Než začneš číst:
Tato povídka je míněna jako horor, teda, je... Byla. A ve výsledku to tak trochu horor přeci jenom je. Problém je, že to není jenom horor, ale taky pořádná crac-fic. A bacha na Aziho nevymáchanou pusu.
Katana
zajela do masa a kolem mne vystříkla krev, kterou jsem již ale
nebyl sto vnímat. Mechanicky jsem se otočil, abych zablokoval meč
jednoho z útočníků, který si myslel, že se mu povede napadnout
mě ze zadu... Jak naivní... Nebylo to poprvé, co na mě ten trik
zkoušeli, ale ani jednou se jim to nepovedlo. Odrazil jsem jej a
rychlým švihem zápěstí poslal k zemi. Další krev... Další
litry krve a další životy, které pomalu unikaly z těl.
Muselo
to již být nejméně čtyřiadvacet hodin, co tohle peklo začalo.
Postrčili mne do jakéhosi labyrintu, kde na každém kroku číhal
někdo, kdo chtěl můj život. Byl to test, test, jestli přežiju.
A já pořád žil! A nejhorší na tom bylo, že mě to přestávalo
bavit... Démon jako já dokáže bojovat klidně i tři dny bez
přestávky... Nepřicházelo v úvahu, že bych natáh bačkory,
protože všichni mí protivníci byli sráči a s mečem to sotva
uměli a že by mi došly síly, to také nehrozilo... Ještě
nejméně dalších osmačtyřicet hodin...
Povzdechl
jsem si a sekl dalšího z protivníků, kteří se zničehonic
vynořili zpoza zákrutu chodby, kterou jsem si razil cestu doslova
"přes mrtvoly". Setřel jsem si z čela krev, která
nebyla moje, a pot. Potom jsem opět obrátil pozornost k útočníkům.
Stačilo jen párkrát mávnout katanou a všichni popadali na zem.
Další krev cákla na můj obličej. Jenom jsem protočil oči a
ignoroval to. Dokud to nebylo v očích a já viděl, tak to nebyl
problém, navíc, setřel bych to a během pěti vteřin by tam byla
další... Byla to zbytečná námaha.
Jak
jsem postupoval chodbami, byl jsem pořád podrážděnější...
Jako démon jsem si mohl sedět někde doma v pekle a lenošit, jenže
ne, nějáká parta bláznů se rozhodla, že vyvolá démona...
A
já měl tu smůlu, že si vybrali mě... Ne, to nebylo přesné, oni
si mě nevybrali, byl jsem vybrán naprostou náhodou, jak se to čas
od času stávalo... Byl jsem v tréninkové hale v Pekle,
procvičoval jsem si boj s katanou a najednou jsem se ocitl tady v
tom blázinci... Byl jsem vzteklý a kdybych věděl, kdo jsou ti
blázni, kteří mne vyvolali a halvně, kde jsou, už by tady
nebyli... Už by se škvařili dávno u nás v pekle, někde v
mučírně! A já bych byl ten, kdo je mučí!
Povzdechl
jsem si a kráčel dál, doufajíc, že už tam nebude víc
protivníků, už jenom z toho důvodu, že jinak možná bude Peklo
praskat ve švech, pokud to nebyli nějácí zbožní fanatyci, kteří
půjdou na opačnou stranu... Ale mé štěstí mě zdáse opustilo
již ve chvíli, kdy jsem byl těmi smrady vyvolán...
Po
třech a půl dnech jsem se složil, byl jsem tak vyčerpaný, že už
jsem ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Když se můj nos
setkal s podlahou, ani jsem to necítil. To poslední, co jsem byl
schopný vnímat, než mě obklopila temnota, byl zvuk běžících
nohou...
>>>*♥♥♥*<<<
Pomalu
jsem si uvědomil, že jsem opět při vědomí. Další, co jsem si
uvědomil, byl fakt, že mám spoutané ruce a za zády mám studený
vlhký kámen. Chvíli jsem váhal, jestli vůbec chci vidět, kde
jsem se to ocitl, ale nakonec jsem oči přece jenom otevřel. Co
jsem uviděl, byla temná vlhká cela, která byla osvětlena jedinou
pochodní umístěnou na mřížích nalevo od vchodu.
No
bezva, pomyslel jsem si... Po tom všem mě ještě zavřou do cely a
připoutaj ke zdi... Ano, byl jsem připoutaný. Masivní železné
okovy na mých zápěstích a dlouhý řetěz, který se táhl k oku
zaraženému hluboko do skály zadní stěny, toho byly dost dobrým
důkazem. Doufal jsem, že mi aspoň brzo donesou nějáký jídlo,
protože už jsem nejedl celou věčnost a začínalo mi kručet v
břiše. A věřte mi, že když démonovi kručí v břiše, není
zrovna příjemný.
Přesně
v tom okamžiku se na vzdáleném konci chodby, do které cela
ústila, tak jako ostatně mnoho dalších, objevilo světlo. Byla to
lucerna a já uvažoval, koho to sem čerti nesou. Během chvilky
jsem se to ovšem dozvěděl. Nebo možná nedozvěděl, protože
dotyčný měl na sobě takový podivný hábit, který měl
modrofialovou barvu a zlaté lemování kolem krku. Kapuce hábitu
byla stažena do obličeje, takže jsem rozeznal jen ústa, kteá se
šklebila.
Neznámý
vlekl za ruku něco, co by se s trochou fantasie dalo považovat za
dítě, i když to bylo příšerně ušmudlaný a špinavý a sotva
se to drželo na nohou. Uvažoval jsem, co s ním chce dělat, a
ukázalo se, že ho chce šoupnout do nějáké cely. Zvažoval jsem,
do které. A taky, proč se vlastně zastavil před tou mojí. A pak
mi docvaklo to nejjednodužší řešení - prostě se zeptám.
"Hej,
kapucíne! Co jsi zač, kde to jsem a proč tu jsem?!" štěkl
jsem po tom zakuklenci.
"Aha,
takže ty ses uráčil probrat..." zabručel hluboký hlas,
který měl zlověstný podtón.
"Na
něco jsem se myslím ptal," zavrčel jsem.
"Nemyslím,
že jsi v postavení, abys mohl klást otázky," odpověděl a
potom odemkl celu, ve které jsem byl. Na tohle jsem jen nadzvedl
obočí a čekal, co bude dál.
A
přesně, jak jsem nepředpokládal, vzhledem k tomu, že většina
cel, nebo alespoň ty, na které jsem ze své pozice viděl, zely
prázdnotou. Nicméně, to tomu zakuklenci evidentně nebránilo, aby
to špinavý děcko hodil do cely ke mně.
Opravdu
jsem toho začínal mít dost. Nejprve mě donutí tři a půl dne
vraždit bůh ví, co a potom se probudím s příšerným hladem,
přičemž mi odmítají dát jídlo a aby toho nebylo málo, do
cely, kde jsem měl zatím docela soukromí, mi hodí toho spratka,
takže už nemám ani to... Opravdu jsem měl chuť někoho
zardousit... Nejlépe toho kabátníka, co právě zamkl celu a
odcházel někam do pryč.
Opřel
jsem se pohodlněji o stěnu za sebou a zavřel oči. Snažil jsem se
trochu zklidnit, protože pokud bych zůstal tak, jak jsem byl, dřív
nebo později by to odneslo to dítě a to by nebylo dobré, protože
to vypadalo, že taky nemá toho zakuklence v lásce. A ne nadarmo se
říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Kdybych
tak věděl, jak doslovně se tato slova vyplní...
Po
několika minutách jsem oči otevřel, jenom, abych viděl, jak si
mě to děcko zaujatě prohlíží. S tím by nebyl žádný problém,
kdyby si mě ten prcek ovšem neprohlížel z třícentimetrové
vzdálenosti. Zavrčel jsem a ono se to stáhlo na druhý konec cely,
co nejdál ode mě.
"Co
jsi zač?" zeptal jsem se toho stvoření.
Ovšem
odpovědi jsem se nedočkal, jenom se to tam krčilo v koutku a
bojácně se to na mě dívalo. Protočil jsem oči a zvedl se na
nohy, abych se protáhl, z toho sezení jsem byl totiž krapítek
rozlámaný. A když už jsem stál, podíval jsem se pořádně na
ty náramky, které mě řetězem poutaly ke zdi. K mému úžasu to
byly jen obyčejné kovové náramky, které by démona neudržely
ani kdyby to byl ten nejslabší, co v Pekle je. Ušklíbl jsem se
nad tím, jak lajdáckou práci ti kapucáci odvedli a uvažoval
jsem, jak přesně ty náramky zlikvidovat. Nakonec jsem se rozhodl,
že hrubá síla bude prostě to nejlepší řešení.
Napnul
jsem svaly a během chvilky jsem byl volný. Jediný pozůstatek
toho, že jsem byl někdy připoutaný ke zdi, byly dva kovové
návleky na mých zápěstích. Ty budu muset sundat později, teď
na to nebyl čas.
Otočil
jsem se k jedinému oknu, které v cele bylo. Bylo strašně vysoko,
ale jako démon mám své způsoby. Takže za chvilku jsem se držel
mříží, které v tom okně byly a koukal dolů ze srázu, který
byl hlubší, než kam se dalo pořádně dohlédnout. Dokonce ani
jako démon bych takový skok nepřežil. Což znamenalo, že se
odtud budu muset dostat tím složitějším způsobem. Pustil jsem
se a lehce dopadl do dřepu na podlaze cely. Potom jsem se otočil na
to stvoření, které se strachy klepaalo v koutě. A, jak jsem si
uvědomil, možná nejenom strachy.
Přešel
jsem k němu, dřepl si a suveréně do něj šťouchl. Zvedlo to
hlavu a se strachem v očích se to na mě zadívalo.
"Vyznáš
se tady?" zeptal jsem se.
Když
mi to stvoření neodpovědělo, popadl jsem ho za límec těch
hadru, co měl na sobě a otázku zopakoval, tentokrát trochu
důkladněji. Pak jsem ho zase pustil. A tentokrát to stvoření
plaše přikývlo.
"Výborně,
konečně se někam dostáváme," zamumlal jsem a pak jsem se
zeptal: "Víš, kam dali moje věci?"
Přikývlo
to a pak to začalo něco horečně kreslit na zem do prachu. Sklonil
jsem se nad tím a s úžasem jsem si uvědomil, že je to docela
podrobná mapa. Když byla hotová, stvoření ukázalo nejprve na
sebe, potom na mě a pak na jedno místo na mapě.
"Tam
jsme teď?" zeptal jsem se, abych si byl jistý, že jsem to
pochopil. Přikývlo to.
Potom
ukázalo na jiné místo, ne zas až tak daleko od toho prvního.
"Tam
jsou mé věci," pochopil jsem.
Opět
to přikývlo.
"Ty
toho asi moc nenamluvíš, že?" zeptal jsem se a vrýval si
mapu do paměti. Jenom to zakroutilo hlavou a upřeně to na mě
hledělo.
Když
jsem si byl jistý, že si mapu pamatuju, zvedl jsem se a přešel ke
vchodu do cely. Naposledy jsem se podíval na tu postavičku, která
se teď opět krčila v koutě, a pak jsem jediným kopancem mříže
prudce vyrazil. Potom jsem se vydal na cestu chodbou, pryč od toho
stvoření, nicméně, když jsem se dostal ke schodům, které z
vězení vedly, zahlodalo ve mně svědomí, něco, co jsem si
myslel, že už dávno nemám...
Se
spoustou peprných nadávek jsem se otočil a vydal se zpět k cele a
k tomu stvoření. Jak jsem předpokládal, pořád se to krčilo v
koutě. Přešel jsem k němu a než se zmohl na nějáký odpor,
přehodil jsem si ho přes rameno jak pytel brambor a opět se vydal
pryč, směrem, kde byly mé věci. Ne, že bych něják visel na
svém brnění, ale svou katanu chci kurva zpátky!
Opět
jsem došel ke schodům a tentokrát jsem se po nich opravdu vydal
nahoru. Byly to točité schody, které byly mizerně osvětlené.
Sotva jsem viděl na cestu. Schody byly opravdu dlouhé.
Nakonec
jsem se ale nahoru dostal. Jak jsem věděl z mapy, schody ústily do
chodby. A jak jsem se dozvěděl teď, tato chodba byla mnohem lépe
osvětlená, než celé to mizerné schodiště. Sklonil jsem se do
podřepu a pomalu se plížil k místu, kde začínala chodba.
Přikrčený téměř u země jsem vyhlédl jak doleva, tak doprava.
Podle mapy jsem měl jít doprava.
Což
se ale zdálo nemožné, protože tam byl hlouček právě těch
kapucínů. Stejných, jako ten, co přišel do vězení. Povzdechl
jsem si a skenoval pohledem odbočku vlevo. Nebyl tam nikdo a mohl
jsem vidět, že po pár metrech se chodba větvila.
Shodil
jsem ze zad to stvoření a posadil jsem se na schod. Dlouho jsem ale
sedět nevydržel, nedalo mi to a musel jsem znovu vykouknout na
pravou stranu. Nicméně, nic se nezměnilo, pořád tam byli. Tiše
jsem si pro sebe zavrčel.
Zvažoval
jsem, že tam prostě vlítnu a podám si je holýma rukama, když
jsem ucítil, jak mě něco zatahalo za rukáv. Podíval jsem se a
ono to bylo to stvoření. Nadzvedl jsem obočí a čekal, co bude.
Když si to stvoření bylo jistý, že má moji pozornost, přikradl
se až na poslední schod a ukázal doleva.
Mé
obočí vyjelo ještě víc. Nebyl to přece on, kdo mi mi nakreslil
mapu? A podle té bych měl jít doprava... Vyslovil jsem svou
myšlenku nahlas. Nicméně, jako kdyby se to minulo účinkem. Jen
se na mě zamračil a dál prstem ukazoval do chodby vlevo.
A
co teď? Uvažoval jsem. Měl jsem dvě možnosti, risknout to a
vypořádat se s kapucínama, nebo věřit tomu stvoření a jít
doleva. Pohrával jsem si s tou první možností, ale bez krve to
nebude ono, přeci jenom, je rozdíl, když někoho uškrtím, nebo
ho rozpárám katanou... Povzdechl jsem si a podíval se na to
stvoření.
"Ať
je po tvém, jen doufám, že víš, kam jdeme..."
Víc
pobízení nepotřeboval. Drapnul mě za ruku, nad čímž jsem se
podivil, protože musel vědět, že nejsem člověk... Lidé se mě
buď báli, nebo se mě snažili zabít... Mávnul jsem nad tím v
duchu rukou a následoval ho do levé části chodby. Došli jsme až
k místu, kde se chodba znovu větvila a on suveréně zabočil
doprava.
Ocitli
jsme se v dlouhatánské chodbě, která byla každých několik
metrů osvětlena pochodní. Nebyla zde žádná okna a já mohl
vidět, jak se to stvoření pro jistotu pevněji chytilo mé ruky,
za kterou mě táhlo vpřed. Protočil jsem nad tím strašpytlem
oči, ale z důvodu, který jsem sám nechápal, jsem se mu
nevysmekl.
Po
nějáké době, kdy mi to stvoření málem rozdrtilo ruku, jsme
došli k jakýmsi dveřím. Otevřel je a vyšli jsme na jakýsi
balkón. Jinak se to nazvat nedalo. Byla noc a moc toho vidět
nebylo, ale to nevadilo, protože mně stačilo vidět kousek před
sebe a v tuhle chvíli mé oči tak jako stak spočívaly na tom
stvoření, které se třáslo zimou ve skučícím větru, který
nás obklopoval.
Vyprostil
jsem ruku z jeho sevření a shodil ze sebe svůj svrchní kabátec,
do kterého jsem jej potom zabalil. A nepřestával jsem uvažovat,
proč se na něho prostě nevykašlu...
Nakonec
jsem si ale pomyslel, že tohle můžu řešit až budu mít svoji
katanu a budu pryč z toho proklatýho zámku. Přešel jsem ke
kamennému zábradlí, které se podél balkónu táhlo a vyhlédl
přes jeho okraj. A v tom momentě jsem pochopil, co to stvoření
udělalo - ukázalo mi zkratku, díky které jsem se vůbec nemusel
setkat s žádným kapucínem.
"Díky,"
zabručel jsem a vyskočil na zábradlí. Chystal jsem se skočit na
kamenný oblouk, který spojoval tuto část hradu a stranu naproti,
když jsem si všiml, že to ke mně natahuje ruce. S povzdechem jsem
ho drapl a hodil si ho opět přes rameno. Teprve poté jsem skočil.
Dopadl
jsem na kamenný oblouk táhnoucí se nad nádvořím hradu a v
podřepu si razil cestu vpřed skrze sněhovou bouři. Stvoření
bezpečně přehozené přes rameno. A navíc se mě to pevně
drželo. Jednu ruku jsem držel těsně nad obloukem, abych se mohl
zachytit v případě, že zavane poryv větru silnější, než se
dalo očekávat. A jako na sviňu, přesně to se stalo, když jsem
byl zrovna v půlce cesty. Málem nás to smetlo, ale naštěstí
jsem se rychle zachytil a přikrčil se co nejvíc to šlo.
Poryv
odezněl a i když stále foukalo docela dost, bylo to opět na
snesitelný úrovni. Zvedl jsem se a opět v podřepu vyrazil dál
svou cestou. Bez dalších nehod se mi povedlo dostat se na druhou
stranu, kde oblouk končil pod oknem. Přikrčil jsem se pod ním
také a jednou rukou se zachytil parapetu, abych získal větší
stabilitu. Teprve potom jsem se nadzvedl a podíval do okna. K mému
potěšení tam nikdo nebyl. Okamžitě jsem toho využil a vlezl
dovnitř. Štěstí, že okna v těchhle obrovských hradech většinou
nebývají ničím zadělaná.
Přistál
jsem na kamenné podlaze a postavil to stvoření na zem. Otočil
jsem se k němu čelem a koutky úst mi zacukaly v náznaku úsměvu,
když jsem viděl, jak to přešlapuje na studené podlaze. Boty to
totiž nemělo.
"Kudy
teď, ty rozume?" zeptal jsem se nakonec a ukázal na dveře.
Opět
neodpověděl a jenom mě opět drapl za ruku a vedl mě do neznáma.
Vyšli
jsme z místnosti a neznámou chodbou jsme se vydali neznámo kam.
No, ono to vypadalo, že ten malý ví, kam jde, jen já o tom neměl
ani páru. No, měl jsem tušení, že nakonec skončíme tam, kde
jsou mé věci, ale jak mě tam to stvoření chtělo dostat, to jsem
netušil. Zahli jsme do nějáké další chodby a skrze nějáký
závěs do úplně jiné chodby. A tak pořád dál, že jsem nakonec
ztratil přehled o tom, kde jsme, i když jsem měl mapu hradu stále
vrytou do paměti.
Po
nějáké době jsme se zastavili před naprosto obyčejnými dveřmi
a to stvoření na ně hrdě ukázalo.
"Takže
tady jsou mé věci?" zeptal jsem se nevěřícně. Očekával
jsem, že budou někde v nějákém hlídaném trezoru... Samotná
skutečnost, že až na ty kapucíny u schodů z vězení, jsme
nikoho nepotkali, byla zarážející.
Dychtivě
to přikývlo a já tedy opatrně vzal za kliku dveří. K mému
nezměrnému překvapení ty dveře nebyly ani zamčený! Tohle
zavánělo podrazem! Vyprostil jsem svou ruku z jeho a připravil se
ty dveře rozkopnout. Ano, neměl jsem zbraň, ale sakra, jsem démon!
Já mám své způsoby!
Zhluboka
jsem se nadechl a vduchu napočítal do tří. A na tři jsem ty
zatracený dveře málem vyrazil z pantů a vzhledem k tomu, že už
byly pootevřený, tak to je co říct! Ano, byl jsem nepříčetný
a dokonce jsem doufal, že tam bude někdo, komu bych musel dát
nakládačku. Žel, jak se ukázalo, místnost byla naprosto prázdná.
Tedy, až na kamenný podstavec, na kterém ležela má milovaná
katana.
Rychle
jsem k němu přešel a zarazil se. Krom katany tam bylo něco navíc.
Zvláštní rukavice. Rukavice, které jsem znal ze starých obrázků
v mnoha démonických knihách. Tedy, poté, co jsem se prokopal
archivem až k těm nejstarším spisům. A ano, i mi démoni si
vedeme různé záznamy!
Rukavice
na první pohled vypadaly jako obyčejný šupinkový kus brnění,
ale pravda byla, že když jste do nich vpustili démonickou sílu,
staly se z nich kolem vašich prstů drápy! Drápy pevnější, než
většina kovů! Nečekal jsem a bleskově pro ně sáhnul. Aniž
bych se rozpakoval s tím, komu, že to vlastně právoplatně patří,
navlékl jsem si je na ruce a potom uchopil svou milovanou katanu.
Přichytil jsem si ji k pasu a potom jsem se otočil na to stvoření,
které stálo dva kroky za mnou a pozorně mě sledovalo.
"No,
tak to vypadá, že se naše cesty rozcházejí," řekl jsem mu
a chystal jsem se vyjít z místnosti a dostat sepryč z tohoto
prokletého místa. Už jsem byl jednou nohou ze dveří, když se mi
kolem pasu obtočily dvě drobné ručky toho stvoření.
Zamračil
jsem se, silou ho od sebe odtrhl a odhodil ho stranou. Kupodivu
neprotestoval, nicméně, slzy, které se mu koulely po tvářích,
byly z nějákého důvodu horší, než kdyby mi nadával do hajzlů,
kterénu, debilů a bůh ví, do čeho ještě. A pak jsem se
rozesmál. Rozesmál jsem se nad tou ironií, protože on přece
nemluví! Proč jsem si myslel, že by mi nadával, když nemluví!
Nakonec
se mi povedlo se trochu uklidnit a opět jsem očima spočinul na tom
stvoření. Choulilo se to na zemi v mém svrchním oděvu, který
tomu byl až moc velký a slzy jako hrachy tomu tekly po tvářích.
"Tohohle
jednou budu setsakra litovat..." povzdechl jsem si a přičapl
si před něj.
Zvedlo
to ke mně uslzený obličej a tázavě to naklonilo kebuli na
stranu.
"Chceš
jít se mnou?" zeptal jsem se odevzdaným tónem.
"Nevím,
kam půjdu, ani co budu dělat, démoni, kteří jsou vyvolaní, se
nesmí vrátit zpět do pekla, dokud se k někomu nepřipoutají a
ten někdo nezemře," varoval jsem ho. Musel jsem. Musel jsem mu
vysvětlit, do čeho jde, když se ke mně tak lehkomyslně hlásí.
Ale
vypadalo to, že se to naprosto minulo účinkem, protože stvoření
jenom vehementně přikyvovalo blonďatou hlavou. Povzdechl jsem si,
zvednul se a natáhl k tomu ruku. Okamžitě se jí chytlo a nechalo
se to vytáhnout na nohy.
"Jdeme!"
zabručel jsem a vydal se konečně na cestu pryč z tohohle divnýho
hradu. Stvoření se samozřejmě drželo mé ruky jako klíště.
Nechal jsem ho. Nevím proč, ale ani jsem ho nechtěl pustit. Ta
malá potvůrka se mi zamlouvala čím dál víc. Poťouchle jsem se
pro sebe usmál a pokračoval dál chodbou do neznáma.
Prošli
jsme několika chodbami a já začínal být vzteklý, protože jsme
pořád byli v horním patře a schody dolů nikde. Zrychlil jsem,
doufaje, že čím rychleji půjdu, tím rychleji najdu východ z
tohoto bludiště. Zarazil jsem se až tehdy, když jsem od toho
stvoření zaslechl pofňukávání. Ano, ono to konečně vydalo
nějáký zvuk! A ne, nebyly to slzy a frustrace, která se mu
zračila v obličeji, ale právě fakt, že ze sebe konečně vydal
nějáký zvuk, co mě přinutilo, abych se zastavil.
"Tak
přece jenom nejsi němej," ušklíbl jsem se.
Ale než se to stvoření vůbec pokusilo odpovědět, uslyšel jsem v chodbě za sebou dusot nohou.
Ale než se to stvoření vůbec pokusilo odpovědět, uslyšel jsem v chodbě za sebou dusot nohou.
"Aha,
takže přeci jenom se odsud nedostaneme bez boje," zasmál jsem
se, vyprostil jsem ruku ze sevření toho stvoření a tasil katanu.
Ve stejnou chvíli jsem si uvědomil, že mám na rukou pořád ještě
ty démonické rukavice. Můj škleb se rozšířil na maximální
možnou úroveň a rukavice jsem aktivoval. Přesněji, aktivoval
jsem tu, ve které jsem nedržel katanu, protože drápy, které se z
rukavic po aktivování staly, by mi překážely.
Otočil
jsem se, strčil to stvoření za sebe a připravil se čelit
kapucínům.
Zjevili
se během chvilky. Byli rychlí a bylo jich hodně. To mě ovšem
neodradilo, bylo mi jedno, kolik jich je, ani celá Armáda spásy by
mi v tu chvíli nezabránila vyhrát! Sekl jsem po prvním z nich a
nechal ho dopadnout na zem. Bleskově jsem vytočil zápěstí a
zablokoval úder meče dalšího a drápy mu rzpáral hrdlo. Padl k
zemi a držel se za krk. Já mu ale již nevěnoval pozornost,
protože jsem se soustředil na další kapucíny, kteří na mě
útočili.
Jednoho
jsem sprostě nakopl do rozkroku, další schytal ránu katanou a mě
potřísnila jeho krev. A ještě dalšímu jsem udělal démonickými
drápy díru do hrudi. Tak hlubokou, že bylo vidět pulsující
srdce, a to bylo fakt hnusný! Dokonce i na mé poměry. Raději jsem
ho odhodil někam na podlahu a věnoval se těm dalším, protože
pořád přicházeli další. Uvažoval jsem, kolik jich budu muset
ještě zabít, než pochopí, že proti mně prostě nemají
šanci...
S
povzdechem jsem posekal pár dalších, ale jich jako by neubívalo...
Vrčel jsem, ale to mi nebylo nic platné. A za sebou jsem pořád
cítil to stvoření, jak vyděšeně kouká.
'Jen,
ať kouká,' pomyslel jsem si a uťal nejbližšímu z kapucínů
hlavu. 'Jen ať vidí, co jsem za zrůdu!' Zasmál jsem se a další
dva se zkáceli k zemi.
Po
dalších deseti minutách boje už nebylo vidět podlahu. Buď ji
pokrývala mrtvá těla, nebo krev rozlévající se všude, kam jen
to bylo možné. Rychlým švihnutím katany jsem zkosil posledního
kapucína a konečně jsem se zastavil, abych si vydechl.
Vzápětí
jsem za sebou uslyšel čvachtavé kroky a kolem mého pasu se
obtočily ruce. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ke mně
stvoření tiskne. Nadzvedl jsem obočí a uvažoval, jestli se mě
nebojí možná proto, že se kapucínů bojí víc... Nakonec jsem
ale tyhle hlubokomyslné věci vypustil z hlavy a zasunul katanu do
pochvy. Součastně jsem deaktivoval drápatou rukavici, která byla
nyní opět jen kousek studeného kovového brnění na mé ruce.
Vyprostil
jsem se z objetí toho stvoření a přidřepl jsem si před něj.
"Náhodou
cestu z hradu asi neznáš, že?" zeptal jsem se, i když jsem
kladnou odpověď neočekával. Proto mě dost překvapilo, když to
stvoření začalo kývat hlavou, až mu vlasy lítaly všude.
"Dobrá,"
zabručel jsem. "Tak kudy?"
Vyrazilo
to chodbou pryč, ale ještě, než jsem se stačil vzpamatovat,
uklouzl na krví potřísněné podlaze a skácel se na zem. Smál
jsem se a celého od krve jsem ho vytáhl na nohy a drapl ho za
límec, kdyby měl zase nějáký podobně šílený nápad se někam
zřítit.
Můj
smích ho překvapil, ale neprotestoval. Ovšem, to, že jsem ho
držel za límec, to se mi nelíbilo. Vypáčil mi prsty a pak se mě
opět chytil za ruku. Jenom jsem protočil oči a následoval ho
chodbou pryč.
Pročli
jsme několika křižovatkami, spoustou odboček a dokonce jedněma
dveřma, které byly schované za závěsem. A nakonec, světe div
se, jsme došli ke schodům dolů. To stvoření se usmálo a ukázalo
na ně. Kývl jsem a nechal jsem se vést.
Schodiště
bylo temné a patrně ho využívalo jenom služebnictvo, teda, za
předpokladu, že kapucíni vůbec nějáké služebnictvo mají. Ale
předpokládal jsem, že ano, protože to prostě nevypadalo
pravděpodobně, že by kapucáci rádi drhnutí podlah, nebo vaření.
Pod
schodištěm na nás čekala další chodba. Už jsem toho měl dost.
Měl jsem sto chutí jít přímo za nosem, dokud prostě neprorazím
skrze kamennou zeď, ale ovládl jsem se, protože jsem byl opět
vlečen skrze chodbu tím stvořením. Potichu jsem se zasmál nad
tím, jak si mě omotal kolem prstu. Při tom zvuku se na mě zvědavě
podíval, ale já jen zavrtěl hlavou, jako, že nic.
Během
chvilky jsme došli k dalšímu zákrutu a vstoupili do části
chodby, která se mírně svažovala. Zauvažoval jsem, kam to vede a
levá ruka s démonickou rukavicí byla okamžitě plně aktivována.
Už jenom z důvodu, že chodba byla temná, až ponurá a vůbec se
mi nelíbilo, co tam na nás může číhat. Navíc, mám opravdu
divokou představivost, takže obří pavouci byli doopravdy jenom
začátek! A nechtějte vědět, jaké další nepříjemné věci mě
napadaly!
Už
jsme šli docela dlouho a nejhorší na tom bylo, že chodba nebyla
vůbec osvětlená! Dokonce i já jsem měl problém v té tmě něco
vidět. A to jsem démon! Sakra, někdo by měl zakázat temné
chodby, v kterých není vidět ani na krok! Začínalo mi to lézt
na nervy. Uvítal bych nějákého protivníka, kterého bych mohl
roztrhat na kusy!
A
nebo radši ne, radši bych dal přednost čistému seku svou
katanou. Hlavně poté, co jsem rozpáral toho nahoře. To se mi
vůbec nelíbilo. Byl to hnus dokonce i pro mě.
DONG!
Zastavil
jsem se a třel jsem si hlavu. Setsakra to bolelo! Do prdele! To mě
nemohl někdo varovat, že se ten strop bude snižovat?! Vrčel jsem
a prskal na všechny strany, ale když mě to stvoření chytlo za
ruku a táhlo dál, nechal jsem se. Jenom jsem tentokrát dával
pozor, abych měl u hlavy ruku, která by zabránila možným příštím
nárazům. Víte, ono to totiž doopravdy bolí, když se praštíte
o kus skály...
A
nejhorší na tom bylo, že v chodbě byla pořád příšerná tma.
Věděl jsem, že jsme několikrát zahli, ale neměl jsem nejmenší
tušení kam. No, aspoň, že to vypadalo, že ten malý ví, kam
jde. Nebylo to moc, ale byla to aspoň jakási útěcha.
Zahli
jsme za další zatáčku a najednou jsem viděl! Pochopte to, já
jsem viděl! Viděl jsem sníh, viděl jsem oblohu a viděl jsem
měsíc. A taky jsem kurva viděl rozlehlé pláně a plně si
uvědomil, že jsme v prdeli. Kdesi uprostřed ničeho, kde jediná
stavba byl hrad, který jsme právě opustili.
Kolem
nás svištěl vítr tak ledový, že dokonce i já jsem se zachvěl.
Nebylo tedy divu, že to stvoření se klepalo naprosto
nekontrolovatelně. Povzdechl jsem si a stáhl si z ramen plášť,
do kterého jsem jej zabalil. Potom jsem se začal rozhlížet, kde
bychom se mohli schovat než blizard minimálně poleví. Neodvažoval
jsem se doufat, že by vůbec někdy utichl úplně.
Ale
ať jsem se rozhlížel jak chtěl, všude bylo pusto, nikde nic, jen
rozlehlá ledová pláň. Zavrčel jsem. Potřebovali jsme se schovat
před tím blizzardem a potřebovali jsme vypadnout od toho hradu!
Hned! Jenže to se mnohem líp říká, než dělá... Hlavně, když
kolem skučí severák a vy vůbec nevíte, kde ste. Krom toho, že
se vás někdo pokouší zabít.
Vypadalo
to s námi dost bídně, ale to bych nebyl já, kdybych to vzdal,
takže jsem tos tvoření zvedl a přehodil si ho přes rameno, abych
uchránil jeho bosé hony od zmrzlé půdy, a vydal jsem se kupředo
přímo skrze ledovou bouři. Když to nejde po dobrym, tak to holt
pude po zlym!
Věděl
jsem, že naše šance na přežití v takové bouři byly mizivé,
ale zkusit jsem to musel. Radši padnu někde v otevření pláni,
snažíc se něco udělat, než čekat tady, až se objeví někdo,
kdo mi vrazí kudlu do zad.
Uplynulo
několik hodin. Kolik přesně, to nevím, protože nebylo nic, podle
čeoh bych se mohl řídit. Tedy, měl jsem svůj hrubý odhad, ale
ten byl opravdu jen hrubý. Bouře kolem nás se vůbec nezměnila a
já začínal uvažovat, jestli ta pláň má vůbec nějáký konec,
nebo jestli se opravdu táhne do nekonečna...
Z
uzlíku na mém rameni se vydralo pár zavzlykání. Nebylo to porpvé
a já to ignoroval. Stejně nebylo nic, co bych s tím mohl udělat.
Ne tady v té vánici. Ale pořád jsem se držel toho, že někde to
přece skončit musí!
A
taky skončilo, protože během pár minut bouře jako zázrakem
polevila a já uviděl, jak se předemnou tyčí obrovská hora. A
byla to patrně právě ta hora, která bránila bouři, aby dál
pustošila naše už tak dost promrzlá těla. Fakt, že jsem byl
démon, mi pomáhal, protože démoni jsou odolnější, než lidé,
ale i já jsem byl již téměř na konci svých sil. Takže jsem byl
za tu horu rád, i když se před námi objevila doslova jako blesk z
čistého nebe.
Zastavil
jsem se a zahleděl jsem se na tu monstrozitu, která si říkala
hora. A pak se mi koutek úst skřivil do jakéhosi paskvilu úsměvu.
Ve skalní stěně jsem totiž zahlédl temný otvor, který vypadal
jako vchod do jeskyně. Neváhal jsem a začal jsem šplhat po úbočí
a směrem k němu.
Byl
to strmý výstup a ruce mi mrzly, jak byl povrch ledový. Ale já
byl odhodlaný to nevzdat. Protože pokud bych to vzdal teď, tak oba
zemřeme a to se mi nezamlouvá. Mé dobrodružství teprve začalo,
dalo by se říct, a já nepřipustím, aby hned tak zase skončilo.
A to bych se na to podíval! Když už mě sem vyvolali, tak si mě
sakra taky užijou!
Konečně
jsem se dohrabal k otvoru do jeskyně a opatrně jsem se protáhl
dovnitř. Naštěstí v ní nikdo nebyl, protože s tím, jak jsem
měl zmrzlé končetiny, no, nevím, jestli bych někoho zabil...
Takže jak jsem řekl, štěstí, že tam nikdo nebyl. Shodil jsem z
ramene svůj náklad v podobě toho stvoření a svalil se vyčerpaně
na zem. Hrudník se mi divoce zvedal a zase klesal, jak jsem se
snažil popadnout dech. Zvláštní, takhle vyčerpaně jsem se
necítil ani po poslední Velké válce...
Zavrčel
jsem a pak jsem nadzvedl obočí, když jsem ucítil, jak se mi něco
hemží u boku. Unaveně jsem nadzvedl hlavu a spaatřil to stvoření,
jak se uvelebilo těsně vedle mě a bezostyšně si to chrní.
Protočil jsem oči a v duchu nad tím mávnul rukou. Bylo sice
zvláštní, jak se to na mě nalepilo za tak krátkou dobu tak
dokonale, ale budiž. Možná to nebude špatné mít někoho, kdo mi
bude dělat společnost, než najdu způsob, jak se vrátit do svého
světa, do světa démonů...
S
touto myšlenkou jsem zavřel oči a nechal spánek, aby mne pohltil.
Zavrčel
jsem, když do mě něco šťouchlo. Ale ignoroval jsem to a snažil
se znovu propadnout do sna. Nebylo mi ale přáno, protože ono něco,
co mne šťouchalo, to udělalo znova. Opět jsem zavrčel. Tentokrát
hlouběji a mnohem nebezpečnějším tónem. Potom jsem pomalounku
otevřel oči, jenom abych spatřil to stvoření, jak se nademnou
naklání a chystá se mě znova šťouchnout prstíkem.
“Nech
toho,” zavrčel jsem a posadil jsem se. Nutno podotknout, že z
ležení na tvrdé skále jsem byl značně rozlámaný. A tedy dosti
nevrlý. “Co je to vůbec za způsoby?” vyjel jsem na to.
Jenom
se na mě ublíženě podíval a odšoural se do koutku jeskyně, ve
který jsme se ukrývali.
“No
co zase?” zavrčel jsem. Na tyhle jeho nálady jsem fakt nebyl
zvědavý! Měl jsem hlad a v jeskyni byl průvan! Měl jsem mizernou
nnáladu a bolavá zá... Moment! Zarazil jsem se a šel jsem zpět
po svých myšlenkách, než jsem se zarazil u... “Průvan!”
zavýskl jsem. Ne, nezavýskl, to by bylo přehnaný, přece jenom,
mám nějákou hrdost! Ne, nezavýskl jsem, ale z mého hlasu byla
znát radost a podle toho, jak se to stvoření ke mně opět
přiblížilo, se zdálo, že už jsem nevypadal, že mu každou
chvíli ukousnu hlavu.
Usmál
jsem se, když to zvědavě naklonilo hlavinku a pak jsem si tajemně
přiložil prst na ústa. Když jsem měl jistotu, že bude potichu,
natáhl jsem k němu ruku a on se jí chytil, zvědav, co bude dál.
Zašklebil jsem se na něj a zavřel oči, abych se zaposlouchal do
větru.
Byl
slabý, ale byl tu. Vítr, který vanul odněkkud z útrob jeskyně.
Stále se zavřenýma očima jsem pevněji stiskl ruku toho stvoření
a vykročil vpřed. Jedinou směrovkou mi byl téměř neznatelný
vítr, který mě lechtal v obličeji.
Nakonec
jsem oči otevřel a pokračovali jsme dál chodbou, která se před
námi zjevila. Byla zakutá kdesi za rožkem a nebylo snadné ji
objevit. Nicméně, vzduch tam proudil, takže to pro mé vybuzené
smysly nebylo nemožné.
Navíc,
to, že tu byl průvan, znamenalo, že je tu ještě jiná cesta ven.
Cesta, která s trochou štěstí povede jinam, než na tu prokletou
pláň.
Prolezli
jsme škvírou a ocitli jsme se v chodbě, která byla naprosto
temná, protože světlo z venku sem nedosvítilo. Ucítil jsem, jak
mi to stvoření pevněji sevřelo ruku a protočil jsem oči. Už to
zase začínalo, opět to na mně bude viset a na to jsem opravdu
nebyl zvědavý.
Slabě
jsem zavrčel a pak jsem lusknul prsty. Pár čísel nad dlaní se mi
objevila koule slabého nažloutlého světla. Dostatečného na to,
abysme viděli, kam jdeme, ale ne dost silného, aby přilákalo něčí
pozornost. Doufejme.
Chodba
se brzy začala svažovat dolů a po několika minutách vyústila do
obrovské jeskyně. Jak jsem věděl,
že je to obrovská jeskyně? Instinkt a také fakt, že tam byl
průvan o moc větší.
Opět
jsem vykročil a vedl to stvoření dál. Po pár krocích jsem se
ale prudce zastavil a když to stvoření pokračovalo nevědomky
dál, i když jsem ho držel za ruku, smýkl jsem s ním zpátky.
“Dávej
bacha!” vyjel jsem na něj a zesílil jsem světýlko, co mi
poletovalo nad dlaní.
U
nohou se nám rozprostírala bezedná propast. To stvoření se
opatrně připlížilo až k jejímu okraji a bázlivě nahlédlo
dolů. Potom prudce ucouvlo zpět.
Musel
jsem se na tím pousmát. Nicméně, víc mě zajímalo, jak se sakra
dostaneme na druhou stranu! Most jsem nikde neviděl a na to, abych
nějáký vykouzlil, jsem neměl dost síly. Ano, možná jsem jí
měl dost, abych vyřídil houf kapucáků, ale na to, abych z ničeho
vykouzlil most... Ne, na to jsem se opravdu ještě necítil. A navíc
jsem měl hlad!
Začal
jsem se rozhlížet, jestli opravdu není nějáká cesta přes, nebo
dolů, nebo kamkoli jinam, než tam, odkud jsme přišli. Nenarazil
jsem však vůbec na nic.
Sedl
jsem si do tureckého sedu těsně na okraj propasti a zaližl si
ruce na hrudi. S nasraným výrazem jsem potom hleděl na druhou
stranu. V této pozici jsem ale moc dlouho nesetrval, neboť ke mně
přiťapkalo to stvoření a draplo mě za rukáv. Otočil jsem k
němu hlavu a nasadil tázavý výraz.
Čekal
jsem, co bude dál.
A
bylo. Zatahal mě za rukáv a druhou tlapkou ukázal k nedaleké
skalní stěně. A jelikož teď už jsem věděl, že to znamená,
že tam za ním mám jít, tak jsem se zvedl a celkem bez protestů
jsem se tam nechal odvléct.
A
tam mi čelist doslova spadla na zem. Ve zdi byl vyritej
megagalaktickej obraz a já se divil, jak jsem jej mohl přehlídnout,
když vím naprosto jistě, že jsem kolem tý stěny procházel!
Chvíli
jsem na to vyjeveně koukal a až po chvíli mi došlo, na co to
vlastně koukám. Byl tam vyobrazený démon a s ním malé stvoření.
Stvoření, které se až podezřele podobalo tomu, co stálo po mém
boku a zaujatě si ten výjev prohlíželo.
Výjev
byl ale zarážející... Ti dva stáli na okraji propasti a vypadalo
to, že se chystají vykročit do prázdna a spadnout dolů.
Zamračil
jsem se. Vypadalo to jako návod pro nás dva, ale nebyl jsem zvědavý
na to, abychom se tím pádem do hlubin zabili...
Jenže
na druhou stranu, co jinýho dělat? Měli jsme dvě možnosti.
Vyzkoušet toto, nebo počkat, až nás objeví kapucáci, kteří se
za námi jistě pustili. Nebo, napadla mě třetí možnost, počkat,
až tu pojdem hlady, za předpokladu, že pronásledovaní nejsme...
“Tak
co, zkusíme to?” zeptal jsem se toho stvoření a palcem ukázal
na ten výjev vytesaný ve skále.
Přikývl
a bez rozmýšlení se vydal k okraji skály. Tam se zastavil a
otočil se ke mně. Nezbývalo mi tedy, než se k němu přidat.
Stočil jsem pohled do hlubin a nasucho jsem polkl. Bylo to opravdu
hluboko... Chystal jsem se právě ucouvnout, ale to stvoření mělo
evidentně jiné plány. Draplo mě to za ruku a stáhlo mě to přes
okraj.
Jaké
bylo ale mé překvapení, když jsme vůbec nikam nespadli... Prostě
jsme stáli zdánlivě ve vzduchu.
“Blbost,”
zavrčel jsem, “ve vzduchu stát nejde...” A s temito slovy jsem
se sehnul a poklepal na to, co se zdálo jako vzduch. S uspokojujícím
šklebem jsem se zase narovnal a prohlásil: “Sklo. Tlustý sklo.
To mě taky mohlo napadnout...”
Dál
jsem o tom ale moc neuvažoval. Prostě jsem vykročil dál a během
chvilky jsme oba stanuli na druhé straně té propasti, která
vlastně propast zas až tak úplně nebyla.
Tam
jsme se pak zastavili a já se rozhlédl kolem sebe, doufaje, že
třeba najdu nějákou cestu, kterou by se šlo dát. Jenže jsem
žádnou neviděl.
“A
co teď?” zeptal jsem se toho stvoření, doufajíc, že opět
přijde s nějákým geniálním nápadem.
“Nevím...”
zabručelo to.
“Cos
to řek?!” zbystřil jsem okamžitě. Přeci jenom, doposud to
odmítlo mluvit a jediný zvuk, co to v mé přítomnosti zatím
vydalo, bylo pofňukávání! A to byla dost votrava!
“Nevím...”
zopakovalo to.
“A
jakto, že mluvíš až teď?!” vyzvídal jsem dál a přidřepl
jsem si před ním, abysme měli oči ve stejné úrovni.
“Nevím...”
pokrčilo to rameny.
“Tak
koukej vědět!” zavrčel jsem. Začínal jsem být frustrovaný!
Konečně to promluví, ale jak napotvoru, tak jediný, co z toho
dostanu, je slovo 'nevím'!
Nakonec
jsem to ale vzdal. Prostě jsem si sedl doprostřed té jeskyně a
rozhodl se čekat na zázrak. Zavřel jsem oči a ignoroval všechno,
co se kolem mě dělo.
Neměl
jsem tedy nejmenší tušení, co to stvoření vyvádělo, ale když
jsem zaslechl zvuk, který se až podezřele podobal otevírání
nějákých kamenných dveří, prudce jsem oči otevřel. A pak mi
čelist doslova praštila o podlahu, protože před mýma očima se
otvíral vstup někam do nitra hory. Nebo, když jsem tak uvažoval,
ven na druhou stranu.
“Jaks'
to udělal?” zeptal jsem se toho stvoření, který se jenom
nevinně usmívalo.
Ale
ono to jen nevinně pokrčilo rameny.
Povzdechl
jsem si a rozhodl se mu za to, že odmítá mluvit namlátit potom.
Teď jsem byl mnohem víc zvědavý na to, abysme se odtud konečně
dostali. A pokud možno někam, kde mají jídlo! Měl jsem totiž
opravdu hlad! A když má démon hlad, neměl by ho nikdo rozčilovat,
protože by si pak démon toho dotyčného mohl upéct na rožni!
Zahnal
jsem myšlenky na jídlo, protože jsem se obával, že bych si pak
pochutnal na tom stvoření... Proč jsem se vůbec staral? No, to je
jedno. Mávl jsem rukou i nad tímto a vtáhl to stvoření do nově
otevřené chodby.
Byla
tam tma jak v pytli, takže jediné, podle čeho jsme se mohli
orientovat, byl hmat. Pořád jsem se ještě necítil na to, abych
vyvolal nějáké kouzlo. A patrně se na to nebudu cítit, dokud
nedostanu jídlo! Ale to bylo v tuhle chvíli něco, na co jsem si
nemohl dovolit myslet. Soustředil jsem se tedy raději na cestu. A
to bylo mé jediné štěstí, protože jinak bych se asi zřítil ze
schodů, které tam byly.
“Bacha,
schody,” broukl jsem za sebe, aby se náhodou to stvoření
nezřítilo tak, jak málem já.
Začal
jsem po nich opatrně sestupovat a uvažoval jsem, jestli jsou ty
schody přírodního původu, nebo jestli v tom mají prsty lidé. A
pokud lidé, tak jestli nějáká dávná civilizace, nebo někdo
součastný...
I
když, ono to bylo vlastně jedno. Ať už je udělal kdo chtěl,
zapomněl na osvětlení, takže jsem si opět málem namlátil hubu,
když schody z ničeho nic končily opět rovným povrchem.
Tentokrát
jsem se to stvoření už ale varovat neobtěžoval. Když já tady
málem padám na hubu, tak on pěkně bude taky! To by bylo, abych
tady byl jediná oběť! Na to rozhodně nejsem zvědavý.
Nečekal
jsem, jestli opravdu hodí držku, nebo jestli to ustojí, a rovnou
jsem pokračoval chodbou dál. S rukou na zdi jsem postupoval vpřed
a čekal, na co narazím. A, jako by to nestačilo, opravdu jsem
narazil. Nosem přímo do studenýho a hlavně pekelně tvrdýho
kamene!
Zaskučel
jsem, zavyl a začal sprostě nadávat v jazyce démonů. Nakonec
jsem se ale uklidnil a chtěl jsem pokračoat v cestě. Ve stejnou
chvíli se ale ozvalo tlumené žuchnutí a plačtivé “Jauvajs!”.
Přicházelo to směrem, ve kterém byly ty zatracený schody a já
si až teď uvědomil, jak moc za mnou to stvoření bylo.
Povzdechl
jsem si a po hmatu jsem k němu došel. Sehnul jsem se k němu a bez
dalších caviků jsem si ho vyzvedl do náruče. Potom jsem
pokračoval dál chodbou, smířen s tím, že to opravdu budu já,
kdo bude otloukán.
Proto
jsem byl dost překvapen, když jsem již po pár krocích zahlédl
světlo. No, ne, to by nebylo přesné, nezahlédl jsem světlo, ale
začal jsem rozeznávat, co kolem mě je. Tedy začal jsem opět
vidět. A byl jsem za to rád, protože už mě ta tma setsakra
přestávala bavit!
Potom
jsem se podíval na to stvoření, co jsem nesl, zamračil jsem se a
postavil ho na zem. “Dál jdeš po svejch,” zabručel jsem,
pokračoval v cestě a jenom protočil oči, když jsem ucítil, jak
jeho ruka vklouzla do mé.
Pokračovali
jsme dál a světla kolem nás přibývalo. Dorazili jsme k zákrutu
chodby a já se zastavil a naznačil tomu stvoření, aby bylo
zticha. Potom jsem se opatrně přikradl těsně k odbočce, odkud
celou dobu to světlo vycházelo, a opatrně vyhlédl, abych věděl,
co tam na nás čeká.
Nic
tam ale nebylo. Teda aspoň nic, co by nás mohlo ohrozit. Jasně,
byla tam pochodeň a chodba tam určitě zažila dotek lidské ruky,
ale nikdo tam nebyl.
“Tak
jdem,” kývnul jsem na to stvoření a oba jsme vykročili do
opracovaných částí chodeb, které se táhly bůh ví, kam.
Již
jsme tím labyryntem chodeb šli hodnou chvíli a nikoho jsme
nepotkali. Rozhodl jsem se, že tohoto relativního klidu využiju a
vytáhnu z toho stvoření nějáký rozumy. Už jsem ho donutil
promluvit, tak teď ho prozměnu donutím mluvit.
“Jak
se vůbec jmenuješ?” uhodil jsem na něj.
“Nevím,”
pokrčilo to rameny a svěsilo hlavu.
“Ty
nemáš jméno?” překvapeně jsem se na něj podíval.
“Asi
ne?” zvedlo to ke mně pohled.
“Tak
odteď jsi Kail,” zabručel jsem první jméno, který mi přišlo
na jazyk. Nehodlal jsem na tu potvůrku volat 'hej ty', to by bylo
diný.
“A
ty?” zeptalo se to stvoření a já pobaveně nadzvedl obočí.
“Co
já?” zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, na co se to
stvoření, ne, vlastně teď už Kail, ptá.
“Jak
se jmenuješ?” zeptalo se to nasupeně.
Neodolal
jsem a musel jsem se zasmát tomu, jak se to tvářilo. Opravdu, ten
výraz byl k nezaplacení.
“Opravdu
to chceš vědět?” zeptal jsme se pobaveně a začal uvažovat,
jestli mu mám říct své pravé jméno, nebo to druhé.
Pochopte,
démoni mají dvě jména. Jedno je jejich pravé a je známo jenom
mezi ostatními démony a většinou to tak i zůstane. A pak je tu
to druhé, které si v průběhu života musí vymyslet každý
démon. Je to jméno, které slouží pro účely, kdy nás někdo
vyvolá. Démoni totiž strašně neradi sdělují svá pravá jména.
Protože ta jména mají moc!
A
já tady jak blázen uvažoval, jestli mu mám sdělit to své pravé,
nebo ne. Bože, zbláznil jsem se já, nebo svět kolem mě?
“Chci
to vědět!” vytrhl mě z přemýšlení Kailův hlas.
Povzdechl
jsem si. Vypadalo to, jako bych mu nedokázal nic odepřít.
“Tak
dobře, jmenuju se Azrael...” Tak, a bylo to, řekl jsem mu své
pravé jméno.
Koukal
jsem, jak Kail naklonil hlavu na stranu a nasadil výraz naprostého
soustředění. Chvíli zíral do země, ale pak ke mě zvedl hlavu a
řekl: “Azi.”
“He?”
nadzvedl jsem obočí a kolem hlavy mi blikaly otazníky velký jak
kráva.
“Zkratka,”
oznámil mi a usmál se tím svým úsměvem, který mi prostě
nedával na výběr.
Nakonec
jsem jenom pokrčil rameny s tím, ať mi říká jak chce, že je to
vlastně jedno. Když toto bylo vyřešeno, konečně jsme opět
pokračovali v cestě, protože, ani nevím jak, jsme se během toho
rozhovoru zastavili.
Přiblížili
jsme se k dalšímu rozcestí a já uvažoval, jak rozlehlý ty
chodby jsou, jestli jsou opuštěný, nebo jestli tu něco je a
především jsem uvažoval, jestli se máme dát nalevo, nebo
napravo.
V
momentě, kdy jsem začínal být v koncích, jsem zaslechl z jedné
z chodeb kroky. A podle toho, jak pevně mě Kail sevřel, bylo
jasné, že on je slyší taky.
Povzdechl
jsem si a položil ruku na jílec katany. Potom jsme prostě čekali,
až se ten někdo objeví. A naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho.
Zabralo to jenom chvilku, než chodbu napravo zalilo světlo pochodně
a začalo se přibližovat k nám.
Rozhodnutý
k přímé konfrontaci jsem vstoupil do chodby a čekal, až se
dotyčný ukáže. A taky ukázal. Přesněji řečeno, ukázala,
protože to byla stará babka.
“Á,
nové přírůstky,” zaskřehotala. “Pojďte se mnou milánkové.”
Nadzvedl
jsem obočí. Babku jsem tady teda rozhodně nečekal. Ale tak, třeba
se z toho vyklube světová konspirační teorie. Nic jsem ale
neřekl. Jen jsem přikývl a nechal babku, aby nás vedla bůh ví,
kam.
Chvíli
to trvalo, ale nakonec jsme chodbami došli na místo, kam svítilo
přirozené světlo. Měkký sluneční svit zaléval malinkou
vesničku uprostřed ničeho, která se tísnila v údolíčku, které
bylo obklopeno skalami a ústilo do něj několik vstupů do skalních
masivů.
“Pojďte,
pojďte,” pobízela nás babka a vedla nás k největšímu z domů,
pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. “Určitě musííte mít
hlad.”
No
to je dost, konečně nějáký jídlo! Navenek jsem si zachoval svůj
neutrálně načuřený výraz, ale v duchu jsem skákal radostí.
Konečně se najíím! A konečně budu moci používat svá kouzla v
plné síle. Na to jsem se opravdu těšil. Protože přeci jenom,
musím se těm kapucákům pomstít za to, jak se mnou zacházeli!
Vstoupili
jsme do stavení a babka nás zavedla k jednomu z několika stolů.
Potom odešla bůh ví, kam. Během chvíle se ale vrátila a nesla
dvě misky plné něčeho, co patrně mělo být jídlo. No, Kail se
sice ušklíbal, ale já se na to vrhl jak kdybych už nikdy v životě
neměl jíst. Holt když jste několik dní nejedli, tak sníte téměř
cokoli a ono to zas až tak špatný nebylo. Jen to divně vypadalo.
Během
chvilky jsem misku vypucoval do čista. Potom jsem zvedl pohled a
podíval se na Kaila, který se ve své porci vyloženě nimral.
“Jestli
to nechceš, já to klidně sním,” nahodil jsem nevinný úsměv.
A
jakoby čekal přesně na tohle, usmál se na mě, vyplázl jazyk a
pronesl: “Ještě totak!”
Musel
jsem se smát, jak to do sebe začal házet, bojíc se, že mu to
opravdu sním...
Pak
jsem se ale začal rozhlížet kolem sebe a hledat tu babku, protože
jsem opravdu potřeboval vědět, kde to jsme a co má být tohle
zač!
Žel,
babka nebyla nikde k dostání. Zato jsem ale zahlýdl jakýhosi
podivína, který právě vstoupil do dveří.
“No,
to bude muset stačit...” zabručel jsem si pod nos a zvedl se z
vratké židličky. Potom jsem k němu přešel a když se pokusil
pláchnout, drapnul jsem ho a pevně držel.
“Neublížím
ti, ale chci pár odpovědí na pár otázek!” zavrčel jsem.
“Ja...
jasně...” zakoktal se ten panák.
Pustil
jsem ho a onse odpotácel k jedné z volných židlí. Tam se
zhroutil a čekal, až na něj vypálím první otázku.
“Co
je tohle za místo?!” uhodil jsem na něj po chvilce mlčení, kdy
jsem se rozhodoval, na co se zeptám první.
“Poslední
svobodná vesnice na světě,” odpověděl.
“A
to má znamenat co?” zajímal jsem se.
“Všichni
ostatní jsou pod nadvládou kapucínů, kteří mají ve svých
spárech právoplatného dědice trůnu...” vysoukal ze sebe ten
dědula.
“Takže
světová konspirace, přesně, jak jsem si myslel,” povzdechl jsem
si. A ucítil, jak do mé ruky vklouzla menší. V duchu jsem se
usmál. A pak mě napadlo, že asi budu muset vyzpovídat i Kaila,
přeci jenom, byl tam v tom hradě kapucáků a asi ví vííc, než
dává najevo. No, za pokus nic nedám.
Ale,
vrátil jsem se myšlenkama k tomu panákovi před sebou, to počká,
nejprve musím vyzpovídat toto individuum.
“Co
s tím má co dělat dědic trůnu?” zeptal jsem se. “Neměli by
se spíš lidi vzbouřit, pokud se jim to nelíbí?”
“Manipulace...”
povzdechl si dědula. “Ono to všechno vypadá, jako by jednal král
a ne oni...”
“A
co jsou vlastně zač?” zeptal jsem se, zvědav, co za blázny mě
to vlastně vyvolalo.
“Církev,”
odpověděl prostě.
“A
jak je možný, že má církev takovou moc?” zeptal jsem se.
“Proto,
že zemi již mnohokrát zachránili před invazí
odjinud...”odpověděl.
“Jenom
proto, aby ji pak mohli ovládnout,” zabručel jsem a otočil se na
Kaila.
“Co
o tom víš?” zeptal jsem se ho.
“Prakticky
nic...” pípl.
“Jak
nic?!” zavrčel jsem. “Byl jsi sakra v jejich pitomým hradě a
podle toho, jak ses tam vyznal, bych řekl, že jsi nebyl vězeň
celou dobu...”
“To
sice ne, ale nikdy mi nic neřekli!” zaprskal Kail.
'Tak
ono se to umí i vztekat...' pomyslel jsem si a ušklíbl jsem se.
“No, tak to vypadá, že se tam možná budeme muset vrátit,
abychom zjistili víc...” zafylozofoval jsem a čekal na Kailovu
reakci.
Proto
jsem byl překvapen, když se ozval ten dědula.
“Soudě
podle toho, co mi řekla Martha, tak jste přišli z tunelu, který
vede do ledových plání, z tama ještě nikdy nikdo nepřišel, ale
vězte, že to je jen jejich vedlejší základna.”
“A
ta hlavní je kde?” zeptal jsem se, doufaje, že to třeba ten
dědula bude vědět.
“Na
královském hradě,” odpověděl dědula.
“A
to má jako být kde?” zeptal jsem se naštvaně. Už mě totiž
unavovalo, jak jsem stále nedostával odpovědi, které jsem chtěl!
A jak jen a pouze více otázek nacházelo cestu do mé mysly.
“Můžu
vám ukázat tunel, který ústí do části země, odkud to není
daleko, ale rozhodně s vámi nepůjdu, jsem rád, že jsem tady, kde
moc kapucínů zatím nesahá,” řekl dědula.
“No,
bude to muet stačit,” odpověděl jsem a zahleděl se mu upřeně
do očí.
“Cesta
je to ale prý hodně dlouhá, doporučovala bych vám, abyste si
nejprve odpočinuli,” řekla Martha, která se právě objevila ve
dveřích.
Měl
jsem sice sto chutí vyrazit hned, ale pohled na Kaila mi zhatil
plány. Ten kluk sotva držel oči otevřený. Ale popravdě? Nedivím
se mu. Já na jeho místě už dávno spím.
“Tak
dobře,” kývl jsem.
Vzal
jsem Kaila do náruče a nechal Marthu, aby nás vedla do jedné z
odlehlejších budov. Cestou vypeskovala čtyři děti, které si
hrály na rádoby náměstíčku a pak prohodila pár slov s těmi
několika dospělými, které jsme cestou potkali.
“Není
to nic moc, ale budete tu mít soukromí,” řekla, když otevřela
dveře do nízkého domku, který stál na okraji vesnice.
Kývl
jsem na ni a zmizel uvnitř. Moc tam toho nebylo, ale to bylo jedno.
Přešel jsem k posteli a položil na ni Kaila. Potom jsem si sedl na
zem vedle a pozoroval jeho spící tvářičku. Usmál jsem se a brzy
jsem také usnul. Sedíc na zemi opřený o palandu a s rukou
ochranitelsky okolo Kaila.
Probudilo
mě zaklepání na dveře. Otevřel jsem tedy oči a vydal se
otevřít, ať už tam stál kdokoli. Ukázalo se, že to byla
Martha.
“Dobré
ráno,” pozdravila mě.
Kývl
jsem jí v odpověď a ona pokračovala.
“Donesla
jsem vám snídani a obuv pro toho malého,” řekla. “Nemohla
jsem si nevšimnout, že je bosky. Také se mi pro něj povedlo najít
oblečení, které by mu nebylo tak velké.” Podala mi to všechno
a pak se opět vzdálila s tím, že až budeme chtít vědět,
kterým tunelem se dát, abychom přišli do hlavní budovy, že tam
bude čekat Donald, aby nás nasměroval.
Poděkoval
jsem jí a zavřel jsem za ní dveře.
Potom
jsem se opět vrátil k posteli, na které pořád ještě vyspával
Kail. Sklonil jsem se k němu a zatřásl s ním, abych ho probral.
Účinek
byl okamžitý, jak se na mě upřely dvě jasné oči.
“Vstávej,
za chvíli vyrážíme.”
“Už?”
zamrkal stále ještě trochu rozespale.
“Ano,
už, protože když se zdržíme moc dlouho, někdo se dozví, jakou
paseku jsme napáchali tam mezi kapucáky!” řekl jsem prostě, ale
důrazně a hodil po něm oblečení a boty, které Martha donesla.
Potom
jsem se začal zabývat košem, ve kterém byla snídaně. Byla
prostá, jen chlebové placky a trocha ovesné kaše. Na pití voda.
Ale já si nestěžuju. Jídlo jako jídlo. Rozdělil jsem to na
třetiny a jednu zabalil na cestu.
Na
zbytek jsme se s Kailem vrhli a o poslední kousek jsme se dokonce
poprali. Nakonec jsem ale Kaila nechal vyhrát. Opravdu vypadá to,
že začínám měknout... Alespoň, co se té malé potvůrky týče.
Vzápětí
jsme se přesunuli do hlavní budovy, kde, přesně, jak Martha
řekla, čekal Donald, ten dědula, kterého jsem včera vyslýchal.
“Připraveni
vyrazit?” zeptal se zvesela.
“Kdyby
ne, tak tu asi nejsme...” řekl jsem kousavě.
“Pravda,
pravda...” usmál se Donald a vedl nás skrze vesničku až ke
skále, která ji obklopovala.
“Tudy,”
ukázal na štěrbinu ve skále.
“Opravdu?”
zamračil jsem se. “A jste si jistej, že se tama protáhnu?”
“Ano,”
odpověděl sebevědomě. “A navíc, jakmile se dostanete za
štěrbinu, tak se cesta rozšíří.”
Jen
jsem protočil oči a protáhl se tou škvírou. A Kail za mnou.
Chvíli nám to trvalo, teda, hlavně mně, protože jsem jaksi
větší, ale nakonec se ukázalo, že Donald měl pravdu, protože
jakmile jsem se dostal skrze to štěrbinu, bylo mi jasné, že jsem
se ocitl v mnohem větším prostoru.
Pomohl
jsem skrz Kailovi a pak jsem na dlani vyvolal plamínek. Bože, jak
já tyhle kouzla miluju! Pak jsem zachytil zvědavý Kailův pohled a
nadzvedl jsem obočí.
“Takže
už můžeš kouzlit?” zeptal se.
“Už
to tak bude,” usmál jsem se.
“Ale
co bylo teda potom to v té druhé chodbě, když ne kouzlo?”
vzpomněl si na světelnou kouli.
“Tohle,”
řekl jsem a ukázal mu tlumeně fosforeskující kouli. “Bohužel
se rychle vybije a trvá, než se nabije...” zavrčel jsem.
“Aha,”
pokýval moudře hlavičkou.
“Jdem,”
zavelel jsem a schoval fosforeskující kouli do kapsy. Nevěřil
jsem, že bych ji v dohledné době potřeboval. Ne, když mám
konečně zpět energii na to, abych mohl dělat kouzla!
Vykročili
jsme chodbou a Kail se okamžitě chytil mé ruky. Už jsem na to byl
tak zvyklý, že jsem se nad tím ani nepozastavil.
Dlouho
jsme na nic nenarazili, až po nejméně dvou hodinách chůze se
před námi objevilo rozcestí.
"O
tomhle se nám nezmínili..." zabručel jsem a podíval se na
Kaila.
"A
co teda uděláme teď?" zeptal se a důvěřivě na mě koukal.
"Náhodně
si jednu vyberem, protože nic jinýho nám asi nezbude..."
zavrčel jsem a otočil se doleva.
"Proč
doleva?" zeptal se.
"Protože
je to stejně dobrá chodba, jako ta pravá."
"Aha,
a proč teda nejdeme doprava?"
"Nevím,
je to fuk, klidně můžem jít doprava, jestli teda chceš..."
rezignoval jsem a nechal jsem Kaila, aby tedy zatočil doprava.
A
taky, že jo. Takže nakonec jsme přeci jenom šli tou pravou
chodbou. Ne, že by mi to vadilo. Obě dvě vypadaly naprosto stejně
a nepoznal bych na nich rozdíl.
Chvíli
jsme jen tak šli, ale pak jsem zaslechl divnej zvuk. Zvuk, kterej by
v takový temný a pustý chodbě neměl být! Zvuk kovu skřípajícího
o kov, jako kdyby se někdo pohyboval v plné polní...
Zašeptal
jsem pár slov a ztlumil světlo na minimum. Potom jsem pevněji
sevřel Kailovu ruku a podél stěny pomalu postupoval vpřed.
Byl
jsem rád, že ta příšerka pochopila, že má být potichu.
Protože jsem se neodvažoval promluvit, dokud nezjistím, co ten
zvuk vydávalo. Mohlo to být cokoli. Od ožilvého brnění až po
skutečnýho opancířovanýho člověka. A osobně bych radši volil
toho člověka, protože prázdný brnění se demolují opravdu
těžko. Holt jako nejsilnější pekelný válečník už nějáké
ty zkušenosti mám...
Došli
jsme k místu, kde chodba ostře zatáčela a já Kaila postrčil za
sebe. Potom jsem bezhlesně aktivoval drápy na démonických
rukavicích a opatrně vykoukl zpoza rohu.
A
přesně, jak jsem předpokládal, musela to být ta prázdná
plechovka... Povzdechl jsem si a podrážděne zavrčel. Teď už
bylo celkem jedno, jestli nadělám hluk, nebo ne. Ty plechovky totiž
měly jednu výhodu – neuměly myslet.
“Drž
se stranou,” sykl jsem směrem ke Kailovi a připravil se na
sešrotování plechovky, doufaje, že se jich neobjeví víc.
A
projednou mi štěstí opravdu přálo. Plechovka byla totiž opravdu
jenom jedna a po zásahu několika dobře mířenými kouzly se
rozpadla na jednotlivé části. Pak už stačilo jenom deaktivovat
drápy, čapnout Kaila za ruku a pokračovat v cestě.
Sice
jsem se musel pozastavit nad tím, proč se plechovka rozpadla tak
brzo, ale stěžovat si nebudu. Aspoň mi to ušetřilo práci. Tak
co bych se vztekal? Že jo.
Po
nějáké době se chodba začala stáčet a podlaha se začala
zvedat. A potom chodba končila. Slepá ulička, která nikam
nevedla, se na nás šklebila a vysmívala se nám.
“Tak
vidíš, měl jsem pravdu, opravdu jsme měli jít tou druhou
chodbou,” ušklíbl jsem se, ale úšklebek mi zamrzl na rtech,
když to stvoření prošlo kolem mě a prostě stěnou prošlo.
Zamračil
jsem se a natáhl jsem ruku ke stěně, která se mi vysmívala. A
ona prošla skrz. Chvíli jsem na to koukal jak na zjevení, ale pak
jsem se vzpamatoval a prošel skrze stěnu, která stěnou ani
nebyla, abych se připojil ke Kailovi, který na mě na druhé straně
čekal na úpatí schodiště vytesaného ve skále.
“Jaks'
věděl, že se tou stěnou dá projít?” zeptal jsem se ho, když
se opět chytil mé ruky.
“Cože?”
vykulil na mě kukadla.
“Co
tím myslíš 'cože'?!” začínal jsem pěnit. “Právě jsi
prošel stěnou, o které jsem si myslel, že rozhodně není
průchozí!” Opravdu jsem začínal mít po krk těch jeho proměn
osobnosti...
“Stěnou?”
podíval se na mě překvapeně. “Ale já žádnou neprošel...”
“To
je fuk,” protočil jsem oči a rozhodl se to prozatím nechat být.
Potom
jsem začal stoupat po schodech a vedl Kaila za sebou. Nejprve vedly
strašně dlouhou dobu rovně, bez jakékoli zatáčky, ale pak se
začaly stáčet, až se z nic vyklubalo točité schodiště. Ani
nevím, kdy přesně, ale od jisté doby byly schody mnohem více
opracované a bylo jasně vidět, že si s tím lidská ruka dala
mnohem víc práce.
“Asi
se blížíme k povrchu,” neodpustil jsem si poznámku.
“Jak
to víš?” neodpustil si poznámku prozměnu Kail.
“Nevím,
hádám. Podle toho, že jsou ty schody čím dál víc opracovaný.”
“Aha,”
kývl hlavinkou a dál se o to nezajímal.
Stoupali
jsme dál a já zjistil, že jsem se možná mohl plést, protože
během několika následujících minut jsme došli do obrovské
jeskyně. Ano, opět obrovská jeskyně. Začínal jsem mít
podezření, že to někdo dělá schválně. Není možný, abysme
zase skončili v obrovské
jeskyni!
No,
ale víc, než nějáký pofiderní osud, nebo co to vlastně bylo,
mě zajímalo, co za jeskyni to je a kam to vede. Jestli vůbec
někam. A pokud někam, jestli tam, kam potřebujem.
“Pojď,
potřebujem zjistit, kam tahle obludnost vede,” kývl jsem na
Kaila, který se mezitím pustil mé ruky a zvědavě se rozhlížel.
A
pak jsem si to uvědomil! V jeskyni bylo světlo. I bez toho, abych
ji osvětloval svým kouzlem. A to bylo divný! Hodně divný.
Drapl
jsem Kaila za ruku a začal pátrat, jestli je světlo v jeskyni
způsobeno kouzlem, nebo ne. A jestli ano, zda je sesilatel stále
ještě v blízkosti.
Naštěstí
jsme v té jeskyni byli opravdu jen my. Kouzlo bylo sesláno již
dávno. A teď, když jsem ho pořádně prozkoumal, jsem zjistil, že
je již hodně slabé. Vlastně až tak slabé, že může přestat
fungovat každou chvíli. A to se mi z nějákého důvodu nelíbilo.
Měl
jsem neblahý pocit, že jakmile kouzlo přestane fungovat, stane se
neštěstí.
“Koukej,
jestli neuvidíš východ z tohohle proklatýho místa,” sykl jsem
směrem ke Kailovi a stiskl jeho ruku ještě pevněji.
Vykročil
jsem vpřed a sám pátral, jestli někde neuvidím ústí nějáké
chodby, nebo popřípadě přímo denní světlo, a Kail poslušňě
ťapkal vedle mě.
Procházeli
jsme středem jeskyně, abychom měli rozhled kolem sebe a včas
viděli, pokud se k nám něco blíží, ale začínal jsem uvažovat,
jestli jsme se raději neměli vydat podél stěny, zda by pak nebylo
snazší nějákou tu chodbu najít.
Mé
pochyby byly ale rozptýleny, kdy když mrtvolné ticho proťal
Kailův zvonivý hlásek: “Támhle, mohlo by to být to, co
hledáme?”
Podíval
jsem se, kam ukazuje a opravdu, bylo tam ústí chodby.
“Dobrá
práce,” usmál jsem se na něho a okamažitě si to k oné chodbě
namířil.
Byli
jsme skoro u chodby, když jsem pocítil, jak energie kouzla
vyprchala ze vzduchu. A pak to začalo. Nejprve slabé dunění, ale
pak se ozval rachot, jak první kameny ze stropu dopadly na zem.
“Poběž!”
hnal jsem Kaila a oba jsme se rozběhli k ústí chodby.
Stihli
jsme to jen tak tak a jakmile jsme byli v jejím ústí, vchod se
zhroutil. Naštěstí ne na nás.
Rozhlédl
jsem se kolem sebe a zesílil světelné kouzlo, abychom pořádně
viděli. Jenom jsem doufal, že je to správná chodba. Kdybychom teď
zjistili, že jdeme špatně, asi by to byl problém, když nás to
tu zavalilo...
K
vidění toho moc nebylo. Obyčejné kamenné zdi, na které lidská
ruka moc nešáhla, podlaha taky kamenná a strop taktéž. Takže
všude samej šutr a nikde nic zajímavýho.
Taky
co by člověk čekal, když je někde v nějákých tunelech...
Uvnitř hory! Nevím, co jsem čekal, že uvidím, ale to bylo jedno.
Mnohem víc mě zajímalo, kam ta chodba vede.
Pomalu
jsem se vydal vpřed a opět jsem se musel usmát, když se mě Kail
chytil za ruku.
Nějákou
dobu chodba vedla jenom rovně a nebylo v ní vůbec nic k vidění.
Ale potom se začala zvedat a stáčet nejprve doprava a potom
doleva. Takže jsme skončili ve stejném směru jako původně. Jen
s tím rozdílem, že tady bylo světlo a v dáli byl té chodby
konec.
No
výborně, tak to vypadá, že jsme se konečně někam dostali.
Podvědomě jsme oba zrychlili a během chvilky jsme stáli v ústí
chodby a mžourali do poledního slunce.
Když
mé oči konečně trochu přivykly tomu jasu, rozhlédl jsem se,
abych zjistil, kde to jsme. Vypadalo to, že jsme se vynořili kdesi
na úbočí hory a dole se rozkládalo rušné město. Obrovské a
nad ním se tyčil hrad.
“Vypadá
to, že máme štěstí,” řekl jsem Kailovi.
“Jakto?”
zeptal se zmateně.
“No,
jestli toto není královský město, tak ať mě sežerou krysy,”
zašklebil jsem se a pak jsem pomalu vykročil směr město a hrad.
Kail
samozřejmě následoval.
Když
jsme byli na dohled městské brány, přetáhl jsem si přes hlavu
kapuci abych zakryl své na první pohled démonické rysy. Jo, bylo
mi jasný, že pokud mě donutí abych si tu kapuci sundal, je to v
kelu, ale to bylo daleko, vzhledem k tomu, že před náma byla
fronta lidí, kteří se snažili dostat do města.
Sehnul
jsem se a vlaz Kaila do náruče, aby se mi v tom zmatku neztratil.
Potom jsem si vyhlídl jednoho z těch, co se snažili dostat dovnitř
a pár kroky přešel vzdálenost, která mě od něj dělila.
“Proč
se všichni snaží dostat dovnitř jako kdyby na tom závisel jejich
život?” zeptal jsem se ho.
“Vy
to nevíte?” zeptal se překvapeně.
“Co
nevím?” zeptal jsem se a zpod kápě na chudáka zasvítily moje
stříbrné oči.
“Král!
Byl zavražděn! Proslýchá se, že ho prý zabil jeho syn!”
Zamračil
jsem se, jak se mi pomalu začínal v hlavě rýsovat celý obraz.
Ovšem, pořád ještě nějáké dílky skládačky chyběly.
“Dnes
je jediný den, kdy je kaple s jeho ostatky přístupná i prostému
lidu.”
“Tak
to je asi dobře, že jsme já a můj bratr dorazili právě dnes,
ne?” zapředl jsem a pak ho tam nechal stát a začal se prodírat
právě do města.
“Bratr?”
zeptal se Kail.
“Ne,
ale nechtělo se mi vysvětlovat, kde ses vzal,” vyplázl jsem na
něho jazyk.
Odpovědí
my byl jeho zvonivý smích.
“Dobrá,
a teď pozor, musíme se dostat dovnitř,” řekl jsem a Kail
okamžitě zvážněl.
“Jak?
Stráže všechny kontrolují...” zeptal se ten ďáblík.
“Sleduj
a uč se,” šeptnul jsem tajemně a pak jsem zašeptal pár slov.
Vzduch
kolem nás se téměř nepatrně zachvěl a zase se ustálil. Kouzlo
začalo účinkovat. Bylo to sice jen slaboučké kouzlo na odvrácení
pozornosti od nás, ale neodvažoval jsem se použít nic silnějšího,
kdyby v okolí byl náhodou někdo, kdo dokáže kouzla vycítit.
Rozhlédl
jsem se kolem sebe a pak jsem opatrně prokličkoval kolem všech
těch lidí a skrze městskou bránu. Pak už stačilo jenom
zapadnout do postranní uličky, sejmout z nás kouzlo a vyjít z ní
na druhém konci.
Ocitli
jsme se na hlavní ulici kus od brány. Rozhlédl jsem se na obě
strany ulice a vykročil doprava. Nebylo to těžké rozhodnutí
vzhledem k tomu, že většina lidí mířila tím směrem. Vypadalo
to, že kaple s tělem zesnulého krále je tím směrem. A já měl
v plánu se na tu mrtvolu podívat. Už z toho důvodu, že jsem
čuchal krysu a něco mi na tom celém nesedělo. Protože, pokud
krále zavraždí princ, ke komu se lidé obrátí, než k
duchovnímu? Nezdálo se mi to a navíc jsem začínal tušit, že to
skřítě, které jsem nesl v náručí s tím vším má společného
víc, než dává najevo.
Nechali
jsme se unášet proudem lidí a po zhruba půlhodinovém plahočení
jsme byli na dohled něčeho, co snad mohlo být onou kaplí. Alespoň
jsem v to doufal. Začínal jsem totiž necítit ruce, jak jsem držel
Kaila. Ale nechat ho jít po svých jsem taky nehodlal, protože bych
ho v té záplavě lidí taky mohl ztratit a to jsem rozhodnně
nechtěl.
Nakonec
se ale můj odhad potvrdil a ona stavba se opravdu ukázala být
kaplí s královým tělem. Trvalo další asi hodinu a půl, než
nás pustili dovnitř, ale to dle mého názoru mělo hodně co dělat
s tím, že jsem stále odmítal sundat kápi. Naštěstí se mi to
ale povedlo uhrát na znetvoření obličeje a jelikož ten strážný
měl evidentně slabý žaludek, dovolil nám vstoupit i s kápí.
A
to bylo jenom dobře, porotože jakmile jsme vstoupili dovnitř,
všimnul jsem si jednoho z těch zavšivených kapucáků, se kterýma
už jsem měl tu čest. Díky kápi mě naštěstí nepoznali. Jen
jsem doufal, že nepoznají ani Kaila. Sice měl taky kápi, ale i
tak, nepotřeboval jsem, abysme se s kapucákama prali na svatém
místě nad něčími ostatky. Ještě když ty ostatky patřily
králi. To jsem se obával, že by se stráže zbláznily.
Pomalu
jsme přistoupili k tělu položenému na oltáři a já si v hlavě
začínal skládat celou tu věc dohromady. Uvažoval jsem, co
všechno o situaci vím a najednou začaly kousky skládanky zapadat
do sebe. Co jsem věděl o princi, bylo, že byl mladý, téměř
dítě. O Kapucácích jsem věděl, že se nezastaví před ničím.
A tedy ani před vraždou. Prohlížel jsem královo tělo a bylo mi
jasné, že vraždu nemohlo způsobit dítě.
Smrtelná
rána byla za A) hodně vysoko, za B) udělaná mnohem větší
silou, než jakou dítě má. A navíc, byla až moc čistá. Byla to
profesionální práce, kteoru provedl trénovaný a zkušený
zabiják.
A
jestli i má další doměnka byla správná, držel jsem v ruce klíč
k celé té záhadě. Ovšem, pokud správná byla, buď byl Kail tak
dobrý herec, nebo si nepamatoval, kdo je. Doufal jsem v to první,
ale opravdu jsem se obával, že je to to druhé.
Opustili
jsme s Kailem kapli a já se rozhlížel kolem sebe, jestli někde
nenajdu nějáké příhodně zastrčené místo, kde bychom si mohli
promluvit.
Na
ulici, na které jsme byli, ale žádné takové místo nebylo, tak
jsem opět chňapl Kailovu tlapku a vydali jsme se pryč od kaple.
A
teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi tu něco nehraje.
Chvíli jsem uvažoval, co to je, a nakonec mi došlo, že je to
Kailovo mlčení. Nepromluvil vlastně od chvíle, co jsme vstoupili
do města. Uvažoval jsem proč, ale rozhodl jsem se to nechat být,
dokud nenajdeme vhodné místo k rozhovoru.
Poštěstilo
se nám o pár ulic dál. Byl tam zarostlý park, který vypadal
dočista opuštěný. Zamířil jsem tam a Kail poslušně ťapkal za
mnou.
Zapadli
jsme do nejzasšího kouta, kde byl obrovský starý strom a pod ten
jsme si sedli.
Teprve
potom jsem se otočil ke Kailovi a sundal mu kápi, abych mu viděl
do tváře. Jeho výraz mě donutil nadzvednout obočí.
“Co
se tak mračíš?” nedalo mi to a zeptal jsem se.
“Já...”
začal, ale pak zmlkl.
“Ty
co?” pobídl jsem ho.
“Já
toho muže znám,” pronesl potichu.
“Takže
jsem se nemýlil...” zašeptal jsem. Když jsem zpozoroval jeho
nechápavý výraz, pokračoval jsem: “Když jsem viděl královo
mrtvé tělo, začal jsem uvažovat. Víš, že nám řekli, že
krále zavraždil jeho syn. No, tak poté, co jsem viděl jeho tělo,
jsem došel k závěru, že to nebylo možné.
Princ
je jenom dítě. Ta rána byla moc profesionální na to, aby ji
udělalo dítě. Navíc, když z vraždy krále obviníš prince, ke
komu lidé nakonec půjdou pro útěchu?”
“To
nevím...”
“Přeci
k duchovním, což jsou kapucáci. Z čehož vyplívá, že pokud
někdo neodhalí pravdu, tak kapucáci ovládnou toto království.”
“To
asi není dobrý, že?” otázal se a naklonil makovičku na stranu.
“Ne,
to není,” musel jsem se smát.
“Uděláme
s tím něco?” pokračoval ve vyptávání.
“Nevím,
jestli to půjde, ale rozhodně to zkusíme.” odpověděl jsem mu.
Potom
nastalo ticho, jak jsme se oba ponořili do vlastních myšlenek a
uvažovali, co budeme dělat dál.
“Odkud
krále znám?” zeptal se mě Kail po chvíli.
“Možná
se ti to nebude líbit,” začal jsem, “ale podle toho, co jsem
byl zatím schopný dát dohromady, jsi jeho syn...”
“Myslíš?”
“Nevím.
Hádám. Je moc málo věcí, které o celé situaci vím
stoprocentně. Ale rozhodně je to možnost. Nemyslíš?” nadzvedl
jsem obočí.
“Asi
ano...” souhlasil nakonec. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:
“Takže, co uděláme teď?”
“Teď,”
prohlásil jsem a postavil se. “Teď se půjdeme podívat, jestli
se nám nepovede proklouznout do hradu a trochu se tam
porozhlédnout.”
Natáhl
jsem ruku a pomohl Kailovi na nohy. Potom jsme vyrazili pryč z
parčíku a směrem, kde se nad námi tyčilo královské sídlo,
které teď bylo dle mých předpokladů zamořeno kapucáky. Nebyla
to příjemná představa, že s nimi budu muset zase bojovat, ale
pokud to mělo celé dopadnout aspoň trochu dobře, asi nebudu mít
na výběr.
>>>*♥♥♥*<<<
Kdesi
v ledové pustině v setsakra studeným hradu se sešlo sedm
nejvyšších kněží z řádu Kapucínů. Ukázalo se totiž, že
jejich dva nejcenější vězni uprchli. Démon a ten zatracený
spratek. Velmistr si byl téměř jistý, že spolupracují, jen
nevěděl, proč.
Ovšem,
co mu jasné bylo, byl fakt, že se v démonech spletli.
Velmistr
Kapucínů – Merfeus – pochopil, že démonické společenství
funguje jinak, než jak věřil. A také pochopil, že démoni mají
city a smysl pro spravedlnost. A že to rozhodně nejsou krvežíznivé
bestie, za které je považoval. Ano, jeho plán byl, aby jeho dva
vězni utvořili tým. Jen nepočítal s tím, že utečou. Bylo mu
jasné, že lidé budou kolem démonů minimálně opatrní.
Kdyby
se mu bylo bývalo povedlo lidi přimět uvěřit, že ten malý
spratek k zavraždění krále použil démona, kterého by potom on
a jeho sekta zlikvidovali, měl by všechny lidi v hrsti.
Bez
prodlev by ho jistě prohlásili králem, dali by mu moc, po které
tak toužil. Jenže, teď ta moc byla pryč. Utekla v podobě
vzpurného démona a malýho fakana.
>>>*♥♥♥*<<<
Stáli
jsme ve stínu několika stromů a koukali na mohutné hradby
samotného hradu a na to, jak hlavní bránou přes spuštěný
padací most proudí sem a tam ozbrojenci.
Už
se nám celé hradby povedlo obejít, ale nepovedlo se nám najít
vstup dobnitř. To bylo špatné, protože dovnitř jsme potřebovali.
Na
druhou stranu, takhle jsme aspoň byli donuceni přemýšlet a
uvažovat, jak to podniknout, aniž by nás někdo zpozoroval a
zapíchnul.
No,
i když, oni by nás asi nezapíchli. By si nedovolili. Navíc jsem
pravděpodobně byl silnější než většina z nich. A kdybych byl
sám, rozhodně bych tam jenom tak vtrhnul, ale měl jsem s sebou to
škvrně a nerad bych, aby jej kdokoli spatřil, pokud to nebude
nezbytně nutné. Čím míň jich ho zmerčí a budou si ho
prohlížet, tím líp pro nás. Obzvlášť když pomyslím na ty
divoké teorie, které jsme dali dohromady.
“Kudy
se teda dostaneme dovnitř?” zeptal se mě Kail.
“To
bych taky rád věděl. Napadá mě zatím jenom jedna možnost a ta
by odhalila, že jsem démon. I kdybysme to provedli v noci. Takže
to radši riskovat nebudu. Jenom, pokud by opravdu jiná možnost
nebyla.”
“A
je jiná možnost?” zeptal se mě a naklonil hlavu na stranu tak,
jak to uměl jenom on.
“No,
to budeme muset zjistit. Doufal jsem, že třeba narazíme aspoň na
odvodňovací stoku, ale něják nám štěstí nepřálo...”
bručel jsem.
“Tak
se půjdeme podívat ještě jednou,” zavelel Kail a vykročil
znovu dokola kolem hradeb.
Usmál
jsem se nad jeho odhodláním a pak vykročil za ním, aby se mi
někde neztratil. Ta představa mě děsila.
Byli
jsme zhruba v druhé půlce této druhé obchůzky, když Kail
zmerčil jakýsi křoví a začal se jím prodírat. A mně pomalu
začínalo docházet, že ty chvíle, kdy přesně věděl, co dělat,
jsou vlastně asi vzpomínky, které buď potlačil, nebo nějákým
způsobem ztratil.
Bez
váhání jsem se tedy vydal za ním a děkoval všem možným
démonickým vládcům, že v okolí zrovna nebyli žádní gardisté.
To bychom asi totiž hodně špatně vysvětlovali.
Když
jsem se tím šáším prodral, zjistil jsem, že jsme na okraji
příkopu, který budovu hradu obepínal. A taky jsem zjistil, že na
jeho druhé straně je ten odvodňovací kanál, který jsme jak
blbci hledali. No, takže to vypadalo, že jsme díky tomu pískleti
našli naši cestu do hradu.
“Kaile?”
zavolal jsem, když jsem si uvědomil, že to mrně nikde nevidím.
Chvilku
se nic nedělo, ale pak jeho malá ručka vklouzlla do té mojí a on
se na mě vítězoslavně zadíval. Nutno říct, že se nešlo
neusmát.
“Najdeme
si ubytování a v noci se sem vrátíme. Myslím, že to bude
jednodužší, než se tam snažit dostat za bílého dne,”
nadhodil jsem.
“Tak
dobře.”
A
potom už netrvalo dlouho a byli jsme ubytovaní v malém hostinci na
okraji města. Ano, od hradu to bylo daleko, ale co se dalo dělat. A
navíc, bylo to levnější.
Na
město se snesla tma a vy se potichu vytratili z hostince. Vydali
jsme se opuštěnými uličkami chudinské čtvrti, až jsme se
dostali k vydlážděné části města, kde se občas mihl gardista
na obchůzce. A čím více k hradu jsme se dostali, tím víc jich
bylo. Naštěstí se nám povedlo za pomoci kouzla, které nám
pomohlo při vstupu do města, kolem nich proklouznout nepozorovaně.
Brzy
poté jsme stanuli na místě, kde jsme opět museli prolézt šáším.
Nicméně, potom se nám naskytl pohled na temný úsek příkopu a
díky mému démonickému původu jsem byl schopný rozeznat i
odvodňovací kanál.
“Jak
se dostaneme na druhous tranu, aniž bychom museli plavat?” zeptal
se Kail.
“No,
o tom jsem taky uvažoval,” přiznal jsem.
“A
vymyslels něco?”
“Jo,
vymyslel, ale budeme si muset dát setsakra velký pozor, aby nás
nikdo neviděl. Nejsem zrovna zvědavej na to, aby někdo zjistil, že
jsem démon.”
“A
cos teda vymyslel?” zeptal se mě s hlavinkou na stranu.
“Skok
za pomoci křídel.”
“A
to je celý?” nadzvedl obočí.
“A
cos čekal?” nadzvedl jsem obočí prozměnu já.
“Já
nevím... Minimálně teleport...”
“To
nevedu. A ten můj nápad mi přijde jako jediná možnost. Pokud
tebe teda nenapadlo něco lepšího?”
“Ne,
nenapadlo.”
“Takže
to zkusíme?” nadhodil jsem.
“No,
asi nám nic jinýho nezbude,” souhlasil.
Vzal
jsem ho tedy do náruče, o krok, dva couvl a pak jsem se podíval,
čeho bych se na druhé straně chytil. Vedle kanálu naštěstí
příhodně rostl keř, který vypadal, že by naši společnou váhu
mohl udržet.
Rozhodl
jsem se to risknout. V nejhorším se prostě vykoupem.
Rozběhl
jsem se, odrazil a v momentě, kdy jsem byl ve vzduchu, jsem nechal
má křídla, aby se zhmotnila a pak jsem s nimi mohutně mávl.
A
jelikož účel světí prostředky, dopadli jsme přesně tam, kde
jsem předpokládal a ten keř nás taky udržel. Teď už jen
zbývalo, abysme se dostali dovnitř.
Což,
jak jsem vzápětí zjistil, bude možná těžší, než se zprvu
zdálo, protože průchod byl zamřížovaný.
“Co
dál?” zeptal se Kail.
“No,
teď by se hodilo, kdybys to nějákým zázračným způsobem
otevřel, aniž by si toho někdo všiml,” nadhodil jsem s narážkou
na to, jak vždycky našel cestu i tam, kde na první pohled žádná
nebyla.
“Tak
jo,” souhlasil a já jsem ho chytiltrošku jinak, aby na mříž
dosáhl a mohl ji lépe prozkoumat.
A
jako už několikrát předtím, netrvalo to dlouho a ozvalo se
cvaknutí a pak se mříš vyklopila.
Cesta
byla konečně volná, a my mohli pokračovat v našem pátrání po
pravdě za královraždou.
>>>*♥♥♥*<<<
Kdesi
v podsvětí se Lucifer nebyl schopný přestat vztekat. Nejprve
zmizí jeho oblíbený společník, potom jich zmizí hned několik
dalších.
Někdo
evidentně vyvolával démony ve velkém. Otázkou bylo, kdo to sakra
byl a proč to sakra dělal.
A
ne, on nenadával. Ne! Ne. Ne... Ano! Kruci ano, on měl vztek,
protože jeho nikdo nevyvolal a tedy nemohl zjistit, co se to sakra
dělo a proč se žádní jeho poddaní nevraceli zpět! Štvalo ho
to tak moc, že začal uvažovat, jak by se na zemský povrch mohl
dostat i bez toho, aby mu někdo z druhé strany otevřel vrátka.
A
v mysli mu vytanul Archimedes. Nejstarší ze všech démonů a první
vládce podsvětí. Poslední přeživší z první generace. Lucifer
opustil soukromé komnaty a vydal se starého démona najít, i když
věděl, že to nebude jen tak, protože Archimedes byl hračička a
rád se schovával.
Ale
to by nebyl Lucifer Luciferem, kdyby ho nenašel. I kdyby to byla ta
poslední věc, kterou udělá!
>>>*♥♥♥*<<<
Archimedes
byl stařec žijící na okraji démonického společenství. Žil
samotářským životem a vyhýbal se všemu živému a ze všeho
nejvíce démonům. Patřil k rase prvorozených démonů a svého
času byl také jejich vládcem.
Dnes
jej mnozí považovali za vyšinutého blázna, ale ve skutečnosti
to byl génius. Akorát to dokázal velice dobře skrývat. Za
výstředností se schovávala jasná mysl a mnoho geniálních
nápadů.
Pravda,
žil sám a s ostatními démony se nestýkal, ale i přesto si
udržoval přehled o všem, co se v jejich společenství událo.
Když se tedy na jeho prahu zjevil Lucifer, nebyl vůbec překvapen a
prostým pokývnutím ruky jej pozval dovnitř.
“Předpokládám,
že víš, proč jsem tady?” zeptal se Lucifer, když se oba
usadili k bytelnému dřevěnému stolu se sklenkou vína.
“Ano,
vím, proč jsi tady, ale nejsem si jistý, že ti budu moci
posloužit.”
“Jsi
nejstarší z přeživších démonů, poslední z první generace.
Pokud mi někdo může poskytnout radu, jsi to ty,” prohlásil
Lucifer s takovou sebejistotou, že to zarazilo i jeho samotného.
Sebejistý
se totiž rozhodně necítil. Doufal sice, že mu Archimedes bude
schopný pomoci, ale rozhodně to nevěděl na jisto.
“Chceš
se dostat na povrch bez toho, abys byl vázán nějákým způsobem k
lidem, ať už těm, kteří tě přivolají, nebo někomu jinému.”
Archimedes to nepronesl jako otázku. Pouze konstatoval skutečnost a
Lucifer opět žasl nad tím, jak ten starý démon může všechno
vědět. Nedal to na sobě ale znát a pouze pokývl hlavou na
souhlas.
“Nemohu
tě tam dostat. Mohu ti ale poskytnout radu a navést tě správným
směrem.”
“Lepší
než nic,” souhlasil Lucifer. “Co mám udělat?”
>>>*♥♥♥*<<<
S
Kailem jsme se vsoukali do stoky a po čtyřech jsme se plazili
vpřed. To pískle bylo přede mnou, což se mi moc nelíbilo, co
kdybychom museli bojovat, ale nedalo se s tím nic dělat.
V
mdlém svitu méno magického světla jsme se plazili vpřed, pokrytí
slizem a kdo ví, čím ještě. Tunel byl opravdu strašně špinavý
a taky tam bylo plno krys. Bylo vidět, že se nepoužíval.
No,
to bylo asi dobře, protože byla menší pravděpodobnost, že nás
tam někdo zmerčí, což by se mi nelíbilo. Plán byl dostat se tam
nepozorovaně.
A
zatím se to i dařilo.
Prolezli
jsme několik chodeb, než jsme se dostali k další zamřížované
části. Končila v nějáké kobce. Aspoň to tak vypadalo. Možná
to bylo vězení? Nebyl jsem si jistý. Ono to technicky mohlo být
cokoli.
Ale
byli jsme tam. Jediné, co zbývalo, bylo dostat se přes tu mříž
a mohli jsme se začít pídit po dalších informacích a hledat
místo, na kterém byl král zavražděn.
Jediné,
čeho jsem se trochu obával, byl fakt, že bysme se přes tu mříž
taky nemuseli dostat. No, nakonec, mohl jsem použít hrubou sílu,
ale to by asi bylo hodně hlasité a někdo by to mohl zaslechnout.
Doufal jsem tedy, že to moje malý třeštidlo opět najde způsob,
jak ji otevřít bez kraválu.
A
opravdu, nemýlil jsem se. Sice mu to chvíli trvalo, ale nakonec
jsme stáli v temné chodbě. Takže to vězení opravdu nebylo,
jenom jakási podzemní část hradu, která se asi moc nepoužívala.
Skoro
nebylo vidět na krok a tak, než jsme vykročili vpřed, vykouzlil
jsem opět to svoje světýlko. Dost silné, abysme viděli, ale
zároveň dost slabé, aby nepřitahovalo pozornost.
Teď
už zbývalo jediné. Zjistit, kde byl král zavražděn a
porozhlédnout se tam. Byla to asi nejtěžší část našeho plánu,
protože spoléhala na to, že to buď bude Kail nějákým způsobem
vědět, nebo budeme muset vyslechnout nějákého sloužícího, což
se mi nezamlouvalo, protože to znamenalo, že by se někomu mohlo
doslechnout, že tu slídíme.
Zadíval
jsem se na tu potvůrku, co se mě opět zvládla chytit za ruku aniž
bych si toho všiml.
“Máš
tušení, kam máme jít teď?” zeptal jsem se ho, i když jsem v
kladnou odpověď moc nevěřil.
“Já
nevím... Myslím si, že ano, ale jakmile se pokusím tu myšlenku
zachytit, uletí...” kníkl.
To
nebylo dobré, doufal jsem, že se budeme moci vyhnout tomu, abysme
vyslíchali služebnictvo, ale nevypadalo to tak... I když...
Vypadalo to, že jsem dostal nápad.
“Zkus
zavřít oči a nechat se vést instinktem. Postarám se o to, abys
do ničeho nenarazil,” navrhnul jsem.
Chvíli
se na mě díval a zvažoval to. Evidentně se mu moc nechtělo
zavírat oči a stát se snadným cílem. Nakonec ale přikývl a
pevněji sevřel moji ruku. Potom zavřel oči a poslepu vykročil
vpřed.
>>>*♥♥♥*<<<
“Jak
pokračuje pátrání?” zavrčel Merfeus, když před ním poklekl
velitel pátrací čety.
“Špatně,
jasnosti,” odpověděl ten. “Zatím se nám nepovedlo ani
vystopovat, kterým směrem se vydali.”
“A
co hodláte udělat pro to, aby nějáké výsledky byly?” zajímal
se Merfeus.
“Hodilo
by se mi, kdybych o těch dvou alespoň něco věděl,” pronesl
velitel opatrně. Merfeus totiž neměl rád, když podřadní občané
znali víc, než on.
“Tak
dobře,” souhlasil Merfeus, neboť věděl, že jinak se ničeho
nedopátrá. “Jeden je vysoký a má oči jako kusy ledu, patrně u
sebe bude mít katanu a na rukou divné rukavice. Ten druhý je malý,
zhruba poloviční, blonďatý a zbraň nemá. Oba patrně budou mít
zakryté obličeje a jestli jsou mé odhady správné, budou někde
ve směru hlavního města.”
“Děkuji,
hned svolám své muže a budeme pokračovat v pátrání,” kývl
velitel, potom se poklonil a vycouval z místnosti.
>>>*♥♥♥*<<<
Lucifer
se plahočil rozsáhlou skalnatou pustinou na severu démonického
světa. Skály byly pokryté ledem a velice zrádné. Vládce
podsvětí to ale neodradilo. Už se zařekl, že se na povrch
dostane a teď měl konečně jasný cíl.
Někde
v té pustině byla prý jeskyně, kde bydlel slepý mnich. Mnich byl
člověk posedlý nemrtvým duchem, čímž pádem se sám stal
nesmrtelným. Žil sám a nikdy se o nic moc nezajímal, ale když se
někomu náhodou povedlo k němu dostat, tak pokud byla zodpovězena
jeho otázka pravdivě, splnil jedno jediné přání.
A
přesně to bylo to, co Lucifer potřeboval, aby se stalo. Potřeboval
se dostat na povrch a podle Archimeda by to v mnichových silách být
mělo. Jen dofual, že se tam neplahočí nadarmo.
Ale
nutně potřeboval zjistit, co se stalo s jeho nejschopnějším
bojovníkem, Azraelem. A pokud toto byla jediná cesta, tak by byl
blázen, kdyby se po ní nevydal.
>>>*♥♥♥*<<<
Kroutil
jsem hlavou nad tím, jak to pískle snadno v hradu hledalo tu
správnou cestu. A co víc, zatím jsme na nikoho nenarazili. Ale to
bylo jenom dobře. Čím později si nás někdo všimne, tím víc
času budeme mít na prozkoumání místa činu.
Prošli
jsme další chodbou a pak zabočili do jakéhosi průchodu, který
ústil do poměrně velkého sálu, který zel prázdnotou.
“Jsme
tu,” oznámil mi Kail.
“Jak
to víš?” otázal jsem se zvědavě.
“Protože
jsem to viděl,” řekl prostě.
“Tys
byl u toho, když byl král zavražděn?” nadzvedl jsem obočí.
“Jo,”
řekl potichu a sklopil oči.
Vzdychl
jsem si a klekl si před ním.
“Ať
už se stalo, co se tu stalo, zjistíme, kdo za tím byl a
zlikvidujeme ho. Společně,” řekl jsem a díval jsem se mu do
očí. Očí, ve kterých se začínaly zračit slzy.
“Co
když to nezvládnem?” pípnul.
Zavřel
jsem na okamžik oči a pak je zase otevřel, jen abych se pohledem
vpil do těch jeho zářivě modrých. “Zvládneme to,” prohlásil
jsem. “Společně to zvládneme.”
A
vzápětí, ani nevím, jak se to stalo, jsem měl náruč plnou
vzlykajícího Kaila. Ani jsem o tom nemusel přemýšlet a pevně
jsem ho sevřel. Byl můj. Jenom můj a kdokoli, kdo se opováží mu
ublížit, se zblízka pozdraví s mou katanou!
I
s Kailem v náručí jsem se postavil a začal se rozhlížet po
místnosti. Potřeboval jsem víc, než jen to, co mi říkal můj
instinkt o tom, kdo za to vlastně může. Zatím jsem ale žádný
důkaz neměl a to mě štvalo.
>>>*♥♥♥*<<<
Hefaistos,
velitel Merfeových pátracích jednotek, jel po cestě k hlavnímu
městu. Spolu se skupinou svých nejschopnějších mužů se vydal
po stopě, kterou mu poradil jeho pán.
Sloužil
kapucínům tak, jako jeho otec před tím a až do dnešního dne
vždy poslouchal rozkazy, aniž by se ptal proč. Dnešní den se ale
něco stalo. Z nějákého důvodu se mu nezamlouvalo, co po něm
Merfeus chtěl. Proč by se měl honit za nějákým démonem. Nebo
za nějákým malým spratkem? Ledaže...
Hefaistos
začal uvažovat, kdo to sakra je, ten spratek a napadalo ho pouze
jediné možné vysvětlení. A pokud ten spratek a démon
spolupracovali, bylo jenom jedno místo, kde by mohli být. Teď už
jen zbývalo zjistit, jak se s nimi setkat, aniž by ho ten démon
okamžitě zabil.
Hefaistos
se rozhodl, že pro jednou bude myslet sám za sebe a nebude ničí
loutkou. Pro jednou si poslechne obě strany příběhu a možná i
tu třetí, pokud nějáká bude. Tentokrát nebude slepě poslouchat
na slovo to, co mu Merfeus přikáže.
A
s takovou myšlenkou se pohodlněji uvelebil v sedle svého koně a
pokračoval se svými muži do hlavního města.
>>>*♥♥♥*<<<
Lucifer
dorazil na konec druhé fáze své cesty. Před ním se rýsoval
vchod do jeskyně, kterou obýval slepý mnich. Na zlomek vteřiny
zaváhal, ale pak vstoupil dovnitř. Byla tam strašná tma. Tma,
kterou neprohlédl ani démon se svým zrakem. A taky zima. Taková
zima, jakou zatím nikde nezažil.
Kráčel
vpřed a na cestu si svítil mdlým démonickým světýlkem.
Dostatečným pouze na to, aby se nepřerazil. Přeci jenom, o slepém
mnichovi se toho moc nevědělo a Lucifer si nebyl jistý, co má
očekávat. Radši opatrně, než skončit pod drnem, myslel
si, když kráčel temnou chodbou.
Nestačil
však ujít ani deset kroků, když na krku ucítil ostří čepele.
Lucifer ztuhl a snažil se zjistit, kde útočník stojí bez toho,
aby pohnul hlavou. Nic ale neviděl. A ani necítil, že by někde
někdo stál.
“Kdopak
se to plíží do mého obydlí?” ozval se za ním chraplavý
šepot.
“Ten,
kdo doufá, že se mu dostane služeb slepého mnicha,” rozhodl se
Lucifer hrát na rovinu.
“Mou
hádanku ještě nikdy nikdo neuhodl,” zachrčel znovu ten hlas.
A
nyní Lucifer konečně věděl, kdo že ho to tak překvapil. Ovšem,
asi by ho to ani nemělo překvapovat...
“Tak
budu první, komu se to povede,” prohlásil Lucifer mnichovi v
odpověď hlasem, který přetékal sebejistotou, i když jí moc ve
skutečnosti necítil.
“Tedy
poslouchej,” prohlásil mnich:
Co
je nejmocnější na světě?
Co
silnější než kdejaká zbraň?
Co
přítelem na krkolomné cestě?
To
svou mocí proti všem svatým braň.”
Mnich
se odmlčel a odtáhl ruku s dýkou od Luciferova krku, který se
konečně mohl obrátit a prohlédnout si jej.
“Tak
co, znáš odpověď?” zeptal se po chvíli mlčení mnich, slepé
oči se s až ohromující přesností zabořily do Luciferových
vlastních.
Vládce
podsvětí se nad hádankou zamyslel a uvažoval, co by mohla být
správná odpověď. Jak měl sakra vědět, co na světě je
nejmocnější? A co bylo silnější, než ty nejsilnější zbraně?
Lucifer
se rozhlédl kolem sebe a když spatřil příhodný balvan, posadil
se na něj a dal se do přemýšlení. Odhodlaný přijít na
správnou odpověď, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.
>>>*♥♥♥*<<<
Vrčel
jsem. Doslova jsem vrčel! Prohledali jsme celý ten sál, ale
nenašli jsme nic! Vůbec nic! Ani blbá kapka krve tam nebyla! Takže
jsem opravdu měl důvod být nasraný! Ale! Já prostě odmítal
uvěřit tomu, že to všechno bylo zbytečný! Nějáký důkaz
přece existovat musí!
Zlostně
jsem se i s Kailem, kterého jsem pořád měl v náručí, posadil
na trůn, který místnosti vévodil. Byl z mramoru a byl setsakra
nepohodlný, jak jsem po chvíli sezení na něm zjistil!
Trhl
jsem sebou, když jsem uslyšel, jak vrzly dveře. Okamžitě jsem se
zvedl z nepohodlného trůnu a i s Kailem vklouzl do stínů na
okrajích sálu.
Slyšel
jsem tiché kroky a pak dveře klaply a na chvíli bylo ticho.
Absolutně nic se neozývalo, dokud jistý hlas nepromluvil. Hlas,
který mi připadal známý, i když jsem si nedokázal vybavit, že
bych ho někde slyšel.
“Pomoc
přijde, když ji nejméně očekáváš, Azraeli.”
A
pak bylo opět ticho. Uvažoval jsem, jestli o sobě mám dotyčnému
dát vědět, i když, vzato kolem a kolem, on už o mně asi věděl.
Stálo mi to za to?
A
odpověď byla jasná. Stálo.
Vykročil
jsem ze stínů a stanul tváří v tvář něčemu, co jsem
nepředpokládal za možné.
>>>*♥♥♥*<<<
Vraťme
se nyní o nějáký čas zpět, zpět k Luciferovi, který přemýšlí
o tom, jaká je odpověď na hádanku Slepého mnicha.
Usazen
na balvanu, vládce pekel zíral před sebe, aniž by doopravdy něco
viděl. Ponořen hluboko do myšlenek, které mu ale zatím nedaly
žádnou odpověď. Bylo to, jako kdyby někdo snad dokonce nechtěl,
aby na to přišel. Jenže, Lucifer byl odhodlaný uspět! Není
možná, aby se nedostal na povrch!
A
pak mu to docvaklo! Víra! Tak jednoduché to bylo, tak
jednoduché, že ho to prostě nenapadlo. Lucifer vstal a předstoupil
před mnicha, který se za celou tu dobu ani nepohnul, jako kdyby byl
zkamenělý.
“Víra.
Víra je odpověď na tvou hádanku,” řekl Lucifer a pak už jen
čekal, jaký bude verdikt jeho soudce.
Slepý
mnich dlouho mlčel, mlčel a mléčně bílýma, nevidoucíma, očima
zíral před sebe, jako kdyby viděl něco zajímavého, co nikdo
jiný není schopen spatřit.
“Ano,”
řekl pomalu, hlas monotónní. “Tvá odpověď je správná.
Děkuji ti za vysvobození.”
“Ale...”
Lucifer byl celkem zaskočen.
“Neobávej
se, tvé přání bude vyplněno,” pravil mnich. Potom pozvedl
pravou ruku a začal odříkávat dlouhý řetězec slov v neznámém
jazyce.
S
prvním slovem začal blednout a vytrácet se. A s každým dalším
byl čím dál průsvitnější, až konečně s posledním zmizel
úplně a na jeho místě se najednou otevíral portál do světa na
zemském povrchu.
Lucifer,
i když stále zaskočen podivným vývojem událostí, neváhal a
vkročil do něj a dál, aby byl konečně blíže svému oblíbenému
démonovi, svému chráněnci – Azraelovi.
>>>*♥♥♥*<<<
Hefaistos,
nyní v hlavním městě, spěchal ulicemi a uličkami, aby se co
nejrychleji dostal do hradu. Jakožto jeden z hlavních vojevůdců
Kapucínů, měl povolení do něj vstoupit kdykoli se mu zachtělo.
A právě to bylo to, co nyní potřeboval.
Kývnul
na stráže, které hlídaly padací most a rychle přes něj přešel.
Prošel nádvořím a dovnitř do vstupní haly hradu. Potom zatočil
do chodby a vydal se dál, dál, až se konečně dostal do průchodu,
který ústil do trůního sálu, nebo také na místo činu.
Ovšem
neušel průchodem ani dva kroky, když se mu na krku zničeho nic
objevilo ostří meče.
“Spolupracuj
a možná tě nechám žít,” pravil melodický hlas.
“Kdo
je to?” zeptal se Hefaistos přiškrceným hlasem.
Lucifer
vystoupil ze stínů, ve kterých se do té doby skrýval a nechal
Hefaista, aby si ho prohlídl v celé démonické kráse. Křídla,
ocas a rohy nevyjímaje.
“Lucifer,
vládce pekel,” představil se ten neznámý a Hefaistos si
pomyslel, že se mu v tu chvíli šokem zastavilo srdce.
“Vládce
pekel?” vykoktal. “Ale co... tady... proč?”
“To
bych taky rád věděl...” zabručel Lucifer, uvažujíc, proč ho
ten portál nevyhodil přímo u Azraela, ale tady u toho koktala.
“Prosím?”
otázal se Hefaistos tichým hlasem.
“Ne,
to nebylo na tebe,” řekl Lucifer. “Nicméně, pár otázek na
tebe mám.”
“A
když se rozhodnu na ně neodpovědět?” odvážil se zeptat
Hefaistos.
“Tak
tě zabiju,” prohlásil pekelný vládce s naprostou lhostejností.
“Otázka číslo jedna: Jak se jmenuješ?” rozhodl se Lucifer
začít s něčím jednoduchým.
“Hefaistos,”
odpověděl ten a byl překvapen, že se mu hlas třese jen maličko.
“Dobře,
to nebylo tak těžké. Teď zkusíme něco složitějšího,”
rozhodl se Lucifer. “Otázka číslo dvě: Co víš o démonovi,
který se tu někde potuluje?”
“Měl
by být tady na hradě...” vykoktal Hefaistos.
“Kde?”
štěkl Lucifer. “Jestli jste mu ty a tvoji lidi něco udělali,
tak tě zabiju!”
“Asi
v trůním sále?” zašeptal Hefaistos.
“To
je kde?” pokračoval Lucifer ve výslechu.
Hefaistos
zvedl ruku a ukázal do chodby směrem, kterým měl namířeno, než
mu na krku přistál meč.
“Tím
směrem si šel ty. Cos měl za úmysly s mým poddaným?!” zavrčel
Lucifer a Hefaistos cítil, jak mu čepel prořízla kůži.
“Chci
znát všechny strany příběhu,” prohlásil. “Jestli se
nepletu, je s ním následník trůnu, který byl křivě obviněn z
vraždy předchozího krále.”
“Tak
na co sakra ještě čekáme?!” zastrčil Lucifer meč do pochovy.
Potom Hefaista popadl za paži a začal ho vléct směrem, který mu
byl ukázán.
>>>*♥♥♥*<<<
Nevěřil
jsem vlastním očím. Před námi stál můj pán a vládce Lucifer.
Neměl jsem nejmenší tušení, jak se sem dostal, ale byl jsem rád,
že ho vidím. Fakt, že byl tady, na povrchu, znamenal, že to, s
čím tu máme dočinění patrně sahá mnohem dál, než jsem si
původně myslel.
Moment!
Až
teď jsem si uvědomil, že Lucifer není sám a taky to, že ten
hlas, který jsem slyšel, vlastně nebyl Luciferův. Musel tedy
patřit tomu, co stál vedle, ať už to byl kdo chtěl.
Kývl
jsem k tomu neznámému hlavou a nadzvedl obočí.
“Kdo
to je?” zeptal jsem se.
“Hefaistos.
Zatím si nejsem jistý, jestli nám k něčemu bude, ale možná
ano.”
“Kapucák?”
nadhodil jsem.
“Ano,
ale nemyslím si, že půjde proti nám,” odvětil Lucifer.
Ucítil
jsem, jak mě něco tahá za rukáv. Podíval jsem se a uviděl jsem
Kaila.
“Kdo
to je?” ukázal na Lucifera, když viděl, že má moji pozornost.
“Lucifer,
vládce podsvětí,” odpověděl jsem.
“A
co dělá tady nahoře?” vyzvídalo to pískle dál.
“Neposlouchals?”
“Ne,”
prohlásil s takovou samozřejmostí, že to se mnou málem seklo.
“Celá
tahle aféra možná sahá dál, než se zdá. Je tu, aby nám
pomohl.”
“Hej,”
vpadl nám Lucifer do debaty.
“Ano?”
nadzvedl jsem na něj obočí.
“Nerad
ruším, ale myslím, že bysme odsud měli vypadnout,” prohlásil
sarkasticky.
“Nemyslím,”
ozval se poprvé od chvíle, kdy přišli, Hefaistos.
“A
to jako proč?” zeptal jsem se, než mě kdokoli stačil
předběhnout.
“Protože
Merfeus má v plánu se sem vydat. Ví, že jste tady a bude to chtít
skoncovat.”
“Je
nějáká šance, že se nám povede očistit Kailovo jméno?”
musel jsem se zeptat, i když jsem tak trochu tušil odpověď.
“Nevím,”
prohlásil Lucifer.
“Co
by to znamenalo, kdyby bylo očištěno?” zeptalo se to pískle.
“Znamenalo
by to, že z tebe bude král,” oznámil mu Lucifer.
“A
Azi? Co by bylo s ním?” chtěl vědět.
“Vrátil
bych se zpět do podsvětí,” pronesl jsem tiše.
“No
ještě řekni, že bys radši zůstal tady?!”vyjekl Lucifer.
“Jaký
to tam je?” skočil nám do toho Kail, než jsme se do sebe stihli
pustit.
“Docela
fajn. Občas trochu nuda, ale aspoň tam nikdo nepořádá revoluce a
konspiračních teorií je tam pramálo,” odpověděl jsem
popravdě.
“A
musíš se tam vrátit?”
“Je
to můj domov.”
“A
mohl by to být i můj domov?” zeptal se s nadějí v hlase.
“A
co trůn tady na povrchu?” neodpustil si Lucifer. Mně už se ale v
hlavě začal rodit plán. Přeci jenom, to pískle jsem si oblíbil
a pokud tu byla šance, že nebudu muset, nehodlal jsem se ho vzdát.
Můj plán ovšem závisel na tom, jestli bude Hefaistos souhlasit.
Znal jsme jej sice jenom chvilku, ale zdál se mi jako správný
chlap, který by tu roli dokázal zastat.
Jo,
plán to sice byl naprosto a totálně šílený, ale kdyby se nám
to povedlo, tak by nemuselo dojít ani k žádné revoluci nebo
něčemu podobnému. Všechno by proběhlo vklidu a zevnitř.
“Možná
by to šlo zařídit,” nadhodil jsem.
“Jaký
šílený plán máš tentokrát?” ušklíbl se Lucifer.
“Možná
ten nejšílenější, co jsem zatím kdy měl,” odpověděl jsem
se stejným úšklebkem.
“Tak
povídej,” vybídl mě Lucifer a usadil se na kamennou podlahu
trůnního sálu.
Taky
jsem sebou plácl na zem a počkal, než tak učiní i Hefaistos.
Kaila jsem si přitáhl na klín. Když jsme byli všichni usazeni,
začal jsem.
“Hefaiste,
chceš být král?” zeptal jsem se.
“Cože?”
vykulil na mě oči. Než jsem ale stačil odpovědět, ozval se
výbuch smíchu.
“Tak
tohle je ten tvůj plán?!” svíjel se Lucifer na podlaze v
záchvatu smíchu.
“Ano,”
odpověděl jsem vzdorně.
“Geniální!”
vypravil ze sebe, než ho zase přemohl chechtot.
“Nezapomínáte
ale na Merfea?” vpadl do toho Hefaistos, který se konečně
vzpamatoval z mé úvodní otázky.
“No,
to je další věc, na kterou se musím zeptat,” vzpomněl jsem si.
“Ví někdo, jak ten Merf vypadá?”
“Merfeus,
ne Merf,” opravil mě Hefaistos.
“Na
tom nezáleží, ví to někdo, nebo ne?”
“Ne.
Známe jen jeho hlas. A i to jenom dva nejvýše postavení – Já a
pak Ramorak.”
“A
to je zase kdo?” štěknul jsem.
“Jeho
pravá ruka. Já jako hlavní generál jsem jediná další osoba,
která kdy s Merfeem mluvila.”
“Ok.
Je šance, že by se ho Merfeus zbavil?” zeptal se Lucifer.
“No,
myslím, že by se to ospravedlnit dalo. Například tím, že vás
nedostane,” souhlasil Hefaistos.
“Myslíš,
že Ramorak přijde s Merfem sem? Nebo ho budeme muset vyčmuchat?”
zeptal jsem se.
“Ramorak
Merfea opouští jenom, když předává rozkazy níže postaveným,”
odpověděl Hefaistos.
“Tak
to by nemělo být zas tak těžký ho najít a zabít.”
“Potíž
je, jak ty dva vůbec nalákáme,” nadhodil jsem.
“Navnadíme
je,” prohlásil Hefaistos s pohledem upřeným na Kaila.
“To
snad kurva nemyslíš vážně?!” zařval jsem, když mi došlo, co
má na mysli.
“Nemyslím
si, že je jiná možnost, Azraeli,” prohlásil Lucifer klidným
hlasem.
“Jestli
tě to uklidní, tak tu návnadu můžeš dělat s ním,” prohodil
Hefaistos.
“Jo,
to by mohlo vyjít, koneckonců, Merfeus jde nejen po něm, ale i po
tobě.”
“Jak
to teda provedem?” zeptal jsem se.
“To
je jednoduché. Hefaistos bude předstírat, že vás oba zajal.
Samozřejmě budete spoutaní jenom jako, ovšem, budu ti muset
zabavit meč, to by nás prozradilo,” vysvětloval Lucifer.
Představa,
že budu beze zbraní se mi vůbec nelíbila. Aspoň než jsem si
uvědomil, že od našeho útěku z toho zmrzlýho hradu mám vlastně
ještě jednu zbraň. Sáhl jsem za sebe pro rukavici, která byla
zavěšená na mém opasku.
“A
co tohle?” zeptal jsem se a ukázal svůj úlovek Luciferovi.
“Kdes
to vzal?”
“Kapucáci
to měli v hradu,” odpověděl jsem prostě.
“No,
to je teď jedno,” zakroutil hlavou. “Ale mohlo by to fungovat.
Budeš ji mít navlečenou a ruce spoutané za zády, takže to
nebude vidět. A jakmile se strhne boj, tak dostaneš zpět i svůj
meč.”
“Ok,”
souhlasil jsem.
“Takže
co teď?” zeptal se Hefaistos.
“Teď?
Teď půjdeme najít nějáký provaz, teda, pokud nemáš nějáký
u sebe,” prohlásil Lucifer.
“Náhodou
mám.”
“Tak
v tom případě se přesuneme na nádvoří, vzhledem k tomu, že je
to místo, přes které budou muset projít,” kývl Lucifer a
vstal.
My
ostatní jsme následovali jeho příkladu a pak jsme se vydali za
Hefaistem, který narozdíl od nás znal cestu.
>>>*♥♥♥*<<<
Merfeus
a Ramorak cestovali do hlavního města, protoře přeci jenom,
poslali tam Hefaista a tedy to vypadalo, že pokud se něco bude dít,
bude to tam. A to by nebyl Merfeus aby si to nechal ujít. A Ramorak,
který ho vždycky doprovázel šel s ním.
>>>*♥♥♥*<<<
Seděli
jsme v temném koutě nádvoří a čekali, až se vrátí Hefaistos,
který byl vyslán hlídkovat a vyhlížet naši oběť. Já a Kail
už jsme byli preventivně spoutaní, takže jediné, co zbývalo,
bylo, aby nás Hefaistos vytáhnul na světlo a hra mohla začít.
Jenže
čekání bylo dlouhé a já se nudil; Kail usnul. Obrátil jsem tedy
svou pozornost na Lucifera.
“Co
víš o té rukavici?” zeptal jsem se ho.
“Je
to starodávný demonický poklad, který se ztratil před tisíci
let,” odpověděl.
“To
je všechno?”
“Ne,”
připustil. “Povídá se, že jen ten nejsilnější démon je
schopný ji použít. Démon, který je potomkem bohů. Kdokoli jiný
by při pokudu o její ovládnutí zemřel. Než se ztratila, mnozí
to zkoušeli a nikdy nikdo neuspěl. I já jsem byl připraven to
vyzkoušet. Naneštěstí, nebo možná naštěstí, když o tom tak
uvažuju, se ztratila den předtím, než na mě přišla řada.”
“Jak
může být démon potomkem bohů?” nechápal jsem. To přece
nemělo žádnou logiku!
Lucifer
si povzdechl. “Kdysi dávno, když ještě žádné podsvětí
nebylo, bylo jenom nebe a andělé. Ale některým se tam nelíbilo a
tak se urvali a založili svoji vlastní říši. Tito padlí andělé
jsou ti bohové, o kterých mluvím. A pouze jejich potomci jsou
schopni používat tuto zbraň.”
“Ale
já svoje rodiče vůbec neznám...”
“To,
že je neznáš nic neznamená. Je možné, že je někdy někdo
zabil, aby jim zabránil v získání rukavice. Možná zjistili
něco, co neměli. Nevím, já osobně jsem je neznal a to ty víš.”
Z
další diskuze nás vyrušil Hefaistos. Ne, že by mi to vadilo,
protože už jsem věděl dost.
“Je
tu?” zeptal jsem se.
“Ano.”
“Tak
běžte,” popoháněl nás Lucifer, zatímco sám couval ještě
víc do stínů, aby ho nebylo vidět.
“No
dyť jo,” brblal jsem, ale probuil jsem Kaila a nechal jsem
Hefaista, aby nás odvedl na volné prostranství.
Tam
jsme si klekli a Hefaistos držel konce provazů, které nás
poutali. A takto jsme čekali, až dorazí hlavní aktér.
Uplynulo
zhruba dvacet minut a já najednou zaslechl zvuk kopyt na dřevěném
padacím mostě. Potom už to netrvalo dlouho a na nádvoří vjeli
dva jezdci na koních. Ten první jel na obrovském vraníkovi a
kousek za ním jel druhý na kaštanovém hnědákovi.
Napnul
jsem svaly a připravil se k útoku. Doufal jsem, že se nám to
povede vyřídit co nejdřív, protože jsem nechtěl riskovat, že
se něco stane Kailovi. Nicméně, dokud nebyli dostatečně blízko,
zaútočit jsem nemohl, jinak bych se prozradil a mohlo by se stát,
že dorazí nějáké posily, což jsme nemohli potřebovat.
Jezdci
dorazili k nám a sesedli.
“Hefaiste,”
pravil jeden, pravděpodobně Merfeus, “co to má znamenat?”
“Můj
pane, povedlo se mi chytit ty dva uprchlíky,” pravil Hefaistos a
poklekl.
“Výborně,”
kývl Merfeus a pokynul mu, aby vstal. “Ušetřils nám tím hodně
práce.”
BOOM!
Všichni
jsme se otočili za zvukem, jen abychom zjistili, že byla spuštěna
mříž a my uvězněni na nádvoří. A u páky, kterou se
spouštěla, stál Lucifer.
Nebyl
to sice ten signál, který byl smluvený, ale musím uznat, že to
byl na Luciferově straně dobrý nápad. Takhle se sem nikdo hned
tak nedostane.
Hefaistos,
který stále ještě klečel, neváhal a přeťal pouta. A to byl
můj hlavní signál. Sebral jsem svou katanu, která se válela –
podle plánu – na zemi a vrhnul jsem se na Merfea. Koutkem oka jsem
ještě zahlédl, jak Hefaistos odtáhl Kaila z dosahu bitvy. A to
bylo vše, co jsem vědět potřeboval.
Aktivoval
jsem rukavici a švihl drápi v Merfeově směru. Ten, jelikož to
nečekal, zareagoval pomalu, takže schytal pěkných pár šrámů v
obličeji. Bohužel, nebylo to dost na to, aby ho to doopravdy
vyřídilo a teď, když věděl, co se děje, bude to ještě těžší.
Pozvedl
jsem katanu a čekal, co udělá, zatímco jsem z povzdálí slyšel
třeskot zbraní o sebe, což mi prozradilo, že Lucifer se pustil do
Ramoraka.
To
ovšem můj boj nebyl, tak jsem se opět soustředil na Merfea. A
právě včas, jelikož ten vystartoval ke mě, v ruce klasický meč.
Zablokoval jsem jeho úder katanou a švihl drápy. To on bohužel
čekal a byl schopný útok vykrýt dýkou.
Byl
to ten typ protivníka, který sem nesnášel. Dost dobrý na to, aby
mi dal zabrat, ale pokud neudělám chybu, tak ne dost dobrý na to,
aby mě porazil. A to mě žralo!
Opět
jsem zuřivě zaútočil a opět můj útok zablokoval. A tak to šlo
pořád dál. Jeden z nás zaútočí, druhý zablokuje. Čas od času
se jeden z nás pokusí o nějáký podlý trik, jenže oba máme
dobré reflexy, takže to ani jednou nevyšlo.
A
tehdy jsem pochopil, že jestli chci vyhrát, budu muset hrát
nečistě. Nebyl to můj styl, ale tentkorát nebylo na výběr.
Znovu
jsem zaútočil a když se naše zbraně setkaly, rozhodl jsem se
začít hrát nečistě a jelikož Merfeus neměl zbroj, ale
kapucáckou kutnu, vrazil jsem mu koleno do rozkroku. Ano, bylo to
hodně podlý, ale jinak to prostě nešlo.
A
tak když se v bolestech skácel k zemi, prostě jsem mu vrazil
katanu do mozku. Chvíli jsem čekal, ale když jsem viděl, že je
opravdu mrvtý, setřásl jsem ze zbraně krev jediným prutkým
švihnutím a podíval jsem se na místo, kde Lucifer bojoval s
Ramorakem.
No,
bojoval... On tam stál s krvavým mečem nad mrtvolou a tlemil se
jak blbej. No, šak co, hlavní je, že byli ti dva mrtví.
A
pak do mě něco narazilo. A to něco byl Kail. S pocitem, že
všechno bude konečně tak, jak má, jsem ho, aniž bych o tom
přemýšlel, políbil.
Když
jsem si ale uvědomil, co dělám, chtěl jsem se odtáhnout, což mi
ale nebylo dovoleno, neboť se mi dvě ručky obmotaly kolem krku.
No, a kdo jsem já, abych si stěžoval, že? Navíc, když jsem
tohle ještě sám chtěl.
“Ehm...”
ozval se za námi Hefaistos.
Odtrhli
jsme se od sebe a vrhli po něm tak hnusný pohled, že zaváhal.
Pak se ale vzpamatoval a pravil: “Myslím, že bysme měli
pokračovat v plánu, tohle můžete dělat i potom.”
“Má
pravdu,” připojil se k nám Lucifer, vláčejíc mrtvolu.
“Kam
je hodíme?” zeptal jsem se.
“Do
jedné z kobek,” prohlásil Hefaistos a sehnul se, aby drapl druhou
mrtvolu, vzhledem k tomu, že já jsem držel Kaila.
“Ok,
kudy?” zeptal se Lucifer.
“Tudy.”
Šli
jsme za ním dovnitř do hradu a pak dál skrze několik chodeb a po
schodech dolů. Potom další chodbou a byli jsme před setsakra
masivními dveřmi.
“Tady
tudy,” řekl Hefaistos a sundal ze zdi velký železný klíč.
Odemknul dveře a otevřel je.
Následovali
jsme jej dovnitř a tam nás přivítaly zamřížované cely po obou
stranách dlouhé chodby.
“Hodíme
je až někam dozadu,” broukl Hefaistos a kráčel až na konec
chodby.
“Chodí
sem vůbec někdo?” zeptal se Lucifer.
“Moc
ne, občas sem někoho zavřou, ale většinou do jedné z předních
cel. Nevím o nikom, kdo by se obtěžoval chodit až dozadu,”
odvětil Hefaistos.
Došli
jsme až k nejzasší cele a náš průvodce otevřel bránu. Potom
tam společně s Luciferem hodili svá břemena a on bránu zase
zavřel. Nebylo potřeba ji zamknout, protože to přece jenom byly
mrtvoly, takže když bylo tohle hotovo, otočili jsme se a
odpochodovali ze žaláře zase ven. Hefaistos za námi zamkl a
pověsil klíč na skobu.
Stál
jsem v přeplněném trůnním sále společně s Kailem a Luciferem
a sledoval, jak nějáký mamlas pokládá Hefaistovi na hlavu
korunu. Náš plán proběhl hladce a kdyby si Hefaistos neusmyslel,
že musíme zůstat na korunovaci, už bysme dávno byli pryč.
Bohužel, králi se neodporuje. A to ani když ještě král není...
Kolem
nás se ozval jásot a já se znovu začal soustředit na to, co se
dělo před trůnem. Maník odstoupil a Hefaistos se postavil a
připravoval se, že osloví lid. No, to může, ale bez nás.
Myslím, že už jsme na povrchu skejsli dostatečně dlouho. Až moc
dlouho.
Pohlédl
jsem na Lucifera a nadzvedl obočí. Odpověděl mi kývnutím, tak
jsem se i s Kailem v náručí otočil a následoval svého vládce
pryč ze sálu. Vedl nás do jedné z méně používaných chodeb,
kde se zastavil a začal otevírat portál, který nás pošle zpět
do podsvětí, tam, kam jako démoni patříme.
Objevila
se před námi vířící fialová masa a my jsme jí prošli skrz,
jen abysme se octli v trůnním sále démonického světa. No,
vypadá to, že jsme byli konečně doma...
Žádné komentáře:
Okomentovat