně nic...” přiznal Akira. “Většinu času jsem strávil u tebe. A než jsem se včera večer probudil a zjistil, že jsme tady, tak jsem byl celou dobu v bezvědomí. A potom Sig říkal něco o tom, že dokud nebudeš fit, bude mě trénovat sám.”

“Sice dost dobře nechápu, proč jsi byl zrovna ty v bezvědomí, když ti nic nebylo, ale to je fuk,” zabručel Kait. “A ta část s tím trénováním, radši bych tě trénoval sám, ale myslím, že nemám na výběr, než to dovolit, protože hrajeme o čas.”

Kait si chlapce přitáhl pro ještě jeden polibek. Tentokrát mnohem hlubší a procítěnější.

“Až budu fit, tak si vyzkouším, kolik ses toho stihl naučit pod vedením toho budižkničemu,” prohlásil Kait a zavřel oči.

Během chvilky pravidelně oddechoval a tak se Akira vyprostil z jeho sevření a potichu opustil pokoj.